Andrej Babiš jako retro

Začátek nového roku je čas, kdy je zvykem zahledět se do budoucnosti, nacházet v tom důvod k naději či obavám, trochu si zaspekulovat. Předseda české vlády v posledních dnech podnikl menší mediální ofenzivu – letos budou volby. Měl novoroční projev, natočil nový pořad Čau lidi, kde „exkluzivně“ zveřejnil vládní očkovací strategii (vskutku originální způsob zveřejňování důležitých sdělení celostátního významu), hodinu se vypovídával v pořadu Partie na Primě. V těch druhých dvou vystoupeních uplatnil pravděpodobný refrén svojí předvolební kampaně. Jedná se o, řekněme, dynamickou recitaci výčtu zásluh a také příslibů budoucnosti ještě zářivější, než je naše už beztak dost zářivá přítomnost (dostavíme D1, v Praze bude onkologické centrum, o němž bude mluvit celá Evropa, dosáhneme toho, že vlaky z Prahy do Českých Budějovic budou jezdit hodinu a čtyřicet minut). Na Primě se rovněž pochválil za svou schopnost mikromanagementu, díky níž dokáže pozdě večer obvolávat hejtmany a zkoušet je z toho, jak mají naočkováno. Právě díky ní dokáže stát, který, jak říká, není žádná firma, řídit, jako kdyby to firma byla.

Přiznávám, docela jsem si ta vystoupení užíval, byla to vlastně příjemná připomínka časů nedotčených pandemií, kdy jednomu mohla připadat osoba premiéra jako ten nejhorší problém téhle země. A kdy ten premiér zvesela a odbržděně plácal, nevědomý si možnosti, že jeho sebepropagace může značně utrpět v důsledku srážky s realitou, k níž v loňském roce dost děsivým způsobem došlo. Když Babiš je zase tím starým Babišem, třeba se zadaří i nám ostatním.

Novoroční projev oproti tomu ukázal nového Andreje Babiše. Tvářícího se až pokorně a omlouvajícího se za chyby (když je pak na ně dotázán, ukáže se, že to vždycky byly chyby někoho jiného). Poděkoval, komu se poděkovat sluší, taky lidi vyzval ke vzájemnému respektu a dialogu. Proti tomu se principiálně taky nedá nic namítat. Výmluvný ale byl způsob, jímž to předseda vlády učinil, vlastně to bylo z celého projevu nejpozoruhodnější. „… že každý má právo na názor, že je stejně hodnotný pohled člověka, který má vysoké vzdělání, jako i toho, kdo se živí svou fyzickou zručností; lidí z velkých měst i lidí z venkova; mladých i starých. A že názory nejde dělit na ty správné a na ty špatné, ale že musíme spolu vést dialog, i když se nám některé věci špatně poslouchají. Protože naše společnost může fungovat jen s vědomím, že každý v ní má své místo a svou hodnotu. Že život každého z nás je důležitý.“

Je to pohled rozšířený ve virtuálním světě, Babišově doméně. A taky mylný. Ano, každý lidský život má hodnotu a ano, lidem nezbývá než spolu vést dialog, pokud nechtějí radši směřovat k válce. A každý názor by měl mít právo zaznít (s výjimkou přímých výzev k násilí). Ale to neznamená, že jsou všechny názory „stejně hodnotné“. Nejsou. Některé jsou rozumné, nebo dokonce předvídavé, jiné pomýlené, třeba až pitomé. Problém je v tom, že se to často ukáže až časem, ale ukáže se to – aspoň většinou. Ten dialog, po kterém premiér volá, nutně musí často obsahovat i konstatování, že ten či onen plácá nesmysly. To neznamená, že někdo jiný nutně musí mít mocenskou výhodu, štempl na potvrzování pravdy či nepravdy.

Pravda se vyjevuje právě v nějaké konfrontaci, nikdo ji nevlastní, většinou je možné se jí jen přiblížit. Skončivší rok 2020 přinesl také velký „comeback“ reality, skutečnosti nezávislé na našich tvrzeních, neovlivnitelné výsledky hlasování nebo počtem lajků na sociálních sítích, netečné vůči lidským přáním a iluzím, těm sdíleným nebo třeba marketingově vytvářeným. Všechno tohle je viru lhostejné. Přesvědčení, že všechny názory si jsou rovny, a všechno je tudíž tak nějak jedno a každý má svou pravdu a tak dále, je ve skutečném světě výrazem rezignace na snahu rozlišovat. To jen v tom virtuálním, ta iluze může sloužit jako licence k neomezenému plácání, které v něm je tím nejvyšším smyslem.