Smutná doba, v níž končí legrace

Mohlo by se zdát, že legrace v současnosti zažívá skoro zlatý věk, přinejmenším kvantitativně. Na internetu lidé každý den nacházejí množství všelijakých vtípků a s chutí je sdílejí, roste popularita stand-up komiků. Častým zdrojem pobavení jsou nezamýšleně směšné výkony politiků, projevy zapálených aktivistů v boji za to či ono. Pokud člověk hledá něco k zasmání, většinou toho najde víc než dost. Tvrzení, že v téhle době „kulturních válek“ končí legrace, tedy může působit přepjatě. A přesto tomu ledacos nasvědčuje. Nejenom kvůli agilnosti dobrovolných strážců čistoty, vždy připravených nahlásit vtip, který jim připadá z nějakých důvodů nepřístojný. Zužuje se význam a způsob využití humoru, z nějž se pomalu stává především zbraň v kulturní válce. Ještě nedávno ale existovala taky legrace jako prostředek vyvolání nějakého příměří, ve chvílích, kdy se obě strany rozdělené společnosti zasmějí třeba taky samy sobě.

Docela výstižně to ilustruje osud slavnostní večeře Asociace korespondentů v Bílém domě. Je to událost se skoro stoletou tradicí, účastní se jí političtí korespondenti a politici, lidé z administrativy a další celebrity, v naprosté většině případů i prezident. K tradičnímu programu patří také vystoupení hlavy Států, od níž se čeká, že bude sama projevovat nadhled a třeba i sama sebe shazovat. Každý rok také vystoupí nějaký komik nebo komička s politickým stand-upem, většinou zaměřeným na vládní garnituru. Pro někoho to může být příklad shromáždění elit – politických a mediálních, které spolu oslavují svou moc. Večeře se ale – při vší oficióznosti a snobství – dá brát taky jako vybočení z normy, příměří, během nějž se lidé, k jejichž práci patří i vzájemné a často i ostré střetání se, pro jednou spolu baví, navíc na svůj úkor.

Prezident Trump na večeře korespondentů nechodí. Jednak má značně přecitlivělou náturu, hodně času tráví tím, že si stěžuje, jak se vůči němu média nechovají fér, moc velký smysl pro humor taky nemá a schopnost sám sebe trochu shodit zatím neprojevil. Navíc – večeře korespondentů má v jeho osobní historii zvláštní význam. V roce 2011, kdy se mluvilo o možné Trumpově kandidatuře, si z něj tehdejší prezident Obama z pódia utahoval, Donald Trump to prý nesl dost úkorně. Někteří žurnalisté tvrdí, že právě tahle zkušenost ho vedla k rozhodnutí kandidovat za pět let doopravdy a establishmentu, který se mu tenkrát vysmíval, to vrátit.

Někteří prezidentovi spolupracovníci ale na slavnost přišli a vyslechli tam vystoupení kanadské komičky Michelle Wolfové. Vtipkovala na úkor vládnoucí garnitury způsobem, jenž byl pro část publika (včetně třeba reportérky jinak protitrumpovských New York Times) dost za hranou, spíš bylo její vystoupení série urážek, v nichž absence humoru byla kompenzována silným názorem. Debata o jejím vystoupení se vedla z předem odhadnutelných pozic. Wolfová byla oceňována jako odvážná žena, která dokázala mluvit pravdu tváří v tvář moci. Ta moc, do níž se tak odvážně pouštěla, na ni ale nemůže, v prostředí, které je pro komičku rozhodující a jež potřebuje mít na své straně, jsou její názory obvyklé, člověk nic neriskuje tím, že je řekne nahlas. Donald Trump v tweetu prohlásil tradici večeře korespondentů za mrtvou. A pro jednou měl asi i pravdu. V době, kdy obě strany politického rozdělení, a nejenom v Americe, trpí hypertrofovanou vztahovačností a legrace je především „weaponizovaná“ (tedy proměněná ve zbraň) a všem to, zdá se, pro jejich účely vyhovuje, se některé tradice nedají smysluplně naplnit.