KSČM, SPD a ANO – strany, které k sobě patří

Vedení a poslanci hnutí ANO dnes začnou jednat o možnosti vzniku vlády tolerované komunisty a Okamurovou SPD. Předcházelo tomu zatím největší názorové rozštěpení uvnitř Babišova hnutí, třetina poslanců je údajně proti, odmítavý či rezervovaný postoj už dali najevo někteří výraznější představitelé ANO – eurokomisařka a někdejší místopředsedkyně Věra Jourová, ministři v demisi Pelikán,Ťok a Stropnický –, pravda, někteří z nich tu zásadovost projevili až potom, co pochopili, že se s nimi v příští vládě už nepočítá.

Šéf ANO se na ně za to asi stejně nezlobí – ví, že pro něj není vhodné, aby se do spojenectví s extrémními stranami entuziasticky hrnul. Ještě pořád má ambici být alespoň na povrchu respektovaným evropským politikem, s nímž se ostatní baví, fotí, berou ho vážně nebo se alespoň tak tváří. A proto je potřeba, aby před ustavením vládního spojenectví jeho strana „dělala fóry“. K nějakým zásadnějším projevům odporu ale pravděpodobně nedojde.

Pokud se předseda rozhodne a vláda s podporou extremistů vznikne, vzpurní poslanci ANO vzniku nebudou aktivně bránit, tyhle věci si Andrej Babiš „ošéfovat umí“. Aby taky ne – pokud by ta plus minus třetina klubu ANO, která má s předkládanou konstelací problém, šla do důsledků – neměla by ta druhá Babišova vláda ve sněmovně většinu. To je ovšem čistě hypotetická možnost. Zbývají ještě předčasné volby, které by sice z různých ohledů mohly být logickým řešením, neskýtají ale žádnou záruku, že by se jimi přiblížilo naplnění Babišova snu o monopolu.

Andrej Babiš také ví, že taková konstelace pro něj bude v mnohém nepříjemná, že si proti časům, kdy si s chutí stěžovával na koaliční partnery, moc nepomůže. Jistě, přímý či zprostředkovaný podíl na moci pro KSČM a SPD představuje hodnotu, kterou by asi nechtěli ohrožovat nějakou přehnanou vzpurností. Nejde ale jenom o ně a o jejich, řekněme, skupinový svéráz. Tohle spojenectví, pokud bude ustaveno, bude mít ještě tichého společníka – Miloše Zemana.

A ten má svoje seznamy – lidí a institucí (Česká televize?), kterým cítí potřebu něco oplácet, věcí, jež by rád prosadil (referendum o vystoupení z EU třeba). Metou, o niž Andrej Babiš usiloval a usiluje, je monopolní moc. A v téhle konstelaci jí nedosáhne, bude se o ni muset dělit, možná bude tlačen do věcí, které by pro něj jinak nebyly prioritní. Nemá ale na vybranou – alespoň na nějakou dobu. Miloš Zeman na něj má páky (přímé i přes extremistické spojence) a schopností „dělat politiku“ ho dalece převyšuje. A v jednom má prezident pravdu – spojenectví ANO, KSČM a SPD jaksi dává smysl. Bylo by spojenectvím partají, jež k sobě patří, mají podobnou DNA, podobné zaujetí pro moc nezatíženou nějakými principy, programové odhodlání hledat společného jmenovatele co nejníž, zalíbení v moci pro ni samu. Jsou založené na spřízněných hodnotách a neseny podobnými emocemi.

Zásadní střety v české politice byly často personalizované – Havel versus Klaus, Klaus versus Zeman, Paroubek versus Topolánek. Ty individuality ale také – přes všechny jejich mnohé a někdy křiklavé chyby – reprezentovaly nějaké odlišné postoje ke světu a jejich střety byly také koncepční, ne jenom mocenské. Je docela pravděpodobné, že tím dominantním politickým střetem příštích měsíců bude zápas – někdy latentní, jindy naplno propukající – mezi prezidentem a premiérem, Zeman versus Babiš. Mohly by to být v něčem vzrušující časy – budou se dít věci. Jistým způsobem půjde o všechno. A taky o nic.