Milovali královnu, protože dokázala nemluvit o sobě

Britská demokracie je na první pohled divná. Vždyť nemají ani psanou ústavu. Hlavou státu je osoba, která se do funkce dostala jen díky tomu, že se narodila v určité rodině, a podle pravidel nástupnictví, jaká se neuplatňují v žádné známé sféře veřejného života. Součástí instituce monarchie jsou funkce s bizarními tituly jako královský maštalíř anebo princ waleský či vévoda z Edinburghu, přičemž dotyčné osoby nic nepojí s Walesem nebo s Edinburghem.

Proč tedy řada republik včetně naší vytváří ústavní funkci, jež se té královské podobá? Její nositel nemá velkou reálnou moc, jeho role vystupuje do popředí o státních svátcích, žije si na republikánské poměry ve značném luxusu, po skončení funkčního období dostává apanáž a tak dále.

Jen je musíme nějak volit. Jak to vypadá, když se nevolí? „Dnes odpoledne na Balmoralu poklidně zemřela královna,“ oznámila královská rodina 8. září na Twitteru. „Král a královna manželka zůstanou dnes večer na Balmoralu a zítra se vrátí do Londýna.“ Takhle jednoduché to je. Věděli, kdo je král, ještě dřív, než věděli, jak se bude jmenovat. Nemusejí to vymýšlet. My jsme si vymysleli, že bude prezidenta volit parlament, a nelíbilo se nám to, pak jsme vymysleli, že ho budeme volit přímo, a zase se nám to nelíbí.

Ve vyspělejších demokraciích ho volí s menšími kontroverzemi. Ale i jim se pak stane, že musí číst titulky jako „V Putinovi jsem se mýlil, říká zkroušený německý prezident“. Královně se to stát nemůže, protože neřídila politiku vlády vůči Rusku jako Steinmeier, a co si myslela o Putinovi, nikdo neví.

Celý text Martina Weisse si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od čtvrtku v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.