O tom, kdo je nejvyšším pánem, nesmí panovat žádná pochybnost

KOMENTÁŘ

O tom, kdo je nejvyšším pánem, nesmí panovat žádná pochybnost
Sídlo skupiny Alibaba Foto: wikimedia commons, Thomas LOMBARD, designed by HASSELL (architects)[1]
2
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Čínská vláda si razantně došlápla na systém „pěchovacích škol“ (cram schools), který připravuje studenty k důležitým přijímacím zkouškám. Už předtím ale rozpoutala i ofenzivu proti velkým čínským softwarovým firmám jako Ant, Tencent, Baidu, Didi nebo Alibaba, které jsou široce vnímány jako největší světová konkurence americkým technologickým obrům. Nejde sice o jejich vyslovenou likvidaci, ale je patrné, že jim vláda „nasazuje chomout“.

V případě „pěchovacích škol“ je motivace Pekingu o něco jasnější. Jsou velmi drahé a velká část jejich úsilí se soustředí na čisté memorování. (Člověk si namátkou vzpomene na staré úřednické zkoušky v císařské Číně, které se skládaly z doslovného opakování učených textů zpaměti a měly neúspěšnost kolem 99 %.)

Jeví se tedy vládě jako „hra s nulovým součtem“, ve které lze utopit libovolné množství úsilí a peněz, aniž by to zemi jako takové nějakým způsobem pomáhalo vpřed.

 

Jedním z problémů současné Číny je dlouhodobě snížená porodnost, protože politika jednoho dítěte trvala déle, než měla, a mezitím se jedináčci stali společenskou normou. Snížení nákladů na výchovu jednoho dítěte by tedy mělo posloužit k tomu, aby si rodiče mohli pořídit děti dvě – a náklady na doučovací školy se na celkové „cenovce“ za jednoho potomka podílejí významně. Ale nelze si nepovšimnout, že část těchto škol patří právě technologickým firmám, na něž se zaměřuje další vlna regulací. Dost možná jde tedy o „přistřižení křídel z obou stran“.

Vládní zásah proti technologickým firmám je vysloveně selektivní a úzce zaměřený. Výrobci hardwaru, například čipů, stojí zcela mimo jeho zájem. Víceméně kdokoliv, kdo „vyrábí fyzické předměty v továrnách“, se zdá být v bezpečí. Terčem jsou hlavně firmy, které žijí ze softwaru a nasbíraných dat o zákaznících. A to také trochu napovídá, proč se na ně zaměřila pozornost „rudého oka“.

Vědomost je totiž síla a takové Didi, čínský ekvivalent Uberu, toho ví o životech svých zákazníků docela dost. Má k dispozici informace, které byla zvyklá mít pouze tajná policie. A čínští lídři, včetně nejvyššího soudruha Si Ťin-pchinga, nepochybně pozorně sledovali hlasitý konflikt mezi bývalým prezidentem Donaldem Trumpem a digitálními platformami jako YouTube, Twitter a Facebook, které mu při první vhodné příležitosti zrušily účty. Čína je vůbec známá tím, že sleduje problémy v jiných státech (třeba v bývalém Sovětském svazu) a snaží se předejít tomu, aby jejich případné opakování v čínských poměrech ohrozilo režim. Při pohledu na obrovskou moc digitálních platforem v USA tak v Pekingu mohli dojít k názoru, že si nesmějí nechat svoje vlastní firmy přerůst přes hlavu.

Otázka je, zda to dlouhodobě Čínu a její ekonomiku spíše nepoškodí. Snaha být výrobním centrem světa je zřejmá, ale právě v této oblasti panuje ve východní Asii tuhá konkurence a část průmyslu už se přestěhovala do jiných zemí, jako je například Vietnam, Filipíny nebo Bangladéš. Firmy jako Alibaba a Tencent svým růstem značně přispívaly k rozvoji čínské ekonomiky; nyní, pod tuhou kontrolou státu, se jim už možná tak dařit nebude.

Osud miliardáře Jacka Maa, který na několik měsíců zmizel z očí veřejnosti poté, co kritizoval regulační politiku státu, ovšem naznačuje, že Čína si opravdu nepřeje mít žádné svoje Elony Musky, Jeffy Bezose a Marky Zuckerbergy. O tom, kdo je nejvyšším pánem a autoritou ve vertikálně uspořádaném státě, nesmí panovat žádná pochybnost.

Klasický liberalismus je založen mimo jiné na myšlence, že přesně tento druh státního dirigismu je v dlouhodobé perspektivě velmi nevýhodný a vede k zaostávání země. Ve 20. a 30. letech tohoto století nejspíš uvidíme, zda je to pravda i v případě východoasijských společností, jimž Evropané nikdy úplně nerozuměli.

Marian Kechlibar je autorem série knih Zapomenuté příběhy 1-4 a sbírky povídek Krvavé levandule.

Foto: Echo

 

×

Podobné články