Nebojte se malých diktátorů

Na sociálních sítích, v názorových rubrikách médií včetně Echa a mezi senátory se několik posledních dnů řeší výroky předsedy horní komory Jaroslava Kubery na terezínské tryzně za oběti šoa. K veřejné omluvě vyzvaly Kuberu ve společném prohlášení například organizace Česká ženská lobby, Amnesty International, Greenpeace a Společnost pro trvale udržitelný život, ale od jeho slov se distancovala i část senátorů z klubů STAN, KDU-ČSL a Senátor 21, mimo jiné Jiří Drahoš.

Kubera ve svém projevu varoval před lhostejností k potírání odlišných názorů slovy: „Jsme lhostejní k opětovnému nárůstu totalitního uvažování, ve kterém tak nepokrytě platí ‚kdo není s námi, je proti nám a je potřeba ho umlčet‘. Vždyť totalita, nesnášenlivost k jiné rase, k jinému názoru může mít a má dnes zcela jinou podobu. Třeba zahalenou do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus.“ 

Špatně vybraná příležitost, špatně volená slova. Byli však titíž lidé pobouřeni výrokem papeže Františka, který v líčení strastí uprchlíků v řeckých táborech použil označení „koncentrační tábory“? Naštval je i výrok rakouského prezidenta Van der Bellena, jenž prohlásil, že možná nastane situace, kdy vyzve Rakušanky, aby si ze solidárních důvodů vzaly na hlavy muslimské šátky – přičemž použil příměru s (fiktivním) činem dánského krále, který si měl za německé okupace coby projev solidarity s Židy připnout hvězdu? 

Těžko. Přitom jde o podobně nevhodná přirovnání. Holocaust je zločin nesouměřitelného rozměru, je srovnatelný jen s jinou genocidou, například arménskou, ukrajinským hladomorem apod. Reduktio ad Hitlerum coby nástroj zesílení emočního dopadu není přijatelný způsob, jak se vypořádat s argumentací protivníků ani s jiným dnešním myšlenkovým směrem, než je (neo)nacismus. A nedá se říct, že by v jeho užití byla jedna strana méně zběhlá než druhá. 

Argumentace proti Kuberovým výrokům jde ovšem dál, za tvrzení, že se jednalo o nevhodná slova na nevhodném místě. Zpochybňuje a bagatelizuje se fakt, že soudobý progresivismus opravdu začíná vykazovat totalitářské rysy. Ne rovnost mužů a žen, ale postmoderní feminismus a (trans)genderismus popírající rozdíly mezi pohlavími a jejich biologickou danost. Ne ochrana přírody, ale klimatičtí aktivisté, proti nimž byl Savonarola v hlásání blížící se apokalypsy amatér. 

Někdo může namítnout, že se nás to netýká, my žádnou přemírou politické korektnosti netrpíme, jde o problém anglosaských univerzit, což dnes uznávají i liberálové jako Fareed Zakaria, ti si to také musí vyřešit, my se pojďme věnovat našim problémům, třeba Zemanovi a Babišovi. To je argumentace v kostce, s níž lze i do jisté míry souhlasit. Poslední dobou ale přibývá případů, které svědčí o opaku. O tom, že k nám stejná netolerantní ideologie proniká v rychlém sledu. Problém je, že se jí – když se u nás jednou uhnízdí – nezbavíme ve volbách, na rozdíl od výše zmíněných pánů.

O případu Petra Hampla, kterému veřejné instituce ruší jednou domluvené přednášky po nátlaku stěžovatelů, psal předevčírem Daniel Kaiser. Hampl, kdysi celkem originální konzervativní, a mám podezření, že dokonce libertariánský, publicista, se před lety dal do holportu s protiislámským entomologem Martinem Konvičkou, spolu předváděli nejrůznější trapnosti. Hamplovo současné vyjadřování je často extremistické, autorku článku několikrát napadl. Jenže „jak to máme se svobodou, se ukáže až tehdy, když ji požadujeme i pro někoho, kdo nám je třeba pocitově protivný a přátelí se s lidmi, s nimiž bychom se my nepřátelili“. 

Nyní se objevuje požadavek deplatformingu, který je v mnoha ohledech závažnější, dotčená instituce zatím odolává. Festival spisovatelů Praha pozval na svůj nadcházející ročník australskou spisovatelku Germaine Greerovou. Literáti budou v letošním roce diskutovat na téma krásy a Greerová je autorkou desítek knih o různých formách krásy.

Greerová je také jedna z nejvýznamnějších osobností feministického hnutí ve dvacátém století. Její nejznámější kniha Eunuška, publikovaná roku 1970, se stala mezinárodním bestsellerem. Greerová je provokatérka, ročník 1939, bavilo ji provokovat zpátečnickou společnost svého mládí. Jenže tihle zpátečníci snášeli její provokativní názory na sex nebo na potraty s mnohem větší shovívavostí než progresivní aktivisté, kterým se nelíbí její názory na transgenderismus. Greerová si myslí, že pohlaví je biologicky dané a muž se nestane plnohodnotnou ženou, dokonce ani když si uřízne penis, natož když prohlásí, že se ženou cítí. 

Greerová nemá nic proti transsexuálům. Pohlavní nesoulad je diagnostikovatelná porucha, kterou léčíme, nebo spíše kompenzujeme tím, že lidem takto postiženým umožňujeme změnu pohlaví. Mozek změnit neumíme, proto věda těmto lidem nabízí možnost přiblížit se kýženému stavu operací těla. Greerová prostě odmítá teorii, že se nejedná o kompenzaci nějaké odchylky, ale o přirozený stav; odmítá ztotožňování genderu s pohlavím a jeho libovolné změny.

Za to byla Greerová vyloučena ze slušné feministické společnosti a reakcí byly vedle polemik a odsudků na sociálních sítích také úspěšné výzvy k rušení diskusí na akademické půdě a jinde. Modus operandi je všude stejný. Vždycky Greerovou někdo pozval na svou akci, ať už k přednášce, nebo do diskuse, vůbec se to nemuselo týkat problematiky transgenderu, jako se ho to netýká ani v případě Festivalu spisovatelů Praha. Úderka podnikla hromadný nálet na organizátora, ten byl v šoku, protože nic takového ještě nezažil, ustoupil a pozvání zrušil. Na sociálních sítích stačí relativně malá skupinka, deseti, dvaceti nebo padesáti lidí, kteří se na vás zaměří, a máte pocit, že proti vám stojí davy. 

První fáze proběhla na facebookové stránce Festivalu spisovatelů Praha včera a předevčírem. Organizátoři se bránili s poukazem na svobodu slova, odpůrci srovnávali Greerovou s nacisty nepřiznávajícími Židům lidskost. Poté, co příspěvek sdílelo i několik lidí s velkým dosahem příspěvků, se organizátoři dočkali podpory proti stěžovatelům, pro něž Greerová svými (třeba i hloupými!) názory na transgender pozbyla práva se vyjadřovat k čemukoliv jinému, patřit vůbec do společnosti. 

V anglosaském světě jsou známí jako social justice warriors, bojovníci za sociální spravedlnost. Pro naše potřeby tomu říkejme malý diktátor. Za prvé proto, že v Česku dosud malý je. Je to maximálně několik stovek, ale spíše desítek lidí, kteří se většinou navzájem znají a povzbuzují. Není nutné jim ustupovat, a pokud jim organizátoři neustoupí, nestane se vůbec nic. Nic než smršť nepříjemných komentářů ve virtuálním světě, který se dá vypnout. Za druhé proto, že způsoby, jakými své požadavky prosazují, se opravdu podobají dítěti, které si kecne na zadek, mlátí do země a řve.

My konzervativci dnes musíme vystoupit na podporu levicové feministky Greerové. Nesmíme je nechat, aby jí to dali za nás „vyžrat“; jakýkoliv ústupek malého diktátora posílí a bude stále těžší jej porazit z jakýchkoliv pozic; liberálních, socialistických, konzervativních. Úměrně jeho síle porostou nároky na to, co už je nepřijatelné, a intenzita útoků na toho, kdo si dovolil neposlechnout. Zatím v Česku stačí ustát několik nepříjemných dní na sociálních sítích. Na amerických univerzitách jde ale už někdy o zdraví a přednášky zavrženců (pokud se uskuteční) doprovází masivní policejní manévry. 

Mimochodem, právě Ben Shapiro, o jehož přednášce na univerzitě v Berkeley je v odkazovaném článku řeč, nedávno zažil hodně perné chvilky. V rozhovoru BBC měl prezentovat svou knihu o důležitosti židokřesťanské kultury, podle vlastních slov nebyl připravený na koncert otázek, který proti němu spustil moderátor. Muž vnímaný jako bystrý a pohotový rétor se víc bránil než odpovídal na položené otázky, rozhovor skončil jeho potupným odchodem ze studia.

Mezi americkými progresivisty je video, jak dostal Ben Shapiro čouda, populární. Jenže moderátor nebyl žádný warrior, Andrew Neil býval člověk Rupperta Murdocha, dosud je řazený k pravici. Malý diktátor by nikdy nedopustil, aby k takovému rozhovoru došlo. Shapiro jako pro-life konzervativec je přesně osoba spadající pod kategorii no-platform. Ortodoxního žida má progresivní levice za nácka, jak předvedli při jeho přednášce v Berkeley. Tedy, být po jejich, žádný rozhovor na BBC by nebyl a Shapira by nikdo na švestkách nenachytal. I to je výsledek deplatformingu. 

Když na to přijde, musíme se postavit za kohokoliv, dokonce za George Sorose. Tento muž, celý život podporující všemožné progresivní kauzy, před časem podepsal petici proti vyhazovu známého spisovatele Iana Burumy z literárního magazínu New York Review of Books. Buruma jako šéfredaktor připustil, aby v časopise vyšel text člověka v minulosti obviněného ze sexuálního obtěžování. Na stranu Burumy se v petici postavilo přes sto přispěvatelů časopisu, také Soros. 

Mladí progresivisté na sociálních sítích měli jasno. Koho zajímá názor bělochů přes padesát? Ať jdou shnít a moc nesmrdí do ovzduší! A není Soros náhodou cisheterosexuál? Takže má přirozeně patriarchální sklony a patriarchát je znásilnění a Buruma nechal publikovat patriarchálního prasáka! Revoluce žere své děti, děti požírají otce. Ale my nejsme v situaci, kdy bychom z toho měli mít radost. Vyhazovem Burumy malý diktátor opět o něco povyrostl.  

Adekvátní odpověď na požadavky malého diktátora sepsal spisovatel Larry Correia. Mohla by sloužit jako návod pro ostatní. Ve formě můžete být hrubí nebo decentní, ale nepomůžete si, protože mezi slušným a neslušným nesouhlasem se nerozlišuje. Povolen je pouze bezvýhradný souhlas. Buďte ale v každém případě pevní. Jakmile se vzepřete a ustojíte prvotní tlak, příště se vám vyhnou obloukem. Když podlehnete, stanete se otroky.