Málo elitářské české elity

Není na světě horší sebranka než české elity, musel by říci nezaujatý pozorovatel zdaleka poté, co by si důkladně prostudoval průběh veřejné debaty po letošních prezidentských volbách. A i čtenář – příležitostný pisatel, který za ty roky napsal o zdejších elitách sem tam nějakou tu nactiutrhačnou poznámku, by té české vrstvy certifikovaně moudrých hlav začal litovat. Mají toho na triku trochu moc. Především se chovají elitářsky, ohrnují nos nad prostým lidem, tváří se, že všechno vědí líp. Jsou k tomu lidu přezíraví, tudíž není divu, že je řečený lid chová v opovržení a dává jim to nevybíravými slovy najevo. Vybírají nevhodné prezidentské kandidáty, pak jim neumějí zorganizovat kampaň a pak se diví. Zapomněly na selský rozum. Spikly se s temnými silami z ciziny. Nejradši by všechny jinak smýšlející nechaly zavřít, anebo je alespoň zbavily svéprávnosti.

Takové odsudky je celkem příjemné a snadné psát, zvlášť když si skupinu adresátů člověk definuje dost vágně na to, aby se mu tam vešli všichni, koho tam zařadit chce, a na druhou stranu vyčlenit ty, kdo se mu tam v danou chvíli nehodí. Pak si sednout a radostně generalizovat způsobem, který, dejme tomu, z jedné pitomosti, již kdosi před časem napsal na Facebook, udělá pilíř víry docela velkého počtu lidí, z nichž většina zmíněnou hloupost třeba ani nečetla. No nic.

A přisuzovat českým elitám zázračnou moc přivést druhé k nenávisti, projevované třeba psaním výhrůžek smrtí, je alibismus, ovšemže velice lidský. A faktický výraz opovržení vůči „neelitám“, kterým tak jejich domnělí obhájci upírají elementární lidskou důstojnost, tedy schopnost svobodné volby, činění vlastních rozhodnutí – redukují je na bytosti vlastně jen mechanicky reagující na podněty zvenčí (třeba od těch „elit“). Vyčítat těm vágně definovaným elitám domýšlivé přesvědčení, že ledacos vědí líp než široké masy, je taky nonsens. Nebo přesněji – ty elity měly vědět líp a klidně to třeba dávat najevo, problém nastává tehdy, když nevědí.

A tím se dostáváme ke skutečnému problému těch proklínaných českých elit. Nejsou dost elitní, elitářské, což platí pro celé jejich myšlenkové spektrum – od obou Václavů Klausů po redakci Alarmu. Byly odchovány v pohodlném světě, kde se toho po nikom moc nechce, a status jakési důležitosti je přesto k dispozici (uznávám, taky jsem z toho těžil a asi i dál těžím). Kde není třeba vědět líp, stačí se tak tvářit, „bublina“ to vědění ráda potvrdí, ostatní její příslušníci budou jednou taky potřebovat podobnou službu. Příslušnost k elitě je také nějaké břemeno, nárok. A bez nároků se žije jednodušeji, možná i příjemněji, proto je taky tak setrvalá ta neproduktivní pohodička, kterou část zdejších elit vyhledává.

Problém nastane, když po nich okolnosti začnou chtít něco víc. Tehdy se ukáže, že elity, bohužel, nejsou od lidu odtržené, spíš mu jsou dost podobné, a to i v těch horších ohledech (máloco je tak skličující jako pohled na, ehm, příslušníky inteligence, když nadšeně tleskají ručkama zjistivše, že toho třeba o příčinách krize na Blízkém východě vědí víc než například prodavačka ve venkovské jednotě). Občas se někdo zastaví, zamyslí nad stavem země a dospěje k alibistickému závěru, že to bude všechno lepší, až se moci chopí ti lepší a nezkažení mladí a až zaostalí „geronti“ konečně vymřou. Moc nevím. První generace, k níž se upíraly tyhle naděje, byla ta plus minus moje, moc jsme se nepředvedli. A počítám, že podobné úvahy budu poslouchat ještě na smrtelné posteli, tentokrát už v roli toho konečně umírajícího a dělajícího tak místo. Třeba mě to přivede k tomu, abych si pod ten drn ještě víc pospíšil. Obávám se ale, že nepomůže ani to.