Vražda na Slovensku jako příležitost k drezírování
KOMENTÁŘ
Ani kdyby čeští politici v minulosti mnohem důrazněji odsuzovali homofobii, bratislavské vraždě by to nezabránilo. Ale to je menšinový názor, píše Martin Weiss.
Foto: Kancelář prezidenta SR
1
Hostem Echo Porady byl tentokrát významný fyzioterapeut Pavel Kolář, který v minulosti pečoval o prezidenta Václava Havla a staral se také o řadu vrcholových ...
Není fér očekávat v citovém rozjitření ty nejdůkladněji rozmyšlené a nejprecizněji formulované výroky. Člověk sáhne po tom, co mu uvízlo v mysli a nějak se ho dotklo, aniž by zvažoval, zda to je to nejsdělnější výrazivo. Je nicméně třeba říct, že některé zdejší reakce na nenávistné vraždy před bratislavským gay klubem vůbec ničemu nepomůžou a můžou akceptaci menšin jen ztížit.
Člověk, který chce takovou kritiku vyslovit, by asi na úvod měl předeslat, že vraždy odsuzuje. Ale není to snad samozřejmé? Je to příliš, chtít, aby se automaticky nepředpokládalo, že schvalujete vraždění jako metodu projevování nesouhlasných názorů?
U politiků je požadavek na performativní odsouzení pochopitelný, ale obávám se, že se jeho smysl přeceňuje. Že odsuzující prohlášení politiků činům zradikalizovaných psychopatů nezabrání, dokonce ani masová veřejná shromáždění ne. Ani kdyby čeští politici v minulosti mnohem důrazněji odsuzovali homofobii, bratislavské vraždě by to nezabránilo. Ale to je menšinový názor.
Politik tyto lidi nemůže nikdy uspokojit. Premiér Fiala čin odsoudil, ale byl popotahován za to, že odsoudil pozdě – protože kdo není první, je vždy pozdě. Na Twitteru bylo na jeho odsudek nejčastější reakcí, proč tedy neschválí manželství pro všechny.
Konzervativní Fiala mohl s takovou reakcí počítat. Ale tentokrát neobstála ani obvykle bezchybně progresivní předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová. „Buďme prosím tolerantní k jinakostem,“ uzavřela svůj příspěvek. A to, bylo jí vyčteno, je špatně. Tak špatně, že se někteří ani nenamáhali vysvětlovat, v čem.
Známý aktivista Kryštof Stupka Fialovi vytkl jeho vyjádření, že je „připraven respektovat jiné životní styly“. Proč? „Naše sexualita není životní styl ani volba. Je to něco, s čím jsme se narodili a co by nikdy nemělo být důvodem k vraždě,“ napsal (anglicky).
Zaprvé, jde zde opravdu jen o sexuální orientaci? Jinde ve zpravodajství jsme se mohli dočíst od přítelkyně obou zavražděných, že „Matúš a Juraj byli hrdí členové LGBT komunity. Vždy vyjádřili svůj názor. Nikdy nebyli ticho. Prezentovali se tím, jak chodili oblečení, jak žili.“ Jestliže se někdo prezentuje tím, jak se obléká a jak žije, tak co je to jiného než životní styl?
Opět je třeba pro jistotu zopakovat, že ani to nemůže být důvodem pro vraždu. A že v rozrušení se člověk může vyjádřit nepromyšleně.
Ale zadruhé, je to nepromyšlené? Anebo jde spíš o v cizině dobře známý, otravný „výcvik veřejnosti“ v tom, aby si zvykla, že některým aktivistům nestačí nic, že se vždy najde nějaký požadavek, na kterém trvají, a nějaké vyjádření, které neodpovídá nejnovějším nárokům? V říjnu 2020 soudkyně amerického Nejvyššího soudu Amy Conney Barrettová při slyšení v Senátu uvedla, že nikdy nikoho nediskriminovala „na základě sexuální preference“. Davy na sociálních sítích a následně i demokratičtí senátoři (kterým to původně bylo jedno) se na ni obořili. Je to urážlivé a zastaralé! Načež vyšla najevo pozoruhodná věc: autoritativní slovník Merriam-Webster tuto charakteristiku v tichosti doplnil do své online verze. Do té doby sexuální preferenci za urážlivou a zastaralou nepovažoval.
Také slovenský Jazykovedný ústav Ľ. Štúra symbolicky změnil ve slovenském slovníku definici slova „láska“. „Jazykovedci upozorňujú, že v otázke základných ľudských práv sa nedá nič prikrášliť. ,Buď ich niekto má, alebo nie. Dúhová komunita je rovnocenná súčasť našej spoločnosti, v ktorej by mali platiť rovnaké práva pre všetkých ľudí’,“ čteme ve slovenském deníku Pravda. Výraz „duhová komunita“ je už asi taky lexikalizovaný.
Často už nejde o volání po toleranci a akceptaci. Jde o mocenský požadavek: Budeš mluvit, jak my chceme. Neznalost správného aktuálního složení zkratky LGBTQ+ je výraz nenávisti. A když si nejsi schopen zapamatovat, že „sexuální preference“ byla včera normální a dnes je urážlivá, radši mlč. Takto jsou k souhlasu s určitou ideologickou agendou drezírováni politici. Jak to vyjádřil jeden mohutně lajkovaný příspěvek na Twitteru ve chvíli, kdy Fiala selhal, protože nebyl první: „Mezinárodní den boje proti homofobii: Petr Fiala mlčel. Pride month: Petr Fiala mlčel. Prague Pride: Petr Fiala mlčel. Homofobní terorismus na Slovensku: Petr Fiala mlčí.“
Běžná veřejnost je drezírována v tom, aby povinně spontánně oceňovala všechno gay. Koncem září měl v USA premiéru film Bros, inzerovaný jako první gay romantická komedie od velkého filmového studia. Film propadl, tržby dosáhly jen 40 procent dolní hranice očekávání analytiků. Důvod? Podle režiséra filmu Billyho Eichnera samozřejmě homofobie.
Skutečná realita života lidí se stejnopohlavní sexuální orientací se samozřejmě neomezuje na jeden „životní styl“. Patří do ní i to, že duhová komunita pomohla odstartovat politickou kariéru Donalda Trumpa. Jeho cesta k prezidentské kandidatuře za republikány začala na konzervativní konferenci CPAC v roce 2011. Jednotlivé sponzorující organizace mají právo na ní prezentovat své řečníky. A organizace republikánských gayů a leseb GOProud toho roku pozvala Donalda Trumpa.
Ale i realita onoho bratislavského útoku do té vzrušené rétoriky úplně nepasuje. Pachatel byl typický mladý psychopat radikalizovaný na internetu a, jak je v těchto případech obvyklé, zveřejnil obsáhlý manifest. Cílů měl mnohem víc než jeden gay bar. Jeho manifest začíná slovy: „Jsou to Židi. Jsou to Židi. Jsou to Židi“ (anglicky). A policie potvrdila, že hodlal začít vraždou slovenského premiéra Eduarda Hegera, čekal na něj u jeho bytu, ale nedočkal se ho. Co kdyby se ho dočkal? Jak by vypadala reakce? Vzpomněl by si vůbec někdo na gaye? Dokázal by někdo vyčíst Petru Fialovi, že tím, že nepodporuje stejnopohlavní manželství, přispěl k útoku na slovenského premiéra? Vždyť ten taky nepodporuje stejnopohlavní manželství.
Asi ne. Mimo jiné i proto, že ta vražda se nestala v Česku, ale na Slovensku. Slovensko není Česko, je to cizí země. Češi a Slováci spolu zpravidla dobře vycházejí a Slováci se tu bezproblémově usazují, což ale nic nemění na velkých rozdílech, které existují mezi Čechy a Slováky jako politickými společenstvími. Vedly koneckonců k rozdělení společného státu a nic, co se od té doby odehrálo, nenapovídá, že ty země měly zůstat pohromadě.
Je nápadné, jak postoj některých českých komentátorů vůči Slovensku prochází hysterickými zvraty, jejichž cykličnost už nelze nevidět: Na Slovensku hrozí fašismus! – Závidím Slovákům jejich prezidenta! – Na Slovensku hrozí fašismus! – Závidím Slovákům jejich prezidentku! – Na Slovensku hrozí fašismus! Přitom to jsou stále titíž Slováci. Nesvědčí tyto zvraty náhodou o tom, že povaha slovenské politiky nám uniká? Je v zájmu všech uložit si vůči slovenskému dění větší vědomý odstup.
Ty rozdíly jsou hluboké a nevznikly včera ani předevčírem. Záhy po rozdělení státu musel přední slovenský politik té doby uprchnout do Česka před antisemitismem. Na Slovensku podle průzkumů v rusko-ukrajinské válce straní Rusku největší procento lidí ze všech okolních zemí. Jistě nikdy není radno říkat „u nás se to nemůže stát“. Takovéto šílené teroristické činy osamělých domorodých psychopatů jsou naštěstí vzácné – tak vzácné, že se u nich nestačí uplatnit počet pravděpodobnosti; může k nim dojít úplně kdekoli. Ale když už se stane na Slovensku, dopadá do úplně jiného prostředí než v Česku. Tam skutečně některým politikům uznání toho, že není správné zabíjet gaye za to, že jsou gay, lezlo obtížně z úst. Když u nás propukla korupční aféra Dozimetr, hrálo ve veřejné diskusi to, že jedna z postav kriminální skupiny je gay a další dvě mají blízkovýchodní jména, nulovou roli.
Proto by bylo namístě nechovat se, jako by k té nenávistné vraždě málem došlo u nás doma. Přiměřená by byla asi taková reakce jako po islamistickém teroristickém útoku v Berlíně v roce 2016. Taky to bylo pár set kilometrů od nás, sice v cizejší zemi, ale zase při něm zahynula naše spoluobčanka. Jestliže tehdy nebyla reakce aktivistické veřejnosti tak vzrušená, pak jsou teď asi ve hře ještě jiné faktory.
00:01
