Premiér v demisi přísahající

Být potomkem českého premiéra v demisi má svoje, řekněme, specifika. Například si jeden musí zvyknout, že hlava rodiny čas od času přísahá na jeho zdraví. V končícím týdnu na to zase došlo. V rozhovoru pro středeční Mladou frontu DNES byl Andrej Babiš dotázán, jestli je ochotný na zdraví svých dětí odpřisáhnout, že nespolupracoval s StB. Odpověď zněla: „Samozřejmě.“ Jistě, tu otázku neformuloval on. Ale že byl vůbec ochoten na něco takového odpovídat, je docela výmluvné. Navíc tazatel jen kopíroval známou premiérovu manýru, Babišovu pověstnou přísahu na zdraví jeho dětí, jíž se zavázal nezasahovat do redakční práce novin vydavatelství Mafra. Víme, jak to dopadlo. Dá se to brát jako jeden z mnoha projevů premiérovy „zastydlosti“, sklonu chovat se a mluvit způsobem, který je dětinský a pubertální. A vážně se tvářící zapřísahávání a vymáhání přísahy na druhé straně patří k dětské konverzaci nebo sporu. Ten Babišův sklon k nemístnému zapřísahávání se je ale spíš dobově příznačný.

Někdy v první půli devadesátých let jsem byl v publiku nějakého televizního diskusního pořadu, debatovalo se o lustracích a spolupráci se Státní bezpečností. O tom, jestli by seznamy agentů měly být zveřejňovány, jestli je možné všechny spolupracovníky StB brát automaticky jako viníky a tak dále a tak podobně, všechny ty věci, které se ve vztahu k tomuhle tématu řeší i dnes, často jako kdyby to bylo poprvé. Té diskuse se účastnil i tehdejší federální ministr vnitra Ján Langoš. Zdůraznil mimo jiné to, že všichni spolupracovníci Státní bezpečnosti museli složit přísahu. „A přísaha je vážná věc.“ Znělo mi to tenkrát při vší samozřejmosti docela překvapivě. Protože v době komunistického režimu přísaha vážně brána nebyla, často taky bývala vynucená. Mladí muži, kteří museli jít na vojnu, tam museli pod hrozbou trestu vězení odpřisáhnout věrnost komunistické straně, odhodlání bojovat po boku Sovětského svazu proti nepřátelům socialismu. Pionýři taky slibovali, stejně i svazáci, vysokoškolští učitelé, kdekdo. Naprostá většina to brala formálně, jak taky jinak. Jako kdyby přísaha nebyla vážná věc. Nic neznamenala. Ve společnosti totalitně kontrolované všeobecné nedůvěry tomu tak nutně bylo.

Převratem v roce 1989 začala pomalá, komplikovaná a bůhví jestli úspěšná cesta k obnovení důvěry, ke světu, kde přísaha je vážná věc. Protože musí být. A jako k vážné je potřeba k ní přistupovat, projevovat jí úctu. Ve snadnosti, s jakou se Andrej Babiš zapřísahává, je slyšet lhostejnost, nedůvěra a další ozvěny režimu, který tu byl nastolen přesně před sedmdesáti lety. A ještě do toho plete potomky.