Zákaz aut v osobním vlastnictví – jen tak dál!

Úvaha o zákazu osobních aut, kterou formuloval výbor britské Dolní sněmovny pro vědu a technologie, působí jako zpráva z rubriky bizárů. Zrodil se z myšlenky, že pokud Británie do roku 2050 skutečně chce dosáhnout tzv. uhlíkové neutrality, neobejde se bez radikálních kroků: „Dlouhodobě se rozšířené osobní vlastnictví aut nezdá být v souladu s podstatnou dekarbonizací.“

I ekologicky čistější auta, elektrovozy nebo hybridy, parlamentnímu výboru vadí, i při jejich výrobě vznikají emise skleníkových plynů.
Na první pohled nemá návrh šanci projít. Zformuloval ho sněmovní výbor pro vědu a technologie, vedený liberálním demokratem (další ukázka, jak bylo slovo liberální ukradeno příznivci zákazů).

Na druhou stranu je to vzácná chvíle upřímnosti od někoho, kdo sdílí oficiální politiku a přitom není omezován ohledy na voliče, protože stejně vinou volebního systému v britské politice hraje okrajovou roli. Je to upřímnost lidí, kteří zase nemají tolik co ztratit, připomíná našeho Matěje Stropnického, když v rozhovoru pro Echo zauvažoval, že by se lidem měly zdražit letenky, poněvadž není normální, aby si 80 procent Čechů mohlo sáhnout na dovolenou. Touto upřímností se Stropnický odlišoval od bursíkovské politiky ve smyslu jejího uhlazeného, obecně přijatelnějšího balení.

Environmentalisticky nastavení politici, novináři, aktivisté taky mají před očima jako svůj velký cíl energetickou transformaci – z uhlí, ropy, nafty a jádra k tzv. obnovitelným zdrojům. Všechny pokusy vytlačit staré zdroje ve prospěch těch nových, zelených spočívaly v umělém zdražení starých a umělém zvýhodnění nových. Když pak realita udeří a je vidět napáchanou škodu, jako u nás v případě fotovoltaiky, typický environmentalista zaléhá na matraci.

V České republice se Bursíkovi a spol. podařilo odvést pozornost od jejich selhání k jednomu pozměňovacímu návrhu jedné sociálnědemokratické poslankyně, jehož vinou se nemravnost fotovoltaického „podnikání“ obnažila všem. Ale i tady základ byl a je vždy stejný: zdražit, případně zakázat konvenční energii a technologie. 

V Německu dnes Zelení (v současnosti první až druzí v preferencích) dopracovávají politiku, která má vést ke zrušení vnitrostátních letů. Nicméně inteligentnější představitelé strany vědí, že tolik upřímnosti může škodit, a třeba premiér Bádenska-Württemberska Winfried Kretschmann se od nápadu svých stranických kolegů distancuje.

Takových momentů, kdy někdo nahlas domýšlí politiku uhlíkové neutrality až do konce, si musíme vážit. S pojmem uhlíkové neutrality se posledního čtvrt roku operuje, jako kdyby každý věděl, o co jde. Tak se z úplně nejasného termínu stala obecně přijímaná, všudypřítomná mantra. Zní to abstraktně, rok 2050, k němuž se EU zřejmě chystá uhlíkové neutrality dosáhnout, je krásně daleko. Ale na konci těchto mlhavých tezí se tu a tam objeví jako nasvícené konce, k nimž dnes chystaná politika může dojít, mohutnost změn v životním stylu a útoku na peněženky. Chytřejší tvůrci té politiky se takovým momentům pravdy budou chtít vyhnout, veřejnost se nemá organizovat k odporu, lepší je, aby si postupně, pomalu zvykala.