Kolem Jeny se zvedají pozoruhodné vápencové kopce, jež jsou zčásti obnažené, ale na plochých vrcholech zarostlé smíšenými lesy, takže právě zářily smaragdovou jarní zelení. Když se na ně vyleze, otevře se velkolepý pohled, jemuž ani moc nepřekáží mohutná roura, která se zvedá z prostředku města.
Foto: Jiří Peňás
4
Polský anglicky psaný vlivový web Visegrad Insight spojený s polskou levicově a progresivisticky orientovanou nadací Res Publica Henryka Krzeczkowskiego bez důk ...
Když bylo Johannu Wolfgangu Goethovi skoro pětačtyřicet, hodil za hlavu světodějné události a politiku, která ho přestala zajímat. Bylo to v roce 1793, což byl jinak velmi napínavý rok: Francouzská revoluce, o které měl ostatně velmi špatné mínění, přecházela do napoleonských válek, ale Goetha, jenž byl v té době již uznáván za největšího ducha Německa a možná celé Evropy, to už moc nezajímalo. Usoudil, že sledováním pomíjivého pohybu historie by jen ztrácel svůj drahocenný čas.
Ten chtěl věnovat důležitějším věcem, především vědě, geologii, mineralogii, botanice, nauce o barvách a takovým opravdu podstatným věcem, a samozřejmě také tvůrčí činnosti, tedy literatuře, kterou v posledních letech zanedbával. Odjel tedy do Jeny. Já teď taky.
Jena je pěkné a docela velké a docela, na německé poměry, živé město, ležící v dlouhém údolí řeky Sály.
Kolem se zvedají pozoruhodné vápencové kopce, jež jsou zčásti obnažené, ale na plochých vrcholech zarostlé smíšenými lesy, takže právě zářily smaragdovou jarní zelení. Když se na ně vyleze, otevře se velkolepý pohled, jemuž ani moc nepřekáží mohutná roura, která se zvedá z prostředku města. Trochu tím pádem Jena připomíná Karlovy Vary s Thermalem, ale to by se musely Vary hodně snažit a hodně se dát do pořádku. Jena totiž i zblízka budí dojem téměř bezchybnosti, aspoň já jsem si ničeho nevšiml: pár posprejovaných zdí tam také bude, ale spíš někde v zákoutí a jen aby se neřeklo. Ona Jenská věž, nyní komerčně nazývaná Jen Tower, je 160 metrů vysoký pozůstatek snah východoněmeckého režimu postavit něco, mu zvýší sebevědomí: stejnou ambici měla naplnit i televizní věž ve východním Berlíně. Hotovo to bylo v roce 1972, připomínat to mělo okulár nebo prostě dalekohled, neboť Jena, to je vlastně hlavní město optiky.
Ona Jenská věž, nyní komerčně nazývaná JenTower, je 160 metrů vysoký pozůstatek snah východoněmeckého režimu postavit něco, co mu zvýší sebevědomí. Hotovo to bylo v roce 1972, připomínat to mělo okulár nebo prostě dalekohled, neboť Jena, to je vlastně hlavní město optiky.
Foto: Jiří Peňás
Carl Zeiss byl sice z Výmaru, ale tady v Jeně si pořídil první dílnu, kde začal spolu s docentem fyziky na jenské univerzitě Ernstem Abbem sestavovat kovové roury vybavené skleněnými čočkami, které pak Jenu proslavily natolik, že mnoha lidem naskočí při vyslovení názvu města automaticky spojení „kárlcajs“. Také můj první fotoaparát, zrcadlovka Exa, byl z Jeny, impozantní přístroj pro inteligentní fotoamatéry, jejž si otec v 60. letech přivezl přímo z VEB, tedy z Volkseigener Betrieb čili národního podniku. A i když po válce většinu fabriky odvezli Rusové do Ruska jako válečnou kořist, tak to pořád ještě znělo dobře, a pokud se nemýlím, stále dobře zní, i když doba už je úplně jiná. Zakladatel Carl Zeiss umřel v roce 1888, jako by i ty osmičky připomínaly dalekohled: jeho hrob jsem ani nehledal, samy kroky mě k němu přivedly, je na krásném místě na starém hřbitově skoro uprostřed města, leží tam třeba také Schopenhauerova matka a jistě dost dalších person z té úctyhodné doby zakladatelů.
Mám o přitažlivosti a rozmanitosti Německa dobré mínění, ale i tak jsem byl překvapen, jak je krajina na pomezí Saska a Durynska, ve kterém Jena již leží, malebná, výrazná a oku lahodící. Na ty kopce se dá vylézt po husté síti vandrovnických stezek a pěšin, kde vás však přece jen může poněkud splést chaotický a komplikovaný systém německého značení. Vynahradí to však bezchybná upravenost, čistota a též hojnost občerstvovacích zařízení, vždy vkusných a vypucovaných, až se z toho našinec může cítit nesvůj. Když to tu píšu, už vedle sebe slyším hlas: Aby ses z těch Němčourů nepo… Ale i ten hlas musel uznat, že to tam má něco do sebe, ba že je to tam krásné.
Když se sem Goethe stáhl, aby měl klid, byl už řadu let „tajným radou“ u dvora v blízkém Výmaru, ale právě v tom roce 1793 se na čas odstěhoval do Jeny. Zařídil si tam ve starém zámku malý pracovní byt, říkal mu poustevna, a doufal, že pohne se svým románem, od kterého si nejen on, ale i celé vzdělané Německo mnohé slibovalo. Několik let se pak mořil s velespisem, kterému dal jméno Viléma Meistera léta učednická; za jeho přečtení by měla být vypsána zvláštní odměna. Nejdůležitější však na jeho pobytech v Jeně, kterou střídal s Výmarem, bylo, že se tu setkal s Friedrichem Schillerem!
Oni se trochu znali už z dřívějška, ale dosud se spíš tak pomalu a zdrženlivě obhlíželi. Ten rezervovanější byl Goethe, který byl o deset let starší a opatrnější a také asi i víc dbal na to, aby mu byla vzdávána náležitá úcta. Ale Schillera si vážil a už v roce 1789 se přimluvil, aby byl přijat na jenskou univerzitu. Univerzita, na které tehdy Schiller dostal místo, nese od roku 1934 jeho jméno: rok 1934 je podezřelý, ale nebyl důvod to měnit. Je to zajisté významná univerzita, založená v polovině 16. století saským kurfiřtem Johannem Friedrichem I., jedním z těch tlustých renesančních mužů v baretu, které maloval Lucas Cranach starší, jeho osobní přítel. Bronzový kurfiřt stojí na náměstí v pěkné pozici, vypadá trochu jako Jan Werich, v jedné ruce meč, ve druhé rozevřenou knihu, na ten meč se mu hází zelený věnec, když se jde z promoce.
Jenskou univerzitu provozovalo několik durynských knížectví jako líheň farářů a správních úředníků. V roce 1789 zde přednášel Schiller, což prospělo k pověsti univerzity jako centra moderního myšlení. Především ale akademický rok 1794/1795, „zázračný rok“, vybudoval slávu jenské univerzity jako centra filozofie a literatury, básnictví a myslitelství. Nějaký čas tu žili Friedrich a August Wilhelm Schlegelové, August Wilhelm tady překládal Shakespeara, básníci Ludwig Tieck, Novalis a mladý Hölderlin, takže se Jena stala místem zrodu německé romantiky. Pobývali tu Wilhelm a Alexander Humboldtové, dále filozofové Fichte a Schelling. Samá jména, po kterých se v každém německém městě jmenují ulice.Takové společenství ale nemohlo mít dlouhé trvání. Na to byl životní styl v Jeně žijících intelektuálů příliš chaotický, milostné vztahy se příliš často střídaly a materiální podmínky nebyly příliš atraktivní. Kdo dostal lepší nabídku, odešel. Po několika letech se společnost géniů rozprchla. Ale i tak krátké období stačilo, aby zanechalo vzpomínku na „epochu výbušných talentů“, jak se vyjádřil Goethe. Pokud by takové společenství vydrželo déle, píše Herfried Münkler v knize Němci a jejich mýty (2017), vznikl by dvojitý mýtus Výmaru a Jeny, ale takto především Goethův kontinuální pobyt ve Výmaru jenskou konstelaci vysál a přivlastnil si ji.
Rozhodující chvíle pro vznik mýtu Výmaru se však uskutečnila tady v Jeně. Stalo se to v neděli 20. července 1794, kdy se po odpolední přednášce Přírodovědné společnosti ti dva, tedy Goethe a Schiller, ocitli bok po boku a pak kráčeli letním dnem jenskými parky a vedli vášnivou debatu o morfologii rostlin, přičemž šlo o to, jakou roli v poznání hraje intuice čili idea a jakou empirie čili zkušenost. Za týden (10. thermidoru) se bude v Paříži hromadně popravovat, kat zvedne useknutou hlavu Robespierra, a tady se procházejí dva muži, jeden je vysoký a hubený a stále gestikuluje, druhý už trochu s bříškem a s rukama sepjatýma za zády, co chvíli se zastavují, aby soustředili důkladně myšlenky, pak dojdou až do Schillerova bytu, kde manželka Charlotta možná podá nějaké osvěžující nápoje, protože debata je stále zapálená, přičemž ani jeden v ní není poražený, neboť oba se považovali za nepřekonatelné.
Tímto „šťastným setkáním“, jak to Goethe nazval, začíná zlatý věk německé klasiky. Ty dva dost rozdílné muže od této chvíle bude pojit už navždy přátelství, přestože vždy rezervované a v něčem i konfliktní. Vymění si pak pár dopisů a Goethe pozve Schillera v září do Výmaru, kde společně stráví dva týdny. Už se pak nikdy neodloučí, Schiller se do Výmaru z Jeny přestěhuje v roce 1799 a v roce 1805 tam předčasně zemře. Zlatavý začátek jejich přátelství v Jeně bude vždy zářit jako chvíle, kdy se spojí dvě poloviny kruhu v jeden celek. Goethe to pak popíše, že „jen zřídka se stává, že by lidé navzájem tvořili polovinu toho druhého, neodpuzovali se, nýbrž navazovali na sebe a doplňovali se“. To mohu potvrdit.
00:02
