A patronem křesťanů na Blízkém východě se stává… Vladimir Putin

Nápadným rysem letošních českých Vánoc je móda betlémského světla. Děje se tak v době, kdy je existence starobylých křesťanských církví na Blízkém a Středním východě ohrožena jako nikdy za celých těch 2000 let. V egyptské Gíze v pátek v noci muslimský dav vyplenil křesťanský kostel.

Ačkoliv se to tentokrát obešlo bez mrtvých, má tento konkrétní incident svou výpovědní hodnotu. Zakončuje se jím rok obzvlášť krvavý pro koptské křesťany – v Egyptě jich rukou džihádistů za tu dobu zemřelo víc než sto. Za druhé ten konkrétní kostel v Gíze byl postaven bez kolaudace, chybělo  mu úřední posvěcení. Namístě je domněnka, že tento fakt útočníky povzbudil. Povolení kostel neměl, neboť se stavebními povoleními, o něž si požádali křesťani, egyptské úřady šetří, takže si koptové dokonce i při opravě nějakého stávajícího kostela často musejí pomoci černou stavbou.

Koptů je v Egyptě přinejmenším deset procent, reprezentují starobylou kulturu před arabským záborem. Ale jejich komunity žijí v pocitu, že jsou na krok od konce věků a krok od nuceného opuštění vlasti. Arabským jarem počínaje čelí koptové vlně útoků, často teroristických masakrů, a ani vláda generála al-Sísího, která v létě 2013 svrhla Muslimské bratrstvo, si s terorem přes poctivou snahu nedokázala poradit. A taky nechce pravověrné muslimy příliš provokovat. Loni sice byl přijat zákon, který měl usnadnit stavění křesťanských kostelů, nicméně v praxi koptové narážejí na úřední obstrukce. Vyplundrovaný kostel v Gíze se o legalizaci ucházel 15 let.

Egypt je na poměry Blízkého východu ještě vcelku klidná, stabilizovaná země, kde se i křesťanům svou přítomnost daří držet. Obecně pro Blízký východ platí přímá úměra, že kde se křesťané drželi a do země se podařilo zavést víc demokracie podle neokonzervativního manuálu, začala jim tvrdá zkouška. Platí to především pro Irák, jehož křesťanská obec se od americké invaze z roku 2003 propadla z 1,4 milionu na 270 tisíc.

V Sýrii, kde do roku 2015 po třech letech brutální občanské války vývoj směřoval k vítězství islamistické opozice proti režimu Bašára Asada, se území dobytá džihádisty často čistila od křesťanů (a od jezídů a samozřejmě od šíitů). Zbraně ze Západu, hlavně americké, posílané údajně umírněné protirežimní opozici, příliš často na to, aby to mohl být politováníhodný omyl, pomáhaly džihádu. Čerstvá zpráva skupiny CAR (Conflict Armament Research) dokumentuje dvanáct případů, kdy se moderní zbraně koupené vládou Baracka Obamy nebo našimi úhlavními spojenci v oblasti Saúdy pro syrskou opozici rychle dostaly přímo do rukou Islámského státu. Je smutné vysvědčení pro dnešní politické špičky na Západě, že křesťané v Sýrii nesměřovali své prosby k nim, ale k bývalému důstojníkovi KGB Vladimiru Putinovi.

A co je největší mysterium křesťanské přítomnosti v Levantě: Západ, kde byl ve většině domácností včera pořád ještě vystaven betlém, o ni v podstatě nejeví zájem. Když Slovensko během migrační krize před dvěma lety jako kompromis, aby také přijalo některé běžence z Blízkého východu, vyhlásilo, že bude přijímat křesťany, dostalo se mu výtek, že diskriminuje na základě náboženského vyznání. Německý evangelický biskup Markus Dröge letos při církevním sjezdu argumentoval, že příliš dramatizovat zprávy o perzekuci jde proti zájmům tamních křesťanů (neboť to by ještě víc provokovalo jejich pronásledovatele; říkali mu to prý koptští a asyrští biskupové).

Ale křesťané jsou vedle homosexuálů a Židů dnes v sunnitských společnostech ta menšina, která má nejvíc důvodů připadat si jako na jícnu sopky. 

Západní křesťanské církve stály po léta v podezření, že jim je osud jejich starších bratranců z Blízkého východu jen o málo víc než lhostejný. Letos na jaře papež František konečně vyrazil do Egypta, aby tam mj. demonstroval zájem o kopty. Předcházely tomu dva roky kritiky, že papež, který se od vypuknutí migrační krize angažoval ve vítačské kultuře, při žádné příležitosti nezdůraznil zvlášť tragický osud křesťanů mezi uprchlíky. (Vzal s sebou na palubu svého letadla do Vatikánu skupinu z utečeneckého tábora v Řecku, nebyl mezi nimi jediný křesťan, ačkoliv právě v těchto uprchlických táborech podle zpráv zažívali mezi svými muslimskými kolegy rutinně příkoří).  Ať už ve víře předků zůstáváme, nebo jsme z ní vyšli, tento téměř demonstrativní nezájem je symptomem čehosi, na čem by si smlsl psychoanalytik.