Hraběcí rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud se významně postavil na svobodu slova, když dovodil, že ke spáchání trestného činu pomluvy je potřeba významně překročit čáru dobrých mravů a způsobit poškozenému takovou újmu, že stojí za zásah státní moci. Bohužel rozhodnutí je jenom půlkou věty, součtem – rovnicí, ve které chybí všichni činitelé. Rozhodnutí totiž působí, jakoby bylo vydáno na jiné planetě a v jiném justičním prostředí než LP 2019.

Říkám takovýmto rozhodnutím, hraběcí .Připomeňme si zde, co je hraběcí rada. Je to rada, která je formálně správná, avšak adresátovi rady je úplně k ničemu. Úplně ideálním případem je Marie Antoinetta, která na oznámení „Výsosti, lid se bouří! Nemá chleba! Odpověděla: „Ať jedí koláče.“ Úplně stejně se zachoval Ústavní soud. Copak nevidí, jak reálně v Čechách nefunguje ochrana osobnosti? Přeci dobře ví jeho soudci, že je prakticky vyloučeno formulovat všeobjímající petit žaloby na ochranu osobnosti, domoci se jakékoliv rozumné a skutečně odstrašující sankce a satisfakce a hlavně v přiměřeném čase a za využití rozumných prostředků. Jinými slovy trestně právní hrozba zde měla rozumný smysl za současného stavu nefunkční ochrany osobnosti, zejména pro nízké a velmi složité satisfakce.

Tento faktický argument lze podpořit i argumentem právním. Jako by Ústavní soud zapomněl na základní poslání trestního práva, kdy uspokojení morálního i faktického nároku poškozeného vůči škůdci, jde-li o jeho nárok a jeho škodu, je ve naprosto ekvivalentní k ostatním posláním trestně právní represe. Z  obsahu věci se navíc podává, že se nejednalo o jen tak nějaké povídání, ale o zřejmou lež schopnou bez dalšího i pomlouvaného zničit.

Citované rozhodnutí stojí ve vzduchoprázdnu. Jako kdyby bylo vydáno uprostřed růžových kulis ve sladkém ideálním světě. Vím, že rezignovat na principy, na kterých je rozhodnutí vystavené, je úplně stejně špatné, jako to, co jsem uvedl shora o realitě ochrany osobnosti v naší zemi. Bohužel mi však vychází, že Ústavní soud vydal hraběcí rozhodnutí, tedy rozhodnutí poškozeným fakticky k ničemu. Naopak se domnívám, že škůdkyni, která neprojevila ani sebemenší sebereflexi nabudil k tomu naplňování toho horšího, co je v lidské společnosti a k posilování pocitu neodpovědnosti za svá jednání.