Helena Válková a český „profesionalismus“

Helena Válková a český „profesionalismus“
Komentáře

komentář

Ondřej Štindl

Jedno se Heleně Válkové musí přiznat. Podařilo se jí nakrátko sjednotit zdejší politickou scénu – všichni se shodnou na tom, že by se neměla stát veřejnou ochránkyní lidských práv. Dostala příležitost přesvědčit se, jak velká a zničující může být váha symbolu. Josef Urválek, spoluautor jejího článku pro časopis Prokuratura, je tváří krutých represí padesátých let, a taky jejich hlasem, tehdejší režim jako by promlouval jeho odpudivou, přepjatou a krvelačnou dikcí. Kdyby na jejím článku o ochranném dohledu byl podepsaný jiný bolševický prominent s krví na rukou, prošlo by to možná snáz. Ale přes Urválka vlak nejede, Urválek je symbol a symboly mají nějakou reálnou „přidanou hodnotu“, nedají se obejít.

Válková v rozhovorech po vypuknutí aféry působila ukřivděným dojmem – najednou na ni vytáhli prkotinu. Ona byla tenkrát jen mladá právnička, která ve svém oboru chtěla udělat kariéru, nijak výrazně se nelišila od mnoha a mnoha dalších, někteří z nich dnes v poklidu vykonávají různé veřejné funkce. Tak proč zrovna ona?

Příběh, který o sobě neúspěšná kandidátka na ombudsmanku vypráví, je skutečně jakousi vyhrocenější verzí „narativu“ tuzemského profesionála určité generace. Člověka, který jenom chtěl dělat svou práci (nebo to alespoň o sobě říká) – a to všechno ostatní z toho jen vyplývalo. Někdo chtěl pracovat v zahraničním obchodě, scházet se s estébáky k tomu tak nějak patřilo. Někdo se chtěl věnovat výzkumu socialistického práva, psát do časopisu Prokuratura, k tomu zas patřilo strategické nevědění (v žádném případě si neklást otázku: Kdo to vlastně byl ten Josef Urválek?), absence nemístné zvědavosti (výzkumník, který není zvědavý, je pro určité režimy ten nejlepší) a dostatečná míra pružnosti.

Ta story o schopném profesionálovi v Česku často najde uznalé posluchače. Je tu populární představa nadstranického, nad politiku přímo povzneseného odborníka, fachmana, který za každých podmínek kvalitně odvede svou práci, vychválí institut ochranného dohledu, případně ho zruší, jak bude zrovna potřeba. Tenhle druh „profesionalismu“ přitahuje určitý lidský typ, dobře se mu daří ve hnutí ANO, za něž byla Helena Válková ministryní. Takoví ti lidé, kteří neotravují s nějakými idejemi a principy a místo toho makají, až se z nich kouří.

Veřejný ochránce práv je úřad, u nějž by měl najít zastání člověk, který byl ukrácen na svých právech nějakou institucí. Psát uznalé články o ochranném dohledu znamenalo vynášet možnosti institucí jednotlivce drtit podle libosti, ne jenom disidenty – jak upozornil v konfrontaci s Válkovou v Událostech a komentářích někdejší politický vězeň Jiří Gruntorád –, ale i „obyčejné kriminálníky“, mezi nimi i ty, kteří do masomlejnku komunistické justice nějak spadli a pak už byli jen dál a dál zpracováváni.

Helena Válková byla na straně téhle institucionální zvůle. Už jenom tohle by ji jako kandidátku na veřejnou ochránkyni práv mělo diskvalifikovat.

Další texty Ondřeje Štindla najdete zde.

Foto:

pouták

 

Související články