Ekonomická krize jest krizí morální

POLITICKÁ ARÉNA

Ekonomická krize jest krizí morální
Tomáš Baťa Foto: Wikipedia
Politická aréna

Václav Klaus ml.

Tento status není z mé hlavy. Napsal ho před skoro devadesáti lety Tomáš Baťa. A jako skoro u všeho podstatného (jo, ano – neměli mobil a počítače) se nic nezměnilo.

„Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi (!!!). /vykřičníky VK/ Hrozím se důsledku tohoto omylu. … Potřebujeme mravní stanovisko k lidem, k práci a k veřejnému majetku. … nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic ….“ Tomáš Baťa, 1932.

Stejně jako před devadesáti lety, je společnost k podobným apelům rozumu, moudrosti a činorodosti, hluchá. Bohatství ale skutečně vzniká z práce. Vzniká aktivitami svobodných lidí a firem. Nikdy ho nevytváří vláda nebo finanční triky a dluhy.

Dnešní společnosti je to ale jedno. Tehdejší společnost v této části světa mířila k nacismu a komunismu. K čemu míříme teď?

Tehdy střední Evropa tendovala k ideologiím, které se později (netrvalo jim to dlouho) ukázaly jako vražedné a devastující. Z čeho čerpáme/te optimismus, že nové nastupující ideologie – budou jiné? „Výjevy klečících postav v amerických a evropských ulicích a na sportovištích jsou alegorií Západu, který je na kolenou – Západu duchovně vyprahlého, mravně a kulturně uvadajícího, dezorientovaného, ustrašeného, odlidštěného, zajíkajícího se ve své korektnosti, zbloudilého mezi falešnými modlami, zadluženého, vymírajícího.“ Tomáš Břicháček, 2020.

S kulturní válkou dnes nestojíme na rozcestí, jak by to někteří rádi viděli. Rozcestí jsme nechali daleko za sebou. Chesterton kdysi řekl: „Když se lidi dostanou na okraj propasti, je to milovník života, kdo bude mít odvahu uskočit zpátky, a jen pesimista bude dál věřit v pokrok.“ Obhajoba normálního světa před rozvratem je dnes prvořadým politickým programem a životním postojem dneška.

Před devadesáti lety nesli prapor normálního „starého“ světa anglosaské země. Přes nezměrné oběti – to byla vítězná strana. Nyní se bohužel geograficky nějaká nadějná oblast těžko hledá – spíše to připomíná Orwellovo rozdělení světa na Oceánii, Eurasii a Východní Asii – kde to bylo vše špatně.

Žijeme však tady a teď a budou tu žít naše děti, musíme se vlajku normálního světa snažit vztyčit. Je to velice těžké – omračují nás líbivými hesly (před devadesáti lety to dělali taky): Proinvestujeme se do prosperity; Chytrá karanténa; Digitalizace (v Číně jsou v tom mimochodem už dost daleko – a takhle si představuji peklo); Záchrana planety.

Každý den vám za podpory médií lžou, ale žijeme tady a teď – musíme se snažit ukazovat jinou cestu. Ať je naděje malá či ještě menší. Historie ukazuje, že z malé naděje často povstane něco velkého.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko deníku Echo24.