Vytáhněte hlavy z písku, radí opozici Letná

Mladíci z Milionu chvilek pro demokracii upozornili na prvotní hřích tuzemské politiky. Opoziční strany dosud ignorují, že se hlasy ve sněmovních volbách přepočítávají na mandáty podle d’Hondtova systému, který nepřeje malým stranám. Pokud si to neuvědomí, pak pochodují vstříc další porážce v roce 2021.

Václav Klaus uvítal čtvrtmilionovou demonstraci na Letné jedinou úsečnou větou, že za protesty stojí pár lidí, frustrovaných z toho, že nevyhráli volby. Příznivci hnutí Milion chvilek pro demokracii, kteří na Letné požadovali demisi premiéra Andreje Babiše, nad tím obvykle mávli rukou a zřejmě si pomysleli, ať se exprezident vrátí do starého železa. Ovšem veterán politických bojů před čtvrtstoletím může být nesympatický třeba každému, přesto je užitečné si uvědomit, co svým výrokem myslel.

Upozornil na samozřejmou věc, že ani protesty na Letné nemají takovou váhu jako volební vítězství, a vlastně nemají smysl, pokud nejsou předstupněm k budoucímu úspěchu ve volbách. Proto těm, kdo chtějí zbavit Babiše funkce premiéra, nastává povinnost nějakou takovou cestu najít. Mikuláš Minář a další organizátoři protestů nechtějí vstoupit do politiky. Mají na to plné právo, protože už vytvořili prostor, kde může iniciativa s cílem změnit špičku státní exekutivy vůbec vzniknout. Kdo se rozhodne založit politickou formaci za účelem zbavit zemi Babiše, ten může mezi lidmi, kteří se vypravili protestovat na Letnou, najít potřebnou podporu. Musí si však předem vybrat ze dvou možností. Zkusit sjednotit opozici rozdělenou do několika stran a hnutí, a když to nepůjde, pak ji svým novým projektem převálcovat.

Proč spojovat nespojitelné

Není těžké hledat argumenty, že něco takového snad nemusí být nutné. Proč spojovat nespojitelné, tedy ODS s Piráty a k tomu ještě přidat TOP 09 s lidovci, o Starostech nemluvě? Přece existuje slovinský příklad, kde se domluvilo šest menších partají a od vlády odstavily ve volbách suverénní Lidovou stranu. Ovšem tento příklad nejde v Česku využít kvůli d’Hondtovu systému přepočtu hlasů, který přiděluje mandáty přednostně silnějším partajím. Pět parlamentních stran, jejichž příznivce bylo možné najít na Letné, získalo v minulých volbách spolu se Svobodnými a Zelenými, kteří se do sněmovny nedostali, celkem 41 a půl procenta hlasů, o dvanáct procent víc než samotné ANO. Ve sněmovně ovšem mají dohromady k dispozici o osm hlasů méně než Babišova formace, která se tak nejen stala jednoznačným vítězem voleb, ale fakticky jediným možným vůdcem vládní koalice. Kdyby se pět opozičních stran spojilo, měly by k dispozici přinejmenším o dvacet mandátů víc než Babiš. Jejich porážka ve volbách má jediný důvod jménem d’Hondt, za kterým se skrývá jedině jejich nesvornost. Proto je načase vytáhnout hlavu z písku a domluvit se proti soupeři, který je o poznání silnější než každá z opozičních stran.

Další námitka proti sjednocení opozice může znít jako marketingová floskule z dílny ANO, že Antibabiš přece není program. Raději ať každá ze stran kultivuje svůj více či méně liberální nebo konzervativní a více či méně středový či pravicový program a nenechá se ovládnout nenávistí, která předem mrzačí každý tvůrčí čin. Na druhé straně však platí, že opoziční strany mohou být liberální a konzervativní, jak chtějí, svůj program však neuskuteční, pokud předtím neporazí Babiše.

Jeden důvod existuje

Za pozornost stojí, jak se turecké sociálnědemokratické straně CHP podařilo ve volbách v Istanbulu porazit prezidenta s diktátorskými sklony Recepa Tayyipa Erdogana, i když jeho kandidát získal 45 procent hlasů. Lídr CHP se dokázal domluvit na společném postupu s tureckými nacionalisty a kurdskými separatisty, tedy stranami, které jsou jako oheň a voda. Společná platforma je zřejmá. Erdogana ostatní strany považují za nebezpečí pro demokracii, je tedy namístě na nějaký čas překonat vzájemné rozpory. Nutno připustit, že Babiš není Erdogan, především není tak silným a přesvědčivým politikem, aby dokázal udržet podporu poloviny obyvatelstva. Ani jeho snaha podřídit demokratické instituce své osobní autoritě není tak nebezpečná. Ovšem i tak je spojení politické, ekonomické a mediální moci v rukou jednoho miliardáře, nemluvě o jeho potyčkách s justicí a jeho souručenství s prezidentem, který ignoruje Ústavu, pro demokratický režim dost nebezpečné, aby se nějaké programové rozpory a osobní animozity aspoň na čas odsunuly stranou. Kolik lidí ještě musí přijít na Letnou, aby si to opoziční lídři uvědomili?