Ani k Davidu Rathovi se nesmíme chovat jako k dobytku

Obvodní soud v Praze 2 včera Davidu Rathovi přiznal odškodné za pouta, v nichž ho kdysi vedli k soudu – jako „kravku na pastvu“. Je to malý krok pro Ratha, vysouzených 12 tisíc korun bude pro bývalého středočeského hejtmana částka pod prahem vnímání. Ani jako vítězství to asi pro člověka, který už byl za machinace s veřejnými zakázkami odsouzen k 8,5 roku vězení, ve chvíli, kdy čeká opravný verdikt, nemá velký význam.

Důležitější než pro něho je rozsudek obvodního soudu pro český stát. Nesympatický, nesmírně agresivní Rath byl politik s nápadně velkým majetkem, nicméně orgány si na něm prokazatelně nadmíru chladily žáhu a to se nesmí. Už před čtyřmi lety Ústavní soud konstatoval, že Rath posledních pět měsíců své 1,5leté vyšetřovací vazby ve vazbě vůbec být neměl, což bylo samo o sobě zdrcující vysvědčení pro příslušného státního zástupce. Bohužel se soud na Praze 2 omezil právě jen na ten poslední úsek vazby, pro který má od ÚS razítko, že byl neoprávněný. Odškodnění mu přiznal výslovně jen za něj.

Není úplně jednoduché přijmout takový verdikt selským rozumem. O tom, dokdy je Rath ve vazbě oprávněně a odkdy už neoprávněně, nemohli mít zřízenci, kteří mu nasazovali pouta pro cestu z auta do soudní síně a zpátky, v té době tušení. Zásadní otázka zní: Proč mu byla pouta vůbec nasazována? Vypadají snad záběry z prvního roku vazby, na nichž taky Ratha vedou v chumlu policistů, popřípadě soudních zřízenců, méně absurdně? Měl v té době snad větší motivaci povalit dozorce, proboxovat se davem a utéct, asi aby mohl ovlivňovat svědky, vykopat a znovu zakopat miliony v krabicích na jiném místě?

Ústavní soud v onom verdiktu z ledna 2014 konstatuje, že když vazba trvá delší dobu, nesmí být odůvodněna pouze předpokladem, že obviněný, kterému hrozí vysoký trest, bude chtít utéct. V tom případě by totiž vazba byla jen jinou variantou presumpce viny. A pouta s řetízkem před vynesením rozsudku, to má Rath pravdu, prostě veřejnosti sugerují, že podezřelý je vinen. Snad se v dohledné době dočkáme verdiktu, který orgány upozorní na to, že i pro nasazování pout a podobné vychytávky orgánů činných v trestním řízení musí platit zásada uměřenosti.

Návyky, kdy orgány ponižují sprostého podezřelého před kamerami, jsou starší než Rathova kauza. Můžeme je datovat přinejmenším do dob, kdy (ještě předšlachtovský) ÚOOZ zatýkal na dálnici příbramského fotbalového bosse Jaroslava Starku. Po uťápnuté policii z 90. let, v níž ještě dominovali policisté zpřed roku 1989, rádi, že jsou rádi, se v 21. století především v tzv. elitních útvarech začalo zatýkat stylem, kdy zatčení není pořádné, když nepohrozíme rozkopnutím dveří někomu, kdo uprostřed noci okamžitě nereaguje na zvonek, zatčeného nesrazíme k zemi, neproběhneme se v kanadách po čerstvě povlečené posteli, nenasadíme medvěda, což je ten tlustý pás, který vám při eskortě komplikuje chůzi – a policista-medvědář vás má jako na vodítku. Medvědem byla v létě 2013 slavně vedena milenka tehdejšího premiéra Jana Nagyová.

Je špatným vysvědčením posledních deseti let, že zbytečné ponižování zatčených celebrit z politiky nebo ekonomiky se nikdy nestalo předmětem zájmu. Jediný mezi lidmi s výkonnou pravomocí, kdo dával najevo nějaké znepokojení, byl Pavel Blažek (ODS), ministr spravedlnosti ve vládě, na jejímž konci stál vizuálně právě ten medvěd pro Nagyovou.