Rozbombardovaná Praha. Neznámé snímky fotografa Josefa Sudka

Na nedostatek kvalitních výstav velikánů české fotografie a koláže si letos rozhodně nejde stěžovat. Nová výstava Josefa Sudka je ale přece jen něčím ještě o něco výjimečnější. Nejde jen o zdařilou retrospektivu, na rozdíl od Návratů Josefa Koudelky a Úšklebku století Jiřího Koláře se na ní totiž dílo Josefa Sudka představuje v dosud neznámém světle. O příběhu takřka zapomenutého souboru snímků pražských památek poničených během druhé světové války hovoří Katarína Mašterová, kurátorka výstavy dosud neznámých snímků Josefa Sudka. Jedinečnou výstavu Topografie sutin, kritiky označovanou jako vůbec tu nejlepší, kterou ve své historii Dům fotografie GHMP hostil, můžete navštívit až do 19. srpna. „Dělal jen to, co se mu líbilo a k čemu cítil lásku“, říká Katarína Mašterová.

Vybavíte si vaše vůbec první setkání s dílem Josefa Sudka?

Vzpomínám si, že ještě na koleji jsem měla plakát se Sudkovým zamlženým oknem. Do hloubky jsem ho v té době ale nezkoumala. Nejprve jsem totiž na škole dělala raně středověkou architekturu a k fotografii 20. století jsem se dostala až později. S dílem Josefa Sudka mě seznámil pan profesor Vojtěch Lahoda. Moje skutečné seznámení proběhlo až ve fototéce v Ústavu dějin umění, kde jsem viděla Sudkovy fotografie soch Hany Wichterlové a Josefa Wagnera. Tím jsem se potom zabývala i ve své diplomové práci. Postupně jsem se tak začala dostávat k dalším fotografiím z tohoto fondu, který je nesmírně bohatý a lze v něm leccos neznámého najít. 

Jak přesně došlo k objevení Sudkových snímků z rozbombardované Prahy? Dochovalo se toho poměrně hodně, kolem čtyř stovek negativů. 

Pan profesor Lahoda se Sudkovým fotografiím věnuje dlouhodobě. Seznámil se s fondem, který tu ve fototéce Ústavu dějin umění máme, a zjistil, že se tam nachází velké množství fotografií, kterým se nikdo pořádně nevěnuje. Šlo totiž o zdánlivě nezajímavé fotografie, reprodukce uměleckých děl a architektury, které využívá fototéka jako obrázkovou knihovnu pro historiky umění. Ti využili jednu, dvě fotky a tím to haslo. Pan profesor Lahoda ale rozpoznal celý potenciál toho fondu, měl za to, že jde o zajímavé fotografie a jinou, dosud neznámou polohu Sudkova díla. Tenhle fond rozbombardované Prahy vytáhl a nechal si ho nakopírovat v temné komoře ústavními fotografy. To byla jediná cesta, jak s těmi fotkami pracovat. Velkoformátové skleněné negativy nemůžete mít v šuplíku a listovat si jimi. Tenhle balíček kontaktů s názvem „Zmizelá Praha“ tu pak ležel.

Já jsem sem po škole docházela na brigádu a začala ten fond zpracovávat. Negativy byly jakžtakž zinventarizované, ale pozitivy byly v krabičkách tak, jak přišly v 70. a 80. letech – neočíslované, neidentifikované. Tím jsem se probírala a začala dohledávat, z kterých míst fotky jsou. S panem profesorem a dalšími kolegy, vlastně obřím týmem lidí, jsme si na celý tento Sudkův fond v Ústavu, celkem asi 20 000 fotografií, podali před dvěma lety grant. Ty fotografie zbořené Prahy jsme si vybrali pro první velkou výstavu, protože jsou vlastně na pomezí Sudkovy tvorby. Je to sice zakázka, fotografie architektury a města pro dobovou publikaci, ale zároveň je tam spousta fotograficky zajímavého materiálu. Snažili jsme se v tom souboru zorientovat a najít právě ty esteticky nejzajímavější fotografie. 

Fotky původně vznikaly pro Václava Poláčka, který připravoval publikaci o zničených památkách Prahy. Nakolik to pro Sudka byla pouhá zakázka? Z těch fotek je cítit Sudkova nesporná vášeň pro místa, která fotí. Ať už jde o melancholii zničeného Emauzského kláštera nebo surovost sběrny kovových soch na Maninách.

Byl z toho nakonec spíše takový sešit, týdenní kalendář svázaný kroužkovou vazbou na docela nekvalitním papíře, který vyšel v roce 1945. Poláček měl ve výhledu publikovat sérii knih o zbořených památkách, z čehož z neznámých důvodů nakonec sešlo. My nevíme, co se tehdy přesně stalo, snažili jsme se to skoro až detektivní prací dešifrovat. Dělala na tom hlavně kolegyně a spolukurátorka Mariana Kubištová. Měli jsme k ruce Poláčkovy vlastní poznámky, publikované v takovém samizdatu, a pak vzpomínku Vladimíra Fuky, Sudkova asistenta, který psal, že jakmile Sudek viděl, že se město boří, běžel ještě v průběhu Pražského povstání do města a snažil se to zaznamenat.

Přitom na těch fotkách nic takového není, nejde jen o jeho zamlženou, zkreslenou vzpomínku? Možná chtěl té historce přidat trochu dramatu.

Z těch fotek opravdu vidíme, že fotil město už osvobozené. Nám se dochoval účetní záznam, že Václav Poláček zaplatil za šedesát dva zvětšenin zbořené Prahy pro kalendář. Nejpravděpodobnější tedy je, že Sudek měl osobní zájem na tom vyfotit si město, které měl rád, a do toho přišla ta Poláčkova nabídka. Navíc se zdá, že se mu ten projekt posléze rozvinul. Třeba v Emauzech fotil Sudek hodně i detaily, z těch necelých čtyř set negativů pochází sto padesát právě odsud. Dokonce fotil ten stejný snímek posunutý o několik centimetrů v různých variantách. Z těch fotek je patrné, že ho ten námět velmi zaujal. 

Sudek si i ve svých komerčních zakázkách vždy nacházel něco, co ho osobně zajímalo. Nezdá se, že by někdy dělal něco, co vyloženě nechtěl. 

Nejvíce na hraně jsou zakázkové ateliérové portréty lidí, které fotil na průkazky, to rád neměl a dělal to zřejmě jen pro peníze či jakousi živnostenskou povinnost. Pak se ale už vždy soustředil na to, co ho bavilo. Jeho zakázková tvorba začíná orientací na fotografie uměleckých děl, na které byl jedním z prvních specialistů. Měl velký věhlas v tom, jak fotil obraz. Dokázal tu tonalitu vyfotit správně, spolupracoval například s Emilem Fillou. Navíc měl rád výtvarné umění, častokrát tedy sice fotografoval na zakázku, ale nevzal si peníze, ale nějaké dílo, takže na konci života měl obrovskou uměleckou sbírku. Sudkův první nádherný umělecký soubor pochází z Invalidovny. Tehdy fotil v takovém tom atmosférou naplněném impresionistickém stylu, který se naučil od Drahomíra Růžičky.

Právě atmosféru pronikajícího světla pak hodně používal i ve 20. letech na fotkách z Chrámu svatého Víta. Chodil tam čtyři roky, ve chvíli, kdy byl chrám ještě rozestavěný a fotil tam paprsky světla, osvětlené busty, staveniště, kupičky hlíny. To dělal pro sebe, ale zároveň z toho pak také udělal knížku. Stejně tak posílal na výstavu své fotky, které fotil do publikací, tedy i reprodukce uměleckých děl. Často se to takhle prolínalo. Vždycky si totiž stál za tím, co vyfotil. Říkal, že dělal jen to, co se mu líbilo a k čemu cítil lásku, a z jeho fotografií je to i zřejmé. Ve 30. letech těch zakázek bylo nejvíce, ať už to byla spolupráce s Ladislavem Sutnarem nebo dalšími umělci. Ve 40. letech se situace změnila, i podle Anny Fárové jde o Sudkovo klíčové období. Přestoupil ze zvětšeniny na kontakt a i jeho náměty se staly intimnějšími, začal fotit svoje okno, cyklus zahrádek. Dál ale fotil i na zakázku – Karlův most, Prahu panoramatickou. Byla to pro něj opravdu zároveň práce i radost.

Proč jste se na výstavě rozhodli ponechat fotky tak jak jsou, sami za sebe, bez doprovodných textů? Pokud někoho zajímá, odkud která fotka je, najde to v brožuře, kterou dostane, ale samotná výstava působí velmi minimalisticky a překvapivě nikterak historicky. 

Ty fotografie mají opravdu silný historický obsah. Na fotografie historických událostí je často nahlíženo spíše jako na zažití oné události prostřednictvím fotografie, než že by šlo o tu fotografii samotnou a její estetické kvality. Když jdete na výstavu historické fotografie, jste po dvaceti fotografiích unavení čtením složitých dlouhých popisek, které historické fotografie prostě vyžadují. Takhle má divák možnost prohlédnout si tu výstavu a zaměřit se na to, co ho opravdu zaujme. Názvy těch kapitol jsou navíc dostatečně návodné na to, aby si návštěvník uvědomil, kde a kdy právě je. Jenom když chcete ke konkrétní fotce znát detaily, tak se do té brožurky podíváte.

Zajímavá je i účast dalších fotografů. Jejich fotky většinou působí jinak, mnohem reportážněji, spíše jako horlivé zachycení konkrétního okamžiku. Zatímco u Sudka je vidět, že nad nimi strávil mnohem více času. A hlavně, že je asi opravdu fotil až ve chvíli, kdy se usadil prach.

Ta Sudkova zakázka je strašně ojedinělá právě proto, že je na pomezí zakázky a volné tvorby. V roce 1945 žádný fotograf nesnímal město Prahu jako svoji volnou tvorbu a snímky byly vždy nějak cílené. Byli to nejčastěji reportéři s vlastním zadáním či s vizí snímek někde uplatnit. To jsou ty známé, často vystavované snímky od Václava Chocholy nebo třeba Karla Ludwiga. Praha v té době samozřejmě zajímala i amatérské fotografy, ti si ale fotili hlavně akční události či „relikvie“ války – vítání Rudé armády, rozbité tanky, ulice, barikády. Pak byli fotografové památkových ústavů a Státního fotoměřičského ústavu, kteří se snažili dokumentovat škody na památkách. Ti měli čas si rozestavět velkoformátový foťák, nebyly to ty rychlé reportážní snímky, spíše to právě připomínalo fotky Sudka. Pomalé, statické záběry. Kompozičně dokonale připravené. Soubor z fotoměřičského ústavu je právě jediným, který by se dal co do hloubky výrazu fotografie poměřovat s tím Sudkovým. 

Ono i v té části výstavy Lidé v centru Prahy to působí, jako kdyby se tam Sudkovi ti lidé zrovna jen nachomýtli před objekt, který ho zajímá mnohem více. Sudek reportážně opravdu nikdy nefotil? Ani během let strávených v Invalidovně?

I Invalidovna byla spíše statická fotografie, většinou si vybral nějakého člověka, co někde seděl nebo stál a kouřil a fungoval mu tam jako stafáž. Používal to jen pro atmosféru snímků. Ti lidé i v souboru z roku 1945 sice jsou, ale nezaměřoval se primárně na ně. Nepřišel v pět ráno, měl snímek ze dne, když tam ti lidé byli. Počítal s nimi a čekal na okamžik, kdy se mu tam kompozičně hodí. Na Lidech v centru Prahy si to zkusil takovým reportážnějším stylem, ale pořád je to bližší tomu pomalému Sudkovi a statické fotografii.

Jak vlastně probíhala přeměna Sudkových negativů do nových printů? To zní jako hodně nevděčná práce. 

Náš fotograf Vlado Bohdan dělá s Vojtěchem Lahodou na Sudkovi od roku 2003. Seznamuje se s originály, jde do archivu, prohlédne si je, zjistí, jak moc v tom-kterém souboru používal tonality, přemýšlí o tom, jak by Sudek ty pozitivy zpracovával a podle toho to pak udělá na nový materiál. Musí vyjít z toho, co je, přiblížit se Sudkovým fotkám není zrovna jednoduché, chce to velkou zručnost. Zrovna teď nedávno ho za to, jak věrné ty fotky jsou, chválil Prokop Paul, syn známého fotografa Alexandra Paula. Jsem moc ráda, že to i ostatní fotografové považují za dobře odvedenou práci.

Dokáže vás samotnou Josef Sudek stále ještě něčím překvapit? Mění se nějak postupem času jeho obraz? 

Mě se zdá, že se ten jasný obraz Sudka jako romantického a jemného člověka, který byl vtipný a kterého měli všichni rádi, trochu rozmělňuje. Začínáme ho více vnímat i jako podnikatele, vidíme tu kvantum práce, které do toho musel dát. Sudek se rád sebestylizoval do určitých poloh, měl rád mýty, které o něm kolovaly. Tím si pořád udržoval svoji svobodu. Všem psal srandovní dopisy, takovým tím jeho slavným lidovým stylem, s hodně hrubkami a hovorovým jazykem. Pak jsou ale dopisy na úřad, které jsou bez jediné chyby. On rozhodně věděl, co dělá, udržoval si svoji image. V tom je pokušení nás, co pracujeme v archivu. Potom, co umělec zemře, se jeho obraz může změnit. Sudek sám říkal – „to bude mít někdo za padesát let řeholi“, když se ho ptali, kdy konečně všechno, co v ateliéru má, rozřadí a zpracuje. Teď je to čtyřicet a něco málo let a už tu řeholi máme (úsměv).

Jaká část z celé Topografie sutin je zrovna ta vaše nejmilejší?

Mě nejvíce nadchl Emauzský klášter, kde se vrací k 20. letům a Katedrále sv. Víta. To nebylo zdaleka jen o fotografii, vstřebává se tam i jeho oblíbená hudba a duchovno. V Emauzích se vrací k efektu světla, vyhledává tam i ty estetičtější motivy, zároveň je cítit, že je vtažen zkázou a chaosem. Do toho se skloubil ten zážitek z konce války a osvobození. To muselo být úžasné, dnes si to nedovedeme vůbec představit. To všechno se do těch Emauz promítá, je to nakonec až meditativní a kontemplativní zážitek. Skladiště kovů na Maninách je v něčem podobné. Sudek rád pracoval s kýčem, nesnažil se ho skrývat. Má tam všechny ty padlé anděle z pomníků, soch a mostů. Kromě surrealismu tam nacházím i takovou zvláštní romantiku.

Čtěte také: Poklady ukryté v pevnosti. Pianista Kahánek připomíná terezínské skladatele 

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.