KOMENTÁŘ
1
PLATY V ČR
Česko nezvládne v dalších čtyřech letech po příštích volbách srovnat české mzdy s německými. Potřeba je ale pokračovat v přibližování. V pořadu Partie televize ...
22:53
22:22
21:25
20:38
19:38
18:51
18:44
17:51
17:07
16:33
Pojem Trianon se už pravděpodobně dostal i k těm, kdo by ještě před pár lety mysleli, že je to třeba nějaká sportovní disciplína: podle vzoru biatlon. No jo, Trianon, komentovali nyní novopečení znalci maďarských poměrů čtvrté vítězství Viktora Orbána a možná přidali, že Maďaři jsou holt frustrovaný národ, který se není schopen smířit s historií, což je příznak nedospělosti a zastydlosti a nejspíš i mnohem horších věcí.
Člověk se opravdu nemusí radovat z dalšího Orbánova triumfu, ale přece jen trochu pochopení by pro ten blízký a přitom vzdálený národ mít mohl. Nemusí mu ve všem rozumět a v případě jeho podivného (a přitom právě s Trianonem souvisejícího) postoje k Ukrajině s ním má důvod silně nesouhlasit, ale mávnout rukou nad maďarskou historickou bolestí je přezíravé. A slepé i vůči tomu, z čeho se konflikty a nenávisti mezi národy rodí. Právě z frustrací a křivd.
Trianon, vynesený 4. 6. 1920, byl rozsudek smrti nad tisíciletou svatoštěpánskou říší. O. k., to možná není tak dojemné, zvláště když je pravda, že Maďaři se nevyznačovali právě velkou citlivostí k jiným národům. Ale přesto: je to něco podobného, jako když by českému státu (taky tu nežili je Češi) nějací páni z Paříže a Londýna sebrali nejen Sudety, ale i celou Moravu, a ještě k tomu třeba Budějovice. Český stát by se smrskl na střední Čechy a okolí, takže by přišel o 65 procent území a za hranicemi by nám zůstaly čtyři miliony krajanů, kteří by se ve státech, k nimž by nic necítili, stali občany druhé kategorie.
Proč to tehdy mocnosti udělaly? Protože mohly. Maďaři mluvili divným jazykem, neměli přirozené spojence, vyznačovali se obtížným sebevědomím a neměli dobré public relation, jako ostatně dosud. Pro ty mocnosti byla nějaká střední Evropa daleko, byl to skoro Balkán a tam se dalo hrát s hranicemi jako v Africe. Však si Maďaři zvyknou, a když ne, stejně jim nic jiného nezbyde. Ostatní budou rádi.
V tom měli pravdu, národy okolo se na věci popásly a měly svého snadno porazitelného nepřítele. Třeba Češi se od začátku republiky chystali na válku s Maďary, ze které by ještě něco mohli mít. Malá dohoda, fundament čs. diplomacie, měl držet na uzdě milion a půl nedobrovolných občanů maďarské národnosti, kteří k Praze necítili vůbec nic – a nemohl se jim nikdo divit: stačí si vzít do ruky paměti Sándora Máraie, rodáka z Košic, kde pro ně česká správa nebyla ničím jiným než cizáky, kteří tam spadli jakýmsi nedopatřením.
Trianon nebyla katastrofa jenom pro Maďary, ale i pro střední Evropu. Rozdrobil ji, zpřetrhal vazby, poničil její základy. Vytvořil pole nenávisti a vůle po nápravě, která má někdy podobu, jež přesahuje jen pověstnou maďarskou melancholii. Někdy na to není pěkný pohled. Těžko se ale divit, že pro mnohé Maďary je to symbol nespravedlnosti a potupy, bez ohledu na to, že většina Maďarů, i těch, již volí Orbána, ví, že se s tím nedá nic dělat, a nějaká touha po revanši je nezachvacuje. Ale důvody dívat se přes hranice skepticky a myslet si své o těch lidech, kteří jim radí, jak si uspořádat doma poměry, existují.
Trianon, kterým se nyní vysvětluje, proč je s Maďary taková potíž, nakonec nepřinesl nic moc dobrého ani těm zemím, které měly tehdy pocit, že nad Maďary triumfovaly. Už v roce 1938 se v podobné situaci ocitlo Československo. A tehdy zase nikoho nezajímalo ono.
MAĎARSKÁ REAKCE NA ESKALACI VÁLKY
RUSKÁ ROPA V MAĎARSKU
