Náhrada letounů Tornado. Jak politika ovlivňuje německé letectvo

Pouhé dva dny po oznámení, že Ursula von der Leyen bude v nové německé vládě pokračovat ve funkci ministryně obrany, bylo oznámeno, že naopak skončí velitel letectva generálporučík Karl Müllner. Oficiálně se to zdůvodňuje prostě normálním odchodem do penze, jenže většina expertů tvrdí, že jde o výsledek vyhrocených sporů o to, čím vystřídat bojová letadla Tornado, resp. zda pro německou Luftwaffe pořídit stroje F-35.

Generálporučík Müllner náležel mezi zastánce tohoto kroku a tvrdil, že americký F-35 nejlépe vyhovuje požadavkům německých vzdušných sil, především co se týče schopnosti proniknout moderní protiletadlovou obranou protivníka a (což se ovšem nesmí moc hlasitě říkat) dopravit tam jaderné zbraně. Tím se však Müllner dostal do ostrého sporu s politickým vedením, jež by v této úloze nejraději vidělo variantu stíhačky Eurofighter Typhoon, což zní sice lákavě, avšak řada armádních i civilních odborníků se vyjadřuje skepticky.

Německo se v každém případě ocitá pod stále větším tlakem času. Letadlo Panavia Tornado je výsledkem britsko-německého programu z přelomu 60. a 70. let, do výzbroje se dostalo v roce 1979 a náš západní soused nyní vlastní okolo 115 kusů. Mezi jeho majitele náleží též Británie, Itálie a Saúdská Arábie. Tornado bylo původně vytvořeno coby stíhací bombardér pro průniky v malé výšce a v této roli patřilo na skutečnou světovou špičku. Později vznikla také verze pro elektronický boj a přepadový stíhač protivzdušné obrany.

Vysoké kvality stroje Tornado si opravdu zasluhují zvláštní zdůraznění, neboť není málo těch, kdo jej svého času označovali za nejlepší stíhací bombardér světa. Jako jeden z mála bojových letounů má měnitelný šíp křídla a motory s obraceči tahu, takže dovede startovat i přistávat na krátkých dráhách a létat nadzvukovou rychlostí skoro ve výšce korun stromů. Není divu, že se SSSR těchto letounů kdysi opravdu obával.

Jeho obavy podpořila skutečnost, že část letounů Tornado všech tří evropských uživatelů měla a má schopnost, které se v diplomatické mluvě říká „dual-capable“. Jde ve skutečnosti o to, že příslušné letouny mají systémy pro odjišťování, ovládání a shazování jaderných bomb. Jelikož Británie vyřadila svoje pumy WE177 v roce 1998, v praxi jde o možnost nosit americké pumy B61, jež se skladují na území členských zemí NATO.

Vyřazení letounů Tornado z Luftwaffe se plánuje na období mezi roky 2025 a 2030, je to však právě téma nukleárních zbraní, které dělá otázku jejich vystřídání problematickou a současně i politicky nesmírně citlivou. Německá veřejnost se totiž na americké nukleární bomby na svém území dívá přinejmenším s rozpaky. Není jasné, k čemu by vedla otevřená veřejná debata, byť v establishmentu dosud převládá názor, že jde o významný faktor obranyschopnosti Německa, který navíc v současné situaci opět získává na důležitosti.

V atmosféře napjatých vztahů mezi NATO a Ruskem se totiž (opět) často mluví o nukleárních zbraních, odstrašování a „závodech ve zbrojení“. V Německu se hodně citlivě vnímají zprávy, že Rusko rozmístilo v Kaliningradu obávané balistické střely Iskander (které jsou samozřejmě také „dual-capable“) a že nejspíš porušuje i Smlouvu o raketách středního doletu. V době, kdy se šířily pochybnosti o úmyslech Donalda Trumpa, dokonce v Německu zazněl názor, že bude možná třeba vyvinout domácí nukleární potenciál.

Tato extrémní varianta sice (zatím) na stole seriózně není, o to naléhavější se však jeví otázka, jak bude Luftwaffe řešit přepravu bomb B61 po vyřazení letounů Tornado. V loňském roce se objevily zprávy, že z Berlína dorazila do Ameriky (resp. do firmy Boeing) žádost o informace o nových provedeních letadel F-15E Strike Eagle a F/A-18E/F Super Hornet, což lze pokládat za svého druhu pozoruhodný historický paradox.

Svého času to totiž bylo naopak britsko-německé Tornado, které vzbuzovalo nemalý zájem na opačné straně Atlantiku. Když americké letectvo hledalo nový stíhací bombardér a letadlo pro ničení nepřátelských radarů, seriózně se zvažovalo také „amerikanizované“ Tornado. Přednost ale nakonec dostal F-15E Strike Eagle, tzn. úderná verze stíhačky F-15, o jejíž modernizované varianty se nedávno začalo zajímat Německo jako o náhradu Tornada; pozornost se tomu však zpočátku věnovala převážně jen mezi experty a fanoušky.

Daleko větší rozruch ovšem způsobily následné zprávy, že velení Luftwaffe preferuje pořízení amerických strojů Lockheed F-35 Lightning II, tedy obtížně zjistitelných stíhaček 5. generace. V listopadu 2017 pak generálporučík Müllner otevřeně prohlásil, že nástupce letounu Tornado musí být obtížně zjistitelný pro radary a musí mít schopnost zaměřovat a napadat cíle na velké vzdálenosti. Jelikož právě tyto vlastnosti firma Lockheed u F-35 nejvíce zdůrazňuje, nedalo se pochybovat, jaký letoun měl Müllner na mysli.

Okamžitě však následovala smršť kritiky. Část směřovala na samotný stroj F-35, který se stále potýká s technickými, časovými a finančními problémy, daleko hlasitěji však zaznívala kritika politické povahy. Německá politická scéna totiž téměř jednomyslně odmítá nákup amerických stíhaček a chce „evropské řešení“, jímž by se měla primárně stát konverze letounů Eurofighter Typhoon na nukleární (pardon, „dual-capable“) verzi.

Představa, že právě toto je snadné, rychlé a levné řešení, ve skutečnosti jen ukazuje, že politici bývají často velmi vzdáleni od vojenské a technické reality. Úprava letadla tak, aby mohlo být účinným nosičem nukleárních pum v současném konfliktu, znamená dosti náročný a nákladný proces. Dokonce i evropské firmy, jež by na projektu „atomového Tajfunu“ zajisté měly velký zájem, odhadují, že by si to vyžádalo sumu 300 až 500 milionů euro, dobu možná až sedmi let a navíc přístup Američanů ke všem systémům letadla.

Již z časových důvodů by se proto mělo začít téměř okamžitě, aby se to stihlo provést do doby konce letadel Tornado, jenže se nezdá, že by nová německá vláda (resp. staronová ministryně) považovala tuto záležitost za prioritní. Navíc existují námitky ve smyslu, že Typhoon se k této roli příliš nehodí. Váhu jim dodává fakt, že se tak někdy vyjadřují sami britští a němečtí piloti, kterým se do loučení s Tornady příliš nechce.

Kdesi na hranici zoufalství a grotesky se nalézá nápad, aby Luftwaffe místo přestavby letounů Typhoon zavedla francouzské stroje Dassault Rafale. Ty jsou totiž od počátku „dual-capable“, protože Francie je užívá jako nosiče svých jaderných zbraní, a navíc by to bylo velké politické gesto ve prospěch evropské integrace. Letoun Rafale by sice byl (stejně jako F-35) k dispozici takřka okamžitě, ale pokud pomineme celkovou bizarnost tohoto kroku, pak pro něj platí další velmi vážný argument, který se týká rovněž Typhoonu.

Nutně by se totiž jednalo o řešení dočasné, jelikož na obzoru už se začíná rýsovat též vyřazení těchto evropských typů. Někdy na konci 30. let 21. století by měly začít odcházet do výslužby stroje Typhoon a o necelou dekádu později by je měl následovat též Rafale. Na místo obou by měl přijít výsledek nového projektu FCAS (Future Combat Air System), na němž pracuje tým firem Airbus Defence & Space a Dassault Aviation.

Jak napovídá jméno, nepůjde patrně o jediný typ bojového letadla 5. nebo 6. generace, ale spíš o komplexní synergický systém spojující pilotované a nepilotované letouny. Právě zde se však nachází i jedna z překážek, protože nový bezpilotní bojový letoun vyvíjí francouzský Dassault s britskou firmou BAE Systems, jež ale nebyla přizvána k samotnému projektu FCAS, což má potenciál způsobit politické pnutí. Navíc (jak naznačují plány vyřazení Typhoonu a Rafale) by Němci preferovali dřívější zavedení FCAS než Francouzi.

Také proto by americký F-35 pro Luftwaffe reprezentoval perspektivnější řešení, ovšem právě za toto přesvědčení patrně generálporučík Müllner zaplatil funkcí. Už v únoru 2018 mu vládní politici údajně hrozili, že pokud ještě jednou řekne „F-35“, čeká ho vyhazov. Tím spíš se nedá moc věřit tvrzením, že šlo o normální odchod do penze. Müllner je navíc bývalý pilot stíhaček F-4 Phantom II a má dobré vztahy k Americe, a proto jeho odvolání mohlo být jakousi „obětí“ na oltář nové německé vlády a její evropské agendy.

Jestliže byl Müllner opravdu odvolán kvůli své podpoře F-35, je to určitě smutnou výpovědí o německé politice, ale celá kauza náhrady letounů Tornado poukazuje na problém, jenž je ještě daleko vážnější. Plánovaná životnost těchto strojů pochopitelně není žádnou novinkou, a tudíž musí být řadu let jasné, že je nutné připravit jejich náhradu, a to i v roli nosičů jaderných pum, přestože se jedná o téma citlivé a nepopulární.

Velmi silně se proto vnucuje podezření, že se němečtí politici prostě nechtěli do tohoto tématu pouštět, protože rozhodně nejde o něco, na čem by se daly získávat body popularity. Současná nejasná situace je tedy možná jen důsledkem opakovaného odkládání, které je bohužel typické i pro jiné země Evropy. Říká se, že Německo je „motorem“ evropské ekonomiky a že by mělo získat podobnou roli i v evropské obraně a bezpečnosti, avšak tato kauza ukazuje, že jde zatím o „motor“ silně poruchový a hlavně s nevhodnou obsluhou.