Co je skutečně daní z práce?

NÁZORY ČTENÁŘŮ

Co je skutečně daní z práce?
Názory čtenářů

Zdeněk Svoboda

Václav Klaus ml. – a zdaleka nejen on – míní, že daní z práce jsou – cituji z jeho textu – : „..zaprvé – sociální a zdravotní pojištění… Nebo??.“

Tuto kolosální nepravdu, úmyslně a dlouhodobě, šíří všichni ti, kteří – za výhody (napsal jsem to hodně decentně) – chtějí systémy toků peněz pojistných plateb bohapustě zprivatizovat. A samozřejmě ve prospěch „chudých“ soukromých bank. Připomenu, že jedná se o sumu cca 450 miliard/rok vyplácených v rámci garantovaného státního průběžného systému důchodového zabezpečení.

Výplaty důchodů a jiných dávek jsou kryty, mimo jiné, výběrem platby pojistného ve výši 24,8 % od zaměstnavatelů a 6,5 % od zaměstnanců. Celkem 31,3 %. Vyměřovacím základem je hrubá mzda zaměstnanců. Suma cca 320 miliard/rok, která slouží k zaplacení zdravotní péče občanů České republiky. Náklady péče jsou hrazeny, kromě jiného, výběrem platby pojistného ve výši 9 % od zaměstnavatelů a 4,5 % od zaměstnanců. Celkem 13,5 %. Vyměřovacím základem je opět hrubá mzda zaměstnanců.

Úmyslně a dlouhodobě se manipuluje s pojmem „Cena práce“ a úmyslně a dlouhodobě se do tohoto pojmu zahrnují finanční prostředky/peníze z plateb pojistného.

V případě zdravotního pojištění se však ve skutečnosti jedná o (povinný) nákup jistoty toho, že plátcům –zaměstnancům – bude poskytnuta dohodnutá zdravotní péče v nemoci, a to i v případě finančně náročné nemoci, jako je například diagnóza RS.

Je třeba podotknout, že peníze posílané pojišťovně nepatří státu, a už i jen z tohoto pohledu nejsou daní! Jsou povinnou platbou pojistného, příjmem pojišťoven, zaručující, že zdravotní péče o obyvatele ČR se nedostane třeba na úroveň USA. V případě sociálního pojištění, peníze garantují zejména průběžné vyplácení důchodů.

V obou případech jde o ty nejzákladnější životní potřeby člověka našeho civilizačního okruhu (po bydlení a stravě), které si musí každý obyvatel, pracující především, zajistit. Tedy pokud chce mít jistotu, že třeba neumře i na banální nemoc nebo hladem ve stáří.

Skutečnost, jakým způsobem se tyto dvě potřeby zajišťují, zda z vlastní iniciativy nebo povinně ze zákona, nemá s pojmem „cena práce“ nic společného, podobně jako zajištění jiných potřeb a přání jednotlivce. V naší zemi zaměstnanci mají zajištěnu zdravotní péči a základní důchod prostřednictvím státem povinně nařízených plateb pojistného.

Jsem přesvědčen, že drtivé většině obyvatel ČR tento způsob vyhovuje, neboť většina obyvatel nemá na účtech, průběžně a dlouhodobě, k dispozici prostředky – např. na léčbu diagnózy RS – kdyby, nedej bože, se nemoc u jedince projevila a byla diagnostikována.

Je třeba, a je nutno, vést bez manipulací diskuzi o tom, zda tento způsob zajištění dvou základních životních potřeb, občanům ČR vyhovuje či ne. Zda není většinovým přáním občanů zaměstnaných v ČR vyplácet jim superhrubou mzdu celou (po zaplacení daně), s tím že si zdravotní péči a příjem na stáří zajistí každý individuálně. Jak by to asi dopadlo si jistě většina z nás umí představit.

Způsoby zajištění zmíněných potřeb lze tedy změnit. Ale pod heslem „privatizace pojistných systému“ se to asi nepovede, jako se nepovedla ta pravicová důchodová reforma.

Souhlasím s tím, že přijímat zákony na potírání švarcsystému, zavádět EET i pro OSVČ, které nejsou plátci DPH (tedy pro kdekoho, kdo se snaží si přivydělat, nebo se sám skromně uživit), trpět existenci systému agenturních pracovníků, vybírat jedno dané pojistné ve dvou různých částkách od dvou různých subjektů a dlouhé etc. je kontraproduktivní.

A až se zruší 15% daň z povinných pojistných plateb, úmyslně neuvádím, který médii milovaný ministr daň zavedl, pak u 50 000 hrubého příjmu klesne daň z 7980 Kč na 5430 Kč (při sazbě 15%).

Foto: SHUTTERSTOCK