Moudrý král, nebo zdvořilý kat českého království? Václav IV. vládl rekordních 41 let
600 let od smrti Václava IV.
NOVÉ
Foto: Hermanni vod der Hardt [Public domain]
Historik Jiří Spěváček ve své velké monografii napsal, že český a římský král Václav IV. měl „dvě tváře charakteru i jednání“, první byla „přirozená, klidná, druhá emotivní, drsná ba divoká“. Na jedné straně byl předposlední Lucemburk na českém trůně (vládli 1310-1437) podle historiků výborným společníkem, moudrým a zdvořilým knížetem, sečtělým se znalostí cizích jazyků a velkou knihovnou, na druhou stranu se postupně proměňoval v agresivního cholerika a alkoholika.
Chyběla mu koncepce a důslednost, které nahrazoval impulzivností. Syn „otce vlasti“ Karla IV. byl nervově labilní, často jednal v afektu, jindy upadal do depresí. Na českém trůně byl do té doby rekordních 41 let (1378-1419, o devět let déle než jeho otec), překonal jej až o 100 let později král Vladislav II. Jagellonský (1471-1516). Zemřel před 600 lety, 16. srpna 1419. Bylo mu 58 let.
Úkoly, které před ním stály, byly nemalé. Kontinentem otřásalo papežské schizma, král měl řadu sporů s církví, vyšší šlechtou či jinými členy lucemburského rodu, k tomu lze přidat případ Jana Nepomuckého a vše vyvrcholilo první pražskou defenestrací a začátkem husitské revoluce. Václav už nezažil bratrovražedné boje mezi přívrženci kalicha a katolíky (ale i mezi husity mezi sebou), které pustošily české království celých 15 let. První velké srážky vypukly v listopadu 1419, kdy radikální pražští husité vypálili velkou část Malé Strany a války skončily až smutně proslulou bitvou u Lipan v květnu 1434.
Hodnocení Václava IV. je značně různorodé. Jeho současník, zaháňský opat Ludolf jej nazval „katem Českého království a tyranem církve“, Tomáš Štítný ze Štítného o něm napsal, že „dával nad sebů panovati ukrutnosti, smilstvu, opilství a dětinné mysli“, další jeho současníci jej nazývali „líným a zbytečným králem“. Jiní v něm ale viděli „moudrého a zdvořilého knížete“, augustinián Ondřej z Řezna o něm v 15. století napsal, že sice byl zahálčivý a liknavý, ale měl „jemnocitnou povahu“.
Mistr pražské artistické fakulty Vavřinec z Březové o Václavově smrti napsal: „Jeho smrt a činy měly by být všem králům za příklad, aby se báli boha a jeho zákon a pravdu milovali, plnili, bránili ...“.
„Z jedné strany ho líčili co podlého ochlastu a zuřivce nesmyslného, našli se na druhé straně také hlasové, kteří v něm spatřovali velmi rozumně a dobře smýšlejícího mučedníka, jenž podlehl pouze nenávisti zlých lidí,“ napsal o něm ve svých dějinách František Palacký.
Podle spisovatele Jiřího Bílka, který o králi vydal letos knihu, nejvíce vystihuje Václava a jeho život adjektivum „nešťastný“. Podle Bílka „nikdy nepoznal, co je skutečné štěstí a radost, a když už ten pocit přišel, byl příliš krátký a vzápětí ho vystřídala další rána vedená do zad“. Byl to podle něj „nešťastný král – pro sebe, ale i pro svou zemi“.
Léta jeho panování jsou ale s odstupem také hodnocena jako svobodná pro umění a kulturu, a to v malířství, sochařství, literatuře či stavitelství. V době jeho vlády byly dokončeny mnohé významné stavby, třeba novoměstský chrám Panny Marie Sněžné, staroměstský kostel svatého Jakuba, dokončen byl i Karlův most. Za Václava IV. byl též dokončen český překlad celé bible (čeština byla po italštině a francouzštině třetím evropským jazykem, do kterého byla bible převedena).
Václav, potomek Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické, se narodil 26. února 1361 v Norimberku. O výchovu dlouho očekávaného následníka trůnu král velmi dbal. Právě skutečnost, že byl Václav od dětství obklopen suitou vychovatelů a rádců, se možná podepsala na tom, že z něj vyrostl muž sice vzdělaný, avšak nejistý a nesamostatný.
Karel IV. se snažil svému prvorozenému synovi zajistit co nejlepší výchozí pozici. Na českého krále jej proto nechal korunovat už jako dvouletého a v 15 letech byl Václav zásluhou svého otce zvolen německým králem. V listopadu 1378 však Karel IV. zemřel a jeho potomek byl v necelých 18 letech vhozen do rozbouřených vod evropské politiky.
Kromě papežského schizmatu nepanovala idyla ani v morem stižených Čechách. Plnění státnických povinností příliš neladilo s Václavovou náturou, který dával často přednost lovu a zábavě. Zanedbáváním úřadu si však proti sobě popudil představitele vysoké šlechty, kteří navíc vycítili příležitost zvýšit svůj vliv na úkor slabého panovníka.
Události zašly tak daleko, že v roce 1394 nespokojená šlechta krále zajala a pokoušela se vládnout jeho jménem. Díky zásahu nevlastního bratra Jana Zhořeleckého byl Václav osvobozen. Zkušenost s vězněním si však zopakoval ještě jednou v letech 1402 až 1403. Tenkrát stál za jeho nuceným pobytem ve Vídni ctižádostivý bratr Zikmund, který se nechtěl spokojit s titulem uherského krále.
Nelichotivá byla nejspíš i role Václava IV. v případu svatého Jana Nepomuckého. Tohoto generálního vikáře nechal král v březnu 1393 zatknout, mučit a posléze nechal hodit jeho tělo do Vltavy.
Nespokojenost s Václavovým panováním se neomezovala pouze na českou šlechtu. V roce 1400 byl pro svou pasivitu zbaven titulu vládce Svaté říše římské, a i když mu byla koruna později vrácena, faktickou moc ztratil.
Poslední roky panování Václava IV. se nesly ve znamení nástupu husitského hnutí. Král zpočátku s Janem Husem sympatizoval, o čemž svědčí Dekret kutnohorský, který v roce 1409 změnil poměry na pražské univerzitě ve prospěch přívrženců reformace.
Husova smrt v červenci 1415 ale dovedla České království na pokraj občanské války. Mistrovi stoupenci se střetávali s katolíky a někde docházelo k zabírání církevního majetku. Země proto čelila hrozbě, že proti ní bude podniknuta křížová výprava. Václav se musel rozhodnout, na čí stranu se přikloní. Jeho váhavost však vyústila v nešťastný kompromis: proti vyznavačům přijímání pod obojí nezakročil, ponechal jim ale pouze tři pražské kostely. Výsledkem byla nespokojenost na obou stranách.
Neúspěchy krále skličovaly. Stále častěji se uchyloval do ústraní, kde ho také zastihla zpráva o první pražské defenestraci. Událost, která předznamenala éru husitských válek, král přežil jen o několik dní. Smrt jej dostihla 16. srpna 1419 na Novém Hradu u Kunratic.
Ani po smrti se Václav IV. nedočkal pokoje. Byl pohřben v klášteře na Zbraslavi, který byl vypleněn husity, přičemž došlo k znesvěcení králových ostatků. Teprve v roce 1424 byl Václav uložen do královské krypty Svatovítské katedrály.
Václav IV. byl dvakrát ženatý, první žena Johanna Bavorská zemřela po 16 letech manželství, druhou ženou byla od května 1389 Žofie Bavorská, která přežila manžela o devět let. Obě manželství zůstala bezdětná.
Známý lékař Josef Thomayer přišel ve 20. letech 20. století s názorem, že Václav IV. zemřel na infarkt myokardu: jako silný alkoholik prý trpěl zkornatěním srdečních tepen i aorty. Podle neurologa Ivana Lesného z 80. let 20. století zase zemřel na několikahodinová epileptický záchvat.
Václavův hrob byl několikrát otevřen. V roce 1973 provedl antropolog Emanuel Vlček ohledání, podle kterého byl Václav IV. asi 173 centimetrů vysoký, měl v době úmrtí obézní postavu a organismus zdevastovaný alkoholem. Sice netrpěl dnou, chrup měl ale ve velmi špatném stavu.
