V některých zemích je násilí doma, třeba v Persii
komentář
1
V populární, což neznamená, že triviální, knize o Íránu slavného polského reportéra Ryszarda Kapuścińského Šáhinšá jsou nezapomenutelné pasáže, v nichž se snaží pojmenovat něco, co tam viděl a zažil na vlastní oči. Protože to psal začátkem 80. let, kdy se politická korektnost nenosila (on by ji asi nerespektoval), píše otevřeně o kultu násilí, které je podle něj hluboce zakořeněno v íránské společnosti. Tato, řekněme, perská „nelítostnost“ je doplněna duchem šíitské verze islámu, v jejímž středu je ponurý a dosti sadomasochistický kult mučednictví, v němž prolitá krev hraje zásadní roli: smrt Alího a jeho syna Husajna, k nimž došlo v sedmém století, je v šíitské psychice přítomna neustále. „Mají jiný poměr k životu a smrti,“ píše polský autor.
A dovoluje si napsat i toto: „Muslimové jinak reagují, když vidí krev. Pohled na krev v nich vyvolává napětí, fascinaci, upadají do jakéhosi mystického transu, vidím jejich prudká gesta, slyším jejich výkřiky.“ Násilí prochází íránskými dějinami, od těch starověkých po moderní: tradice tyranie, krvavého způsobu vládnutí a pak krvavých převratů, kdy naprostá většina panovníků je násilím svržena a zpravidla zabita, to jsou v podstatě íránské dějiny. Zajímavý je Kapuścińského postřeh ke vztahu evropských panovníků a orientálních tyranů k vlastnímu obyvatelstvu: evropský král je ochránce slabých, orientální despota je jejich hrozba: vzbuzovat hrůzu, třeba ukrutnostmi, je způsob, jak se udržet u moci. Poslední šáh, Páhlaví, udělal tu chybu, že na to zapomněl a chtěl, aby ho lid miloval. Lid mu to oplatil vzpourou a nastolením vlády zachmuřeného starce Chomejního.
Írán lze samozřejmě z dobrých důvodů obdivovat a není sporu o tom, že to je historicky velká kultura (dala světu, jak jedna postava říká, „poezii, miniaturu a koberec“), ale o nějaké „vyspělosti“ lidových mas a dobromyslnosti elit si netřeba dělat iluze. Stejně jako jiní muslimové, a v tom jsou šíité více méně stejní jako sunnité, žijí v jakémsi dějinném zakletí, kdy činy, bitvy a skutky dávno minulé se v jejich představách odehrávají znovu, a to s veškerým emotivním nábojem. Jejich dějiny jsou dějinami věčného džihádu proti cizáckému – křesťanskému či židovskému – nepříteli, proti pohanům, proti těm, kdo ohrožují, zesměšňují a napadají Proroka. Ti všichni už byli jednou poraženi, ale po novém náporu křižáků došlo k ústupu islámu, jenž si nyní musí to své vzít zpět. Dějiny jsou zaklety do neměnnosti svého výkladu, který je jednou provždy popsán v posvátných textech. Nyní se časy, kdy Mohamed vyhlásil svůj boj, tedy rok hidžry, 622, znovu vrací na počátek, znovu začíná bitva, která už jednou vítězně proběhla. Muslimové v ní zcela jistě zvítězí – protože už jednou zvítězili. Nakonec ani západnímu světu nezbyde nic jiného než přijmout islám.
Nyní s dovolením něco osobního. Představuju si, že kdyby na Prvního máje třeba v tom docela pořád ještě zoufalém roce 1986, kdy se pěkně shromažďovali na letenské tribuně, přilétla na Husáka a spol. nějaká inteligentní raketa Pershing, jež by je anihilovala, já a moji přátelé bychom vůbec nelitovali, naopak bychom užasli a pak se zaradovali a šli to bouřlivě oslavit – co by bylo dál, je jiná věc. Tedy, možná bychom se trochu nad tou metodou podivili, ale spíš bychom uznali, že to tedy ti Amíci umějí a že to jsou borci – a taky bychom žasli, že jim to za to stojí. To už by mohli rovnou trefit Kreml, i když teď tam mají zrovna toho nového chlapíka, tak by bylo lepší počkat, jak se to vyvrbí.
Samozřejmě že by se nám asi více líbila představa, že to provedeme sami, k čemuž občas naše hovory u třetího piva vedly: že bychom třeba ukradli na cvičišti vojenské katedry v Motole BVP (bojové vozidlo pěchoty), vmísili se nějak do přehlídky, ty byly 9. května, a po vzoru egyptských vzbouřenců bychom tu kamarilu smetli kulometnou palbou. Ale když to za nás udělají Američani nebo nějací ostrostřelci v NATO, taky dobrý, hoši, děkujeme, fakt, děkujeme.
Lze se však bohužel domnívat, že bychom i tehdy byli spíš v menšině. Lid je z nějakých tajemných důvodů ochoten bránit i svou špatnou vládu, je-li napadena zvenčí. Z důvodů, které nejspíš souvisejí s nějakými archetypy, je i dobře míněná intervence posuzována jako nepřátelský akt a i vražda domácího tyrana (není tak úplně jisté, jestli Husák byl tyran, spíš ne, ale žábou na prameni se jevil být jistě) jako zasahování do vnitřních záležitostí. Dokonce i zabití toho cizáka Heydricha nebylo většinou protektorátního obyvatelstva vnímáno jako fantastická a podařená věc a důvod k oslavě (absurdní představa), nýbrž jako nevyžádaný a vnucený zásah zvnějšku, který si vypijí ti, kdo musí zůstat uvnitř.
Srovnání šviháka z SS s tím do té doby jen odborníkům známým íránským lampasákem samozřejmě kulhá na všechny končetiny, ale je už za pár dní docela zavedené a každý má právo srovnávat, koho chce, s čím chce. Takže třeba populární levicový playboy Stropnický navrhl paralelu s tím, kdyby třeba Putin odstřelil dronem generála Pavla, čímž u mě tedy ten spíše kariérní oficír výrazně stoupl: až se člověk zachvěje představou, že generál Pavel má (nebo měl) na práci něco podobného jako ten Solejmání! Oficír jako oficír, všechno to jsou zelené mozky, ale ve skutečnosti nakonec docela příjemní pánové, vždyť hned po smrti soucitné duše ocenily, že prý pan generál někde recitoval verše, nejspíš nějaké mystiky asi opěvující proud krve z tepny mučedníka, kterou při trysku na hřbetu koně přeťal blesk Velkého Satana. Má, co si přál.
