Tarantinovo rekviem za Hollywood

Quentin Tarantino je jeden z vůbec nejobdivovanějších režisérů na světě, milují ho publikum i kritika. Zároveň je Tarantina možné považovat za tvůrce v jednom důležitém ohledu nepochopeného, jehož dílo velká část diváků i recenzentů nemístně redukuje. Tarantino je – v duchu často opakovaného klišé – „maniak z videopůjčovny“.

Chlapík, který hltal snímky, jež byly v době vzniku považovány za filmový brak, vzhlížel k jejich tvůrcům a osvojoval si jejich postupy a později je dokázal přenést na jinou úroveň. Je to geniální filmový kolážista, který ve svých dílech dokáže kombinovat mraky odkazů na obskurní snímky dávnějších let. A právě kinematografie je jeho hlavním tématem, Tarantinovy filmy jsou především hry s divákem, a pokud o něčem vypovídají, tak o jeho nadšeném a zaujatém diváctví, jež dokáže přenést na publikum. Tohle zjednodušení je v nějaké míře pravdivé (klišé taková bývají), navíc vůči odbornému publiku i fanouškům vstřícné. Lidé se mohou předhánět, kolik odkazů a na jak obskurní kousky v Tarantinových filmech naleznou, a připadat si o to poučenější. Mohou tím ztratit ze zřetele umělce, který má tu nejobyčejnější tvůrčí ambici – postihnout ve svém díle svět a úděl člověka v něm, život...

Režisérův nový film Tenkrát v Hollywoodu nabízí „hledačům odkazů“ spoustu materiálu, aby taky ne, vypráví se přece o... Hollywoodu. Ve většině scén Tarantinovy novinky se dá najít nějaký citát nebo odkaz, ve filmu vystupují reálné postavy amerického filmu konce 60. let, jejich mírně „fikcionalizované“ varianty, objevují se v něm pasáže dobových filmů a jejich „alternativní verze“. Z množství podobných jednotlivostí režisér a jeho tým skládají obraz světa toho filmu – Hollywoodu rekonstruovaného i vysněného –, dokážou to nezvykle přesvědčivě, ten film nesmrdí digitální postprodukcí, byť byla nepochybně a hojně využívána, působí skutečně asi jako právě sen – na dosah a přitom unikající. Tenkrát v Hollywoodu je (mimo jiné) taky velice zábavný výlet, exkurze. Ve společnosti hrdinů divák projde různá místa a film mu je důkladně ukáže. Nikoli ale stylem „kamery na cestách“. Je to jakési společné sentimentální putování po místech, jež jsou určitému typu lidí drahá, byť na nich třeba v životě nebyli. A taky nebudou – ta místa jsou už ztracená a Tarantinův film je také dlouhá elegie za nimi, tím, co spolu s lidmi, kteří v nich žili a pracovali, reprezentovala v imaginaci druhých. Spolu s kameramanem Robertem Richardsonem režisér ten svět zobrazuje s jakousi pietní virtuozitou, nestrhávají pozornost na svoje výkony, nestavějí je do cesty síle obrazů toho ztraceného světa zalitého nazlátlým kalifornským světlem.

Názvem film odkazuje ke klasickým snímkům Sergia Leoneho Tenkrát na Západě a Tenkrát v Americe. To jsou – při vší jejich žánrovosti – také velice elegické filmy. Jeden s drsnou básnivostí ukazuje zánik mytického Západu světa ikonických hrdinů a padouchů, kteří odcházejí, aby udělali místo přicházející modernitě. Druhý je elegií za nenávratně ztraceným mládím, jeho energií a pošetilými tužbami, které hlavní hrdina vidí mizet (skoro doslova) na smetišti dějin. Podobně i Tarantino oživuje svět svého (nejenom) osobního hollywoodského mýtu, aby ho se smutkem pohřbil.

Průvodci tím ztraceným světem jsou upadajicí westernový herec Rick Dalton (Leonardo DiCaprio) a jeho parťák, kaskadér Cliff Booth (Brad Pitt) – sami zástupci „vyhynulých druhů“. Rick, představitel drsňáckých kovbojů, který už je za zenitem, už nedostává role vítězů, ale těch ve finále zmlácených, možná už není v jeho silách zastavit ten pokles. Nepomáhá tomu ani jeho pití a náladovost, sklon k pořádnému sebedojetí. Cliff je chlapík, který je tím, koho Rick hraje, ztělesnění dobového mužného ideálu, který může dnešnímu pokrokářskému publiku připadat přežitý, možná i nezdravý. Mlčenlivý muž, který všechno bere zdánlivě lehce, a když na to přijde, udělá, co je potřeba, svoje city si přitom nechává spíš pro sebe, brečet nedoporučuje obecně, a před Mexičany zvlášť. Vztah Ricka a Cliffa je přátelství, které neohrožuje ani nedefinuje jeho nerovnost – jeden je bohatý, druhý chudý, jeden dává instrukce, druhý podle nich jedná. Oba hrdinové se po svém snaží být dobrým přítelem a dostát nárokům toho vztahu je pro ně důležitější než mnoho jiných věcí. Cliff – ten etalon loajálního chlapáctví – možná zabil manželku. Pro ten vztah není podstatná ani jeho další asymetrie – Rick hraje to, co Cliff s klidnou samozřejmostí žije. Při vší legračnosti i trapnosti některých Rickových scén Tarantino svoje hrdiny nestaví do nějakého laciného protikladu – opravdový versus falešný. Při všech komických peripetiích Rickova úpadku k té postavě neztrácí respekt. Hercovy vnitřní boje, jeho strach z toho, že o něj publikum ztrácí zájem, už se na něj nebude dívat, že v důsledku toho Rick fakticky umře, se mohou navenek projevovat komicky, Tarantino ale dokáže postihnout i to vážné, reálné, co se za tou příležitostnou směšností skrývá. O výkonech Brada Pitta a Leonarda DiCapria stačí říct, že jsou od začátku do konce skvělé.

Protikladem Ricka je jeho sousedka, herečka Sharon Tateová (Margot Robbieová). Obdivovaná a talentovaná kráska, jejíž kariéra je teprve na začátku a ona se na svět kouká naivně zasněnýma a dychtícíma očima. Dlouhá a mlčenlivá scéna ji ukazuje během návštěvy kina, kde na plátně spolu s publikem sleduje samu sebe, nadšeně vnímá reakce diváků na svůj výkon. Za pojetí postavy Tateové Tarantina někteří pokrokářsky uvažující kritici ztrhali – nenechal ji prý mluvit a tím ji jako ženu upozadil. Je to doklad značného nepochopení režisérova záměru a vůbec filmu jako umělecké disciplíny, v níž o významu postavy nerozhoduje počet řádků dialogu. Sharon Tateová prochází filmem jako s úctou až zbožnou zobrazovaný symbol nevinnosti. Feministická kritika často používá termín „male gaze“, označuje jím „chlívácký“ způsob, jímž se muži také dívají na ženy a který se někdy projevuje ve filmech, kde kamera, zaregistruje-li ženskou postavu, jí honem zajíždí pomalu až do výstřihu. Tarantino ale ve svých filmech ukazuje jiný typ mužského zírání – ohromený pohled na ženu jako ztělesněné mysterium, jemuž je třeba vzdát očima až zbožňující úctu, jít pokorně s kamerou v jejích stopách a podat svědectví o té dimenze těla přesahující nádheře. Režisérovy filmy jsou plné s podobnou devótností zobrazených hrdinek – vždycky jsou to scény bez dialogů, protože slova do takových momentů nepatří. Jackie Brownová (Pam Grierová) jede autem a zpívá si spolu s rádiem. Soshanna (Mélanie Laurentová) se červeně nalíčí, než vyrazí pomstít se nacistům, nadpozemsky nevinná Sharon Tateová se v kině dívá na svůj obraz. Možná je její nevinnost velmi „z tohoto světa“, a proto také pomíjivá, možná herečku čekal podobný osud jako Ricka, jejího souseda z pověstné ulice Cielo Drive. Jednoho dne by brečela nad tím, že se pohled publika, který ji během scény v kině naplňoval dětsky nevinnou radostí, stočí jinam. Třeba by nad tím taky brečela a dělala kvůli tomu legrační scény. Nedožila se toho, 8. srpna 1969 byla v devátém měsíci těhotenství brutálně zavražděna ve svém domě spolu s dalšími třemi přáteli. Pachateli byli tři členové pověstného Mansonova gangu. Na to, že Sharon jde brzké smrti vstříc, průběžně upozorňují titulky s daty, v závěru dospějí až k 8. srpnu. Takže dneska. (Následují závažné spoilery.)

Nelidské vraždění na Cielo Drive a odhalení jeho pachatelů (byly mezi nimi dvě mladé dívky) a jejich nesmyslné sektářské motivace byly v Hollywoodu a Kalifornii vnímány jako přelomové události, změnil se jimi svět, po nich už bylo všecko jinak. „Každá generace má svůj zločin, který se hrozivě tyčí nad dětmi, jeho detaily pomalu pronikají do jejich nočních můr,“ napsala v textu o Tarantinově filmu Caitlin Flanaganová z časopisu The Atlantic. „Pro mou generaci – Tarantinovu generaci – to byly Mansonovy vraždy, co přitáhlo dětskou pozornost. (...) Jsou hluboko v naší imaginaci.“ Tarantino ve svém filmu s láskou a nostalgií vykresluje zaniklý Hollywood, který už neexistuje ani jako sen. A Mansonem vyslaní vrazi jsou nositeli toho zániku, který přichází s nimi. V Tarantinových filmech bývá hodně násilí, někdy estetizovaného, režisér je kvůli tomu také někdy kritizovaný. Byla otázka, jak režisér ten notoricky známý a krutý reálný zločin zobrazí. Vyřešil to velice inspirovaně. Ukázal něco jiného, jakousi alternativní historii. Zároveň je ale zavraždění Sharon Tateové a dalších ve finále filmu přítomné emocionálně silněji, než kdyby ho Tarantino ukázal ve vší jeho šílené brutalitě. Závěr Tenkrát v Hollywoodu je režisérova odpověď na ty skutečné události, vyjádření marné touhy, aby to tenkrát bylo jinak. A tohle vědomí s ním sdílejí i diváci – jinak by to finále byl naschvál bez hlubšího emocionálního i rozumového smyslu. Sledují groteskní a krvavou scénu, která je zároveň až katarzní. A je taková ne proto, že se v ní dočkají „poetické spravedlnosti“ hipíci, kteří chtěli cosi hrozného spáchat, jenomže si spletli dům a tvrdě narazili. Tarantino po padesáti letech trestá lidi, kteří si žádný vchod nespletli a udělali, co udělat chtěli. Sharon Tateová v jeho filmu tak přežívá a je zavražděna zároveň. Na plátně je vidět, jak mohla přežít, kdyby její vrazi narazili na dva reprezentanty tradičních hollywoodských ctností. Scéna závěrečného střetu je zároveň až absurdně brutální klauniáda a zároveň v ní Tarantinův elegický tón zní nejsilněji. V poslední scéně Rick prochází branou do domu Tateové a Polanského, jako kdyby zažíval happy end, dočkal se druhé šance, kterou mu seznámení se s manželkou módního režiséra mohlo přinést. Kdoví ale, kam ta brána vede. Hrdina a spolu s ním i jeho svět odcházejí tam, kde přebývá zavražděná herečka a s ní i všichni ostatní, kdo odešli a pro nás jsou ztraceni někde v čase. Rekviem je u konce.