Důležitá otázka, kterou bych chtěl někomu položit, nejlépe asi profesorovi Hilskému, ale nerad bych
ho tím teď v létě otravoval, je, byl-li princ Hamlet luterán. Kladl jsem si ji ve Wittenbergu, když jsem chodil jeho ulicemi a četl si na zdech domů cedule, kde bylo napsáno, kdo tu všechno studoval, což je impozantní výčet různých zjevů evropské vzdělanosti. Bohužel jsem nenašel ceduli se jménem Jana Jessenia a Jana Blahoslava, dvou „našich“ absolventů, zato Hamleta, prince dánského, tam měli, to je holt celebrita, dokonce jednomu domu na hlavní ulici se říká Hamlet-Haus, to je ale nejspíš turistická past, ovšem v 16. století tam prý za studií bydlel dánský král Kristián II., což by možná věc poněkud vysvětlovalo.
Hamletovo hypotetické studium ve Wittenbergu vychází z toho, co v prvním jednání Shakespearova Hamleta říká královna Gertruda, Hamletova matka: prý by nerada, aby se princ vracel zas do (podle Sládkova překladu) Vitemberka, jak má Hamlet zřejmě v úmyslu, nebo to aspoň předstírá. Pak to ještě úlisně opakuje i strýc Claudius, ale Hamlet, jak známo, nikam neodjede, zůstane na Elsinoru, což byla nejspíš chyba, ale na druhé straně, kdyby odjel, nemohl by se rozvinout děj a hra by zřejmě nevznikla… Z kontextu je patrné, že ve Vitemberku studovali i kamarádi Horatio a Rosencratz a Guildenstern, kteří jsou přímo uváděni jako Hamletovi spolužáci.
Zdá se tedy, že děti z lepších dánských kruhů chodily na studia do Wittenbergu, kde byla univerzita založena roku 1502, asi sto let předtím, než Shakespeare Hamleta napsal. Z toho plyne, že Hamlet, pokud tedy si představíme, že reálně existoval a byl zhruba Shakespearův současník (látka je samozřejmě starší), sice živého Luthera († 1546) už nepoznal, ale nepochybně o něm slyšel, ba musel jím být ovlivněn, to ve Wittenbergu ani jinak nešlo. Protože všechno vlastně od těch dob, kdy tu Martin Luther působil, s ním bylo a je nějak spojeno a ovlivněno, nakonec i tak, že se město přímo oficiálně nazývá Lutherstadt Wittenberg. To jméno má od roku 1938, což je docela podezřelý rok, ale už to tak zůstalo. „Lutherovo město“ je ještě Eisleben, kde se zběhlý mnich a reformátor, ba dalo by se říct přímo revolucionář, narodil a také zemřel. Většinu času ale prožil tady, ve Vitemberku, v tom hlavním městě protestantismu, které je ale tak pěkné, že by mohlo být i katolické. Jediné, co bych mu vytkl, je to, že sice leží na Labi, ale nedá se k němu dojít. Aspoň mně se to nepovedlo, asi jsem šel jiným směrem.
Ve městě se všechno točí kolem Luthera, Wittenberg je taková protestantská promenáda. Sotva vystoupíte na nádraží, za chvíli přijdete k Lutherovu dubu (Luthereiche). Tím to začne. Na místě toho dubu Luther spálil papežskou bulu, kterou mu papež hrozil, že ho exkomunikuje. To se stalo 10. prosince 1520 a vyžadovalo to zajisté kuráž, i když papež byl dost daleko. Tu bulu spálil za zdí špitálu, kde se pálily nakažené hadry, aby bylo jasno. Čili šlo o vyhlášení války Římu, dalo by se říct světové mocnosti. V jistém smyslu šlo o vzpouru proti globalizaci, nebo řekněme přerozdělování, neboť na začátku byl odpor proti odpustkům, což byly vlastně transfery do Říma: papež potřeboval peníze na stavbu katedrály svatého Petra a Pavla, tak vypsal odpustky, dnes by se tomu třeba řeklo rozvojová nebo ekologická daň nebo tak. Luther, jak známo, na to reagoval tím, že už předtím sepsal slavných 95 tezí, text ostatně dost složitého, teologického charakteru, a ty přibil na vrata zámeckého kostela, jenž je na druhé straně města, asi dva kilometry: všichni, kdo přijedou do Wittenbergu, se tam jdou podívat, tedy možná ne úplně všichni, protože ne každého to zajímá, ale pak zas nemá cenu někam jezdit. Těm dveřím se říká Thesentür, asi tedy Tezovitá vrata, v 18. století za sedmileté války shořela, dnešní podobu mají od roku 1858: všech těch 95 teologických důvodů, proč si nekupovat odpustky, a co je to za problém, je tam v kovu odlitých, a kdo umí latinsky, může si to přečíst. Lze se ovšem také dočíst, nikoli však tam, že s tím přibitím je to legenda, kterou začal šířit jeho kolega Philipp Melanchthon, jenž u toho ale ještě nebyl, ten do Wittenbergu přišel až v srpnu 1518, zato to dobře vymyslel. Ve skutečnosti Luther prostě poslal teze podle akademického zvyku wittenberské univerzitě, své alma mater, aby rozvířil disputaci. Každopádně 31. října 1517, kdy se to mělo stát, oficiálně začíná reformace, a ať již na to člověk nahlíží jakkoli (opět nelze vyloučit, že mnoha lidem je to jedno), tak těmi dveřmi jaksi prošly dějiny: teď jsou ovšem zavřené a do kostela, kde je Luther (i jeho píárista Melanchthon) pohřben, se vchází jinými dveřmi, nejčastěji přes zámecké muzeum, což je druhé velké muzeum ve městě.
To první je v domě, ve kterém Luther se svou ženou Kateřinou (minule jsem psal o její poslední cestě do Torgau) bydlel a který je s jeho životem nejvíce spojený, prostě Lutherhaus. Původně to byl augustiniánský klášter, který v roce 1502 založil kurfiřt Bedřich Moudrý (Friedrich III. der Weisse), to je ten, co první držel nad Lutherem ochrannou ruku, takže si náboženský rebel mohl mnohé dovolit. Luther do kláštera přišel v roce 1508, stal se vysvěceným mnichem, ale dlouho u toho nevydržel, důležitou roli v tom sehrál tzv. Turmerlebnis čili Zážitek na věži, což se odehrálo právě tady, pravděpodobně na záchodě čili prevétu, a šlo tam o teologické osvícení. Luther, sedě na toaletě, vlastně klášter zrušil a ovládl a za odměnu za tento historický odboj tu už mohl zůstat až do smrti (těsně před ní odjel do rodného Eislebenu). Na rozdíl od našeho Husa, po kterém nezůstalo hmotného vůbec nic a ani nevíme, jak vypadal (asi ne jako Zdeněk Štěpánek), Lutherův kult vznikl de facto ještě za jeho života, už brzy tu vzniklo cosi jako muzeum, zůstala tu zachovaná světnice a v ní lavice, truhly a stůl, u kterého vedl své Tischrede (hovory u stolu), což se po něm snažil zopakovat Hitler, za což ovšem Luther nemohl. A je zde také pulpit, u kterého Luther stával, protože se mu lépe psalo vstoje, a překládal bibli do němčiny, což byl epochální výkon, i když mu v tom hodně pomáhal přítel a kolega Melanchthon, který bydlel kousek dál: taky tam je muzeum, Melanchthonhaus. Nejenže jsou oba pohřbeni v tom zámeckém kostele, ale v bronzové podobě stojí v takových neogotických klecích (navrhoval je velký C. F. Schinkel, architekt pruského klasicismu) na hlavním wittenberském náměstí, před krásnou renesanční radnicí s nádherným arkýřem a portálem.
Na tom náměstí si pořídil dům malíř Lucas Cranach, který tu pak měl se svými syny výrobnu obrazů, a protože to bylo právě v Lutherově době, stala se z toho cosi jako propagační firma reformace, a. s. Soused Luther (i Melanchthon) je díky tomu zachycen na výstižných portrétech, které se pak posílaly do celého Německa, neboť Luther byl hvězdou své doby. Už tehdy muselo působit, že ten Luther, který se postavil celému světu (tedy papeži i císaři), je zavalitý chlap s býčí šíjí, hnědýma očima zasazenýma do masitého obličeje: je to taková jiná, selská, varianta německé lebky, ne ta gracilní, štíhlá a nordicky protáhlá, ale lebka jako beranidlo, že by se s ní daly kůly zarážet. „Tady stojím a jinak nemohu,“ zní ta slavná věta před Karlem V. ve Wormsu, věta, kterou ale Luther prý takhle nepronesl, to je další mýtus. Ale je to pěkná věta, můžete si s ní koupit ponožky, což je docela vtipné. Taky trička, kde je Luther à la Che Guevara, nebo kalamář, který hodil po ďáblovi, ale to nebylo ve Wittenbergu, ale na Wartburgu, tedy v tom hradě…
Mně se nejvíc líbí jeho věta, že i kdyby věděl, že zítra bude konec světa, stejně by zasadil svoji jablůňku. A pak ta, kde říká, že svoji Katku by ani za celou Francii nebo Benátky nevyměnil. Nevím, jestli jsou autentické, ale na toho, kdo obrátil svět vzhůru nohama, znějí sympaticky umírněně.
00:08
