Vláda zvýší lidem poplatky za banku a zdraží půjčky

Sociálním demokratům se za celou dobu společného vládnutí poprvé podařilo dostat Andreje Babiše do kouta. Pod chytlavým heslem „Děti, nebo banky“ se ho snaží dotlačit k uvalení sektorové daně na banky. Jejich průkopníkem bylo v Evropě Rakousko pod vládou sociálnědemokratického kancléře Fajmana. Postupně je pod politickými slogany o „daních z hamižnosti“ bankéřů zavedl v Maďarsku Viktor Orbán, na Slovensku Robert Fico a v Polsku Jarosłav Kaczyński.

Andrej Babiš se vždy sektorovým daním pro banky tvrdě bránil. Ohrožují totiž jeho vlastní zájmy. Jeho holding Agrofert, toho času zaparkovaný ve svěřenském fondu ovládaném manželkou Monikou a jeho právníky, má u bank napůjčováno podle poslední výroční zprávy kolem 34 miliard korun. Banky přitom drží Babišovi nůž na krku. Proti trestně stíhaným a obžalovaným osobám, jakou je právě Andrej Babiš, jsou regulací nuceny být velmi ostražité. Nad Andrejem Babišem visí riziko, že bankéři proti němu spustí proces compliance. To znamená, že ho požádají, aby předčasně splatil své úvěry. To by Agrofert existečně ohrozilo a Babišovy dluhy by mohly být na prodej. Jeho ekonomické zájmy se tady ale jako v řadě jiných případů dostávají do střetu s politickými. Bojí se, že pokud se chytne do pasti „děti versus banky“, může mu část voličů utéct zpátky k sociálním demokratům, odkud přišla. Proto přistoupil na to, že přinejmenším dočasně bude vést veřejnou debatu o tom, jak by stát vytáhl peníze na sociální dávky z bank. Bankéři jsou velmi ostražití. Zatím netuší, co přesně mohou čekat, a nechtějí vládní nápady otevřeně komentovat.

Týdeník Echo proto požádal na toto téma o rozhovor dánského ekonoma Larse Christensena, který dlouhodobě detailně sleduje ekonomiku i politiku v Česku a v celé střední Evropě. Roky byl hlavním analytikem rizik v tomto regionu v největší dánské bance Danske Bank, která ve střední Evropě investuje mimo jiné do vládních dluhopisů.

Myšlenka na bankovní daň se v Česku zrodila ze stále vyššího odlivu zisků z bank ovládaných zahraničními vlastníky. Loni odteklo z Česka do ciziny na dividendách 294 miliard korun. Může nějaká forma bankovní daně přimět investory, aby peníze nevyváděli pryč?

To, co navrhují sociální demokraté nebo Andrej Babiš, nikoli. Jen těm bankám seberou peníze do státního rozpočtu. Nijak je nemotivují, aby ty peníze investovaly v Česku. Sociální demokraté chtějí danit aktiva v bankách. Tedy fakticky peníze, které mají banky ve správě. Podobně to udělali už před lety Poláci a Slováci. Čím to motivuje banky, aby tady držely peníze? Co se fakticky stane? Buď budou mít kvůli této nové dani z aktiv nižší zisky, a tím pádem zaplatí státu nižší daň z příjmu a také nižší daň z dividend, které si budou odvádět. Nebo si tu vyšší daň z aktiv vyberou od svých klientů. Lidem zdraží poplatky. Sníží úroky z vkladů a zdraží úvěry. Všude, kde se bankovní daň zavedla, to dopadlo na klienty. Takže se dá říct, že vláda zdraží lidem bankovní služby a prodraží úvěry. A zrovna se to trefí do doby, kdy Česká národní banka kvůli rostoucím cenám zvedá úroky, takže to zdražení úvěrů včetně hypoték může být docela citelné. Stát nemá páku, jak banky donutit, aby to na lidi nepřenesly. V konečném důsledku zvyšujete daně nikoli bankéřům, ale všem lidem, kteří mají účet nebo úvěr.

Přesně to tvrdí i premiér Andrej Babiš, a přichází proto se zatím velmi vágním nápadem, aby banky odevzdávaly až dvacet procent svých zisků do vládního fondu, z něhož by se mělo investovat do rozvoje Česka.

To je pozoruhodný nápad, který dokázal rozhodit burzy. Akcie všech finančních skupin, které mají v Česku banky, se po zveřejnění této zprávy dost propadly. Moc zatím nechápu, jak si to pan Babiš představuje, a zjevně to nechápou ani bankéři, proto se k tomu přirozeně nechtějí vyjadřovat. Zní to vzletně, ale není to nic jiného než velmi výrazné zvýšení daně z dividend. Ty už dnes nejsou v Česku nijak výrazně nízké. Nemůže to být jiné než povinné. Zaznamenal jsem, že premiér mlžil o dobrovolnosti. To je ale úplný nesmysl. To by vůbec nebylo právně možné. Každý musí spravovat peníze s péčí řádného hospodáře. Nedokážu si představit, že by se do mantinelů takové péče vešlo dobrovolné odevzdání daně ve výši až 20 procent zisků. Odvádět peníze státu není charita. Pokud vláda říká, že jí vadí, kolik zisků odchází do zahraničí, ničím z těchto nápadů to neřeší.

Má v těchto podobách daň nějaký ekonomický motivační smysl?

Nemá. Je to čistý politický populismu. Zvlášť když víme, jak se v Česku mohly banky dlouhodobě chovat, když jsou lidé velmi finančně konzervativní a neodcházejí jinam za lepšími podmínkami. Ať už jde o poplatky, nebo úroky. Stát tím jen vytáhne lidem peníze z bank. Rozhodně je nemotivuje, aby tady investovaly do nějakých služeb s vyšší přidanou hodnotou. České banky jsou ve srovnání s jinými zeměmi Evropy velmi stabilní, protože mají velmi slušné zisky z běžných operací a služeb drobným klientům. Nemusí se pouštět do nějakých divokých investic.

Ohrožuje některá z těch diskutovaných daní stabilitu bank?

To si nemyslím. Přenese se to na zákazníky a pojede se dál ve stejném modelu, jaký tady funguje roky. Jsou daně, kterými dokážete ovlivňovat hospodářskou politiku. Měnit charakter společnosti. Někam ji posouvat. Ať už dobrým, nebo špatným směrem. Tohle není ten případ. Nečekal bych, že by odtud kvůli tomu odcházeli investoři z bankovnictví. Že by tady prodávali své české dceřiné firmy. Nebudou ale motivováni je nějak výrazně rozvíjet. Tyto nové daně navíc budou komplikovat český systém daní. Podle aktuální studie poradenské firmy BDO a německých univerzit z Padebornu a Mnichova má už teď Česko třetí nejsložitější daně z celé Evropy. Tím, že to dál komplikujete, sem investory nepřitáhnete.

Kromě střední Evropy a Skandinávie se zabýváte i baltskými zeměmi. Bývalý viceguvernér ČNB Mojmír Hampl v minulých dnech upozornil, že pokud by vládě šlo o to, aby odsud zahraniční vlastníci nevyváželi stovky miliard korun na dividendách a investovali je tady, měla by se místo Maďarska inspirovat v Estonsku.

To má úplnou pravdu. Z Estonska zisky neodtékají. Spíš se tam naopak přivážejí. Daň z příjmů firem tam dosahuje 21 procent. To je víc než 19 procent v Česku. Jenže v Estonsku tu daň neplatíte až do chvíle, než si zisky rozdělujete. Když vyděláte peníze a dál je investujete do dalšího podnikání, neplatíte žádné daně z příjmů. To by samozřejmě i u vás silně motivovalo banky a další firmy, které dnes vyvádějí peníze na dividendách, aby dál v zemi investovaly. Přispělo by to i k dalšímu růstu platů. Peníze by zůstaly v Česku a dál by tam vydělávaly. To by pomohlo k potřebné transformaci české ekonomiky do modelu s vyšší přidanou hodnotou, do kterého se prostě musíte posunout, pokud chcete dál bohatnout jako dosud. Koukněte, co nabízejí Estonci, kteří takovou ekonomiku mají. Atraktivní podmínky pro investory a vzdělané lidi. Pokud nechcete být levnou dílnou Evropy, odkud odtékají stovky miliard zisků na dividendách, inspirujte se spíš v Estonsku než v Maďarsku nebo v Polsku.

Maďarsku i Polsku se v posledních letech navzdory bankovním daním hospodářsky daří. Navzdory obavám investory neodradily.

To máte pravdu, ale záleží na tom, s čím srovnáváte. Před deseti lety bylo Maďarsko s 64 procenty průměru Evropské unie v HDP na obyvatele v paritě kupní síly podobně bohaté jako Estonsko s 63 procenty. Dnes jsou Estonci se 79 procenty průměru o víc než desetinu bohatší než Maďaři se 68 procenty. Totéž platí ve srovnání s Polskem, které bylo před deseti lety na 59 procentech průměru Unie. Loni to dotáhlo na 70 procent. Také je o desetinu chudší než Estonsko, přičemž startovalo ze srovnatelné laťky. Vy stále zůstáváte s 89 procenty průměru nejbohatší zemí regionu. Za posledních deset let jste ale svou úroveň ve srovnání s průměrem zemí EU zvedli o pět procent. Estonci o 16 procent. Jsou věci, které fungují a jsou inspirativní.

Bankovní daň je čistě politický symbol. Ekonomika už roste pomaleji než v předchozích letech. Vláda prudce zvedla výdaje rozpočtu především na důchody a sociální dávky. Andrej Babiš se chce zároveň předvádět jako dobrý hospodář. Rozdávání na dávkách atd. je hlavní program obou vládních stran. Je horší zvedat daně, nebo prohloubit dluhy?

Navzdory vaší vnitřní debatě o zadlužování a schodcích rozpočtu je Česká republika na evropské poměry velmi rozpočtově zodpovědnou a konzervativní zemí. Jestli vás něco v posledních letech poškodilo, tak to bylo škrtání výdajů a zvyšování daní v časech hospodářského útlumu. Tím jste si zbytečně protáhli recesi po finanční krizi na rovnou dvě recese. To by nebylo chytré opakovat v časech, kdy bude ekonomický růst slábnout hlavně kvůli vývoji v Německu, na kterém jste velmi silně závislí. Investoři vás neberou jako rozpočtově nezodpovědnou zemi. Vnímají vás spíš jako Němce než Italy nebo Francouze. Zvýšení daní bych se ve vašem případě bál mnohem víc než mírného prohloubení dluhů. To bude považováno za mnohem větší riziko. V porovnání s Němci, Francouzi a vůbec západní Evropou máte daně stále nižší a konkurenceschopné. Jenže to už neplatí, když se budete poměřovat s ostatními zeměmi ve střední a východní Evropě. Tam máte daně docela vysoké. A navíc složité. Takže dál je komplikovat je výrazně větší riziko. Jiná věc je samozřejmě, za co se ty peníze v rozpočtu utrácí. Jestli jsou to výdaje do rozvoje země, nebo je to jen další zvyšování přerozdělování na sociálních dávkách, což je v této chvíli případ hospodaření české vlády.

V jakém případě by bankovní daň dávala ekonomicky smysl?

Motivaci investovat a držet v zemi zisky vám nikdy nezvýší. Není to ani cesta od levné práce. V posledních letech rostly v Česku platy velmi rychle.

Přesto ale pořád za bohatšími zeměmi zaostáváme v platech výrazně víc než v produktivitě práce. A firmy tady dosahují výrazně vyšších zisků.

Pořád je tam prostor, aby platy rostly. Ale při této struktuře ekonomiky už není moc velký. Těžíte z toho, že jste napojení na Německo, jenže to má svůj limit. Máte ve střední Evropě konkurenci s nižšími platy a i ti Němci se mohou začít poohlížet jinde, když pro ně budete příliš drazí. A to i v té chvíli, kdy tady stále budou mít vyšší zisky než doma. To není měřítko. Jako každý se budou přirozeně dívat na to, kde by mohli stejně kvalitní práci nakoupit za co nejvýhodnější cenu. Nejsnazší cestou, jak zvýšit platy a nepřijít o zakázky, je snížení daní. Musí se to udělat chytře jako třeba v tom Estonsku, kde se s nižšími sazbami zároveň vybíralo víc daní, protože to roztočilo ekonomiku do vyšších obrátek. Neplatí ani náhodou jednoduché pravidlo, že když zvednete daně, vyberete víc peněz do státní pokladny. Často dokonce platí přesný opak. Daně jsou samozřejmě politikum, ale měly by dávat ekonomicky smysl. A ten navržené bankovní daně v případě Česka nedávají.

Mohly by za nějakých podmínek smysl dávat?

Nějaké mimořádné případy by se asi daly najít, třeba když v některé zemi příliš nefunguje v bankovnictví konkurence. Banky jsou pak svého druhu příliš dominantní hráči a kasírují lidem přirážku za tu dominanci. Za to, že nemají volbu a nezbývá jim než využívat jejich služeb. Pak může být rozumné vybrat od nich peníze na bankovní dani a z těch peněz to lidem kompenzovat třeba úlevami na jiných daních. To ale vůbec není případ Česka, kde je v bankovnictví velká konkurence.

Jak je na tom česká ekonomika ve srovnání s ostatními v regionu?

Stále máte mezi transformujícími se postkomunistickými zeměmi mimořádné postavení. I po těch třiceti letech od roku 1989. Investoři vás čistě ekonomicky považují spíš za součást Německa než střední Evropy. Na rozdíl od všech ostatních jste neprošli žádnými velkými turbulencemi. A ve srovnání životní úrovně máte stále před ostatními slušný náskok. I to, že máte dlouhodobě nižší nezaměstnanost, netrpíte odlivem mozků ani jste nezažili období vysoké inflace a divokých pohybů měny, kdy lidé byli nuceni si půjčovat v eurech nebo dolarech, ukazuje, že jste jinde.

Polsko i Maďarsko ale zažívají v posledních letech silnější vzestup.

Jdou ale z výrazně nižších latěk. Životní úroveň, platy i produktivita práce jsou tam pořád podstatně nižší. Jiná věc je, jestli děláte dost pro to, abyste si svoje výsadní postavení ve střední Evropě udrželi a vyšvihli se na vyšší laťku. Takové kroky moc nevidím. Za poslední roky jste neudělali nic pro to, abyste se stali pro investory atraktivnějšími. Jedete z podstaty. Moc se nevyvíjíte. Nedokázali jste se zbavit slabin, jako je velká byrokracie zatěžující podnikání a složité daně. Spíš pracujete na tom, aby se některé věci zhoršovaly. Jako teď s tím návrhem na bankovní daň, kde míříte úplně mimo cíl, aby tady zahraniční investoři drželi zisky a nevyváželi si je domů. Vlády v poslední době dělají věci na rychlý politický efekt a získání bodů, nikoli pro dlouhodobější prosperitu země. Taky se příliš upínáte na problémy, které nejsou ty nejakutnější. Jako když se teď točíte v debatách o zvyšování daní, aby bylo na další rozdávání dávek a náhodou se o pár desetin procenta neprohloubily státní dluhy. Nemáte žádnou promyšlenou hospodářskou politiku. Většina politických debat se točí jen kolem toho, komu co přerozdělit. Vůbec ne kolem toho, jak to udělat, aby se bohatství v zemi vytvářelo víc.

V evropské veřejné debatě je populární označovat země střední Evropy s jejich současnými vládami za nacionalistické a populistické. Bývaly časy, kdy volební vítězství těch, kdo mají tyto nálepky, oslabovala měny a odpuzovala investory. Z Maďarska nebo Polska se ale nestáhli ani ve chvíli, kdy se tam fakticky zestátňovaly soukromé úspory v penzijních fondech. Je tedy ekonomika na politické výkyvy čím dál méně citlivá?

Do značné míry ano. Tím, jak je v celém západním světě zhruba od finanční krize roku 2008 politická situace čím dál méně stabilní a přináší čím dál více překvapení, se investoři stávají odolnějšími. Po Trumpovi, Macronovi a rozboření politických map v tolika zemích daleko méně naskakují na nálepky, kdo je populista a nacionalista, a víc se snaží přes tuhle debatní pěnu dostat k podstatě. Ke konkrétním návrhům, co ten konkrétní politik skutečně myslí vážně. Nic jiného jim nezbývá. Když někde investujete, potřebujete vidět realitu těch zemí, abyste se mohla správně rozhodovat. Nikoli pěnu nálepek a ideologických přestřelek. Když už má ale nějaký návrh aspoň trochu konkrétní podobu, investoři na něj reagují. Ať jsou to Trumpovy nápady na nová cla, nebo Babišův návrh na zvýšení daně z dividend.