Pusto a smutno bez Karla Šiktance

NEKROLOG

Pusto a smutno bez Karla Šiktance
Ve věku 93 let zemřel v neděli básník Karel Šiktanc. Foto: Jan Zatorsky
1
Komentáře
Jaromír Slomek
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Když jsme spolu před jeho osmdesátými narozeninami připravovali knižní rozhovor, nazvaný nakonec, jak chtěl on, Řeč neřeč, byl jsem ostýchavý, nekladl jsem otázky na tělo, natož na duši, takže jsem se bohatýra nezeptal na leccos z toho, co mi pak v dalších letech řekl u vína sám od sebe. Mohla a měla tedy ta kniha nejméně deset let počkat, byla by otevřenější, tím snad i silnější, ale to jsme nevěděli.

Naše schůzky pak k mému překvapení pokračovaly, i když záminkou k nim už nebyla společná práce. Z dotazovaného se stal tazatel, role se částečně obrátily. Zajímal se o „všechno“, jistěže o literaturu („Co čtete?“ nebo „Máte rád Babela? Teď jsem se k němu zas vrátil, ten když to rozbalí, to je něco...“), ale i o politiku, o společné známé („Co je s Opelíkem“?), o sport, sám kdysi hrával závodně nohejbal a do sportovního prostředí se dostal na sklonku husákovské normalizace i v trapné roli strážného tenisových kurtů na Štvanici.

 

To byl stále ještě v nemilosti onoho režimu, za ni se mu však dostalo milosti… od pánaboha. Z oficiálního literárního provozu byl vykázán na dlouhých dvacet roků, zhruba mezi čtyřicítkou a šedesátkou, tedy v nejlepších básnických letech, kdy už byl zralým tvůrcem s osobitou poetikou, jenže po listopadu 1989 neodešel do básnického důchodu, nýbrž pevně usedl, teď už jaksi oficiálně, na básnický trůn, který mu od Seifertovy smrti náležel. Komu jinému? A na odpočinek se neodebral ani v sedmdesáti. Ani v osmdesáti. A dokonce ani v devadesáti. Na oslavě posledních kulatých narozenin v pražské Viole připomněl jeho monografista Petr Hruška titul známého chlapeckého románu Jaroslava Foglara Devadesátka pokračuje. Bylo to vtipné a výstižné.

Karel Šiktanc psal až do konce. To by samo sobě ještě zázračné nebylo. Jenže on psal poezii nepoznamenanou seniem, stále zralejší, jako by nás, své čtenáře, vedl po točitých schodech výš a výš. Nezastavoval se a nezadýchával.

A vedle toho relaxoval říkačkami a všelijakými kalambúrky, hádanky ostatně publikoval od mládí pod pseudonymem Lenka Tršická (což je přesmyčka z písmen jeho jména a příjmení), nakonec z toho byla knížka Milý Řehoři, milíře, hoří (2012), je jich tam na 700. Kniha však nic neuzavřela, hádanky tvořil dál, poslal třeba zničehonic zprávu: NELAŠKUJ. Podle verzálek jsem poznal, že jde o přesmyčku, nikoli o žádost na mou adresu. Co to je? Kdo to je? Že by Jan Lukeš? Bravo, přišla pochvala.

Jenže jindy to bylo těžší. PODMUDRLANT. Ha! Donald Trump. NAHEJ MAKÁČ = Jan Hamáček. A letos na jaře třeba jen tak zlehka Jeden mladý bukanýr / šláp si v doku na kanýr…/ Vyčíhla to Rozárka, / zneužila korzárka. Nebo: Pozvali mě k vyšetření, / jaká je má výše tření. / Výše tření u mě nízká, / ale na Tatrou sa blýska.

V červenci, když naše média žila kauzou Vrbětice, neodpustil si glosu: Přišel z Lužnik / Kolja dlužník, / že jde platit výbuchy. / Miloš v okně / smíchem hýří: / To je verze / číslo 4. / Nevěř, Koljo, na duchy! A v září zdánlivě bez kontextu: Že by Duka postavil Dukovany?

Hranice mezi jeho „veselými“ a „vážnými“ verši nebyla ostrá. Kam třeba s připomínkou výročí svatby? 65 roků ženat. / 65 roků vdána. / Co k tomu teď poznamenat… / Zlatý míč na malém vápně / stadionu Maracanã. Toto svede napsat jen básník.

V Šiktancově rozhlasové hře Putování za králem říká jedna postava o zapomenutém herci Krumlovském pochybovačně: „Pan Velkej Tenkrát! Mistr Bejvávalo!“ To psal autor ve věku, kdy stáří bylo ještě daleko. Pokud na ně snad pomyslel, netrefil se. Zemřel na Olympu. Velký do konce. Sám. Bez následovníků.

Sbohem, pane Šiktanci, bude tu bez vás pusto a smutno.

 

×

Podobné články