Tabu prolomeno. Má si Německo pořídit jaderné zbraně?

Ve druhé polovině července se v některých německých novinách a časopisech objevily články k tématu, jež se mohlo před několika roky jevit snad jen jako námět pro špionážní thriller. Ale svět se dramaticky proměňuje, na scénu se derou „nové“ velmoci a přestávají platit dlouholetá tabu. A proto se již i do německého politického a mediálního mainstreamu dostala otázka, zda by si spolková republika měla pořídit nukleární zbraně.

Je nutné zdůraznit, že se rozhodně nejedná o (jak by nejspíše řekl český génius Jára Cimrman) předmět vášnivých debat v anarchistických kroužcích. Do diskuse se zapojila vysoce prestižní média, např. deník Die Welt, týdeník Die Zeit či měsíčník Cicero, v nichž se vyjádřilo několik respektovaných osobností z oboru politiky a bezpečnosti. A ačkoli (jak se dosud zdá) převládá spíše odmítavý postoj, každopádně došlo k prolomení tabu, neboť zastánci německé „Bomby“ již nejsou paušálně označováni za blázny nebo neonacisty.

Ve skutečnosti se první pokusné balonky vydaly na cestu již koncem roku 2016 a počátkem roku 2017, samozřejmě v reakci na volební vítězství a inauguraci Donalda Trumpa. Tehdy byl k tomuto tématu mj. otištěn článek v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung a vyjádřil se také poslanec Roderich Kiesewatter, mluvčí CDU pro bezpečnostní politiku. Nosným motivem byl názor, že se Evropa už nemůže plně spoléhat na bezpečnostní záruky USA, a tudíž by i Němci měli nést podíl na odstrašujícím potenciálu Evropy.

Shodné východisko používá i většina článků, jež se vyskytly v posledních týdnech, což zjevně představuje odpověď na vyjádření Donalda Trumpa vůči evropským zemím, resp. vůči NATO a EU. Velice bizarně ovšem působí tón některých článků, které více či méně otevřeně tvrdí, že viníkem současné bezpečnostní situace je Trump, takže to bude vlastně i on, kdo „zaviní“, že Německo možná učiní onen dříve takřka nemyslitelný krok.

Ve skutečnosti jde ale hlavně o to, že Evropa (pochopitelně v čele s Německem) tragikomicky zanedbala svou bezpečnost a zvykla si na neomezené záruky zpoza Atlantiku. Většina zemí se během čtvrtstoletí po studené válce takříkajíc „proškrtala“ na dno obranyschopnosti, takže teď mají k dispozici spíše jen zbytky ozbrojených sil. A do toho přišel Donald Trump, který velice důrazně varoval, že tento stav je pro USA nadále neúnosný, že trpělivost rychle dochází a že o amerických zárukách nelze uvažovat jako o absolutních.

Podobná varování sice přicházela z USA už několik let, ale zpravidla byla formulována tónem mnohem mírnějším, než jaký volí excentrický realitní magnát. Snad i proto se evropští politici zřejmě domnívali, že jde jen o diplomatické fráze. Nový nájemník Bílého domu je však rychle vyvedl z omylu a v rámci Aliance začal tvrdě tlačit na zvýšení obranných rozpočtů. Také dává najevo, že Amerika chce prosazovat svoje zájmy i proti Evropě, která je koneckonců pro USA také významným ekonomickým konkurentem.

Během roku a půl Trumpova prezidentství se zdá, že se na evropské politiky řítí jedna studená sprcha za druhou. Diskuse o atomových zbraních, která se v Německu rozpoutala, představuje sice poněkud extrémní, ale přesto v principu racionální reakci na změny, které do značné míry symbolizuje právě Trumpova zahraniční a bezpečnostní politika. Ve skutečnosti však i Trump musí reagovat na některé objektivně existující trendy.

Málokdo si ovšem vzpomene, že téma německých nukleárních zbraní není úplná novinka. Lze dokonce říci, že současná diskuse je svého druhu „vzkříšením“ něčeho, co se objevilo koncem 50. let a rezonovalo po většinu 60. let. V té době se totiž projevilo určité uvolnění vztahů mezi USA a SSSR. Tehdy Amerika ustoupila od koncepce „hromadné odvety“, tzn. od plánu, podle něhož by sovětský vojenský útok proti západní Evropě znamenal pro USA důvod, aby použily proti sovětskému území celý svůj nukleární potenciál.

Objevil se nový koncept „pružné reakce“, jenž počítal s odvetou stupňovanou podle toho, jaké by bylo přímé ohrožení USA. Evropské státy si to ale vyložily (a dost možná i oprávněně) tak, že Amerika takříkajíc „nevymění Berlín za New York“, tedy že nepoužije své atomové zbraně proti SSSR a nebude riskovat nukleární odvetu, bude-li ohrožena „jen“ Evropa. Není tak divu,že „pružná reakce“ nevzbudila v Evropě příliš velké nadšení.

Pro Francii to byl rozhodující argument pro vybudování vlastních nukleárních sil, ale poněkud méně se ví, že podobné návrhy se ozývaly i v západním Německu. Jeho kancléř Adenauer byl sice rozhodným zastáncem transatlantické vazby, zároveň však byl velký realista a opakovaně vyjádřil názor, že žádným smluvním zárukám nelze věřit bez výhrad. Několikrát mluvil také o tom, že by bundeswehr mohl získat atomové zbraně.

Hlasitým podporovatelem tohoto kroku byl bavorský politik Franz Josef Strauss, jenž zastával mj. pozice spolkového ministra pro jadernou energetiku a ministra obrany. Svého času býval i oblíbeným „strašákem“ československé komunistické propagandy, jež ho někdy nálepkovala i jako neonacistu. Různé střípky naznačují, že v tehdejším Německu se skutečně dělaly určité základní výzkumy v oboru jaderných zbraní, ale bundeswehr se nakonec musel spokojit s tím,že by v případě války obdržel jaderné hlavice od USA.

Na německém území se skladovaly a dodnes skladují americké nukleární zbraně, kterými nyní jsou letecké pumy B61. V minulosti byl arzenál pestřejší a zahrnoval též jaderné dělostřelecké granáty a hlavice pro balistické rakety. U německé veřejnosti ale pomalu sílí názor, že jde spíš o relikty studené války, které by se měly z Německa odsunout. Německá SPD i další strany už daly opakovaně najevo, že to budou požadovat.

Požadavky jsou jedna věc, avšak realita je věc jiná. Dnešní svět nepůsobí zrovna bezpečným a předvídatelným dojmem, takže naprostá většina německých politiků je ve skutečnosti nejspíše velmi vděčná za to, že USA své „Bomby“ skladují mj. právě u nich. Politika Donalda Trumpa a další změny na světové scéně ovšem poskytují dost důvodů přinejmenším pro zahájení, resp. obnovení diskuse, jež by jistě potěšila Adenauera a Strausse.

V zájmu střízlivosti se však musí podotknout, že nikdo relevantní dnes nepožaduje, aby Berlín ihned vypověděl Smlouvu o nešíření nukleárních zbraní (NPT) a Dohodu o uspořádání vztahů (tzv. 2 + 4) z roku 1990, kde sjednocující se Německo přislíbilo, že již nikdy nehodlá usilovat o zbraně hromadného ničení. Část politiků, analytiků a komentátorů ale tvrdí, že je nutné otevřít debatu o dlouhodobé koncepci bezpečnosti Evropy, jejíž součástí by (hypoteticky) mohla být i nějaká forma podílu Německa na jaderném odstrašování.

Podporovatelé tohoto kroku, mezi které se řadí mj. Christian Hacke či Theo Sommer, navrhují několik možností. Mohla by to být např. spolupráce s Francií (a)nebo Velkou Británií, v rámci níž by Německo mohlo částečně dotovat údržbu a vývoj jejich nukleárních zbraní výměnou za podíl na rozhodování. O úplně originální novinku nejde, protože již za studené války existoval projekt evropských nukleárních sil (MLF, Multilateral Force) a v roce 2007 nabízel spolupráci v tomto smyslu i francouzský prezident Sarkozy.

Kritici ale namítají, že takové „euroodstrašování“ by nefungovalo a zřejmě by se brzy utopilo v byrokratických sporech. Jak by vůbec prakticky vypadalo každodenní velení a řízení? Kdo a jak by určoval zaměření cílů? A kdo by měl odpovědnost za onen „poslední rozkaz“? Navíc je třeba počítat se změnami v politických reprezentacích. Co kdyby (hypotetická) prezidentka Le Penová měla na (hypoteticky) běžící projekt jiný názor?

Nabízí se tudíž logická (ačkoliv i u většiny zastánců až na posledním místě uváděná) možnost, že by Německo mohlo vyrobit vlastní nukleární zbraně. Zde je třeba zdůraznit, že by to z čistě technického hlediska nebyl žádný problém, protože Německo (jako vyspělá země s rozsáhlým civilním jaderným programem) má nepochybně kapacity na to, aby vytvořilo domácí atomový potenciál během několika let. Je ostatně příznačné, že v současné diskusi se technické aspekty téměř neřeší. Všichni prostě vědí, že Německo by to zvládlo.

Jiná věc je rovina politická. Zastánci tvrdí, že Německo jako nukleární mocnost by znamenalo zvýšení bezpečnosti a obranyschopnosti Západu, zejména tváří v tvář ambicím mocností, jako je Rusko a Čína. Soudí také, že by získalo i větší respekt u „nové generace“ politiků, kteří sází na sílu (v prvé řadě u Donalda Trumpa). Kritici však tvrdí, že ve skutečnosti by se situace spíš zhoršila, protože Německo by nutně muselo vypovědět dohody NPT a 2 + 4 a ztratilo by pozici jednoho z hlavních proponentů jaderného odzbrojení.

Odpůrci, např. bývalý šéf německé rozvědky Rudolf Adam, také varují, že by to mohlo spustit „dominový efekt“. Argument, že o nukleárních zbraních by pak mohli začít uvažovat Italové a Španělé, působí sice hodně groteskně, avšak podstatně vážnější je poukaz na to, že stejný krok by provedli Poláci a Turci. Zde se ovšem hodí poznamenat, že Polsko i Turecko zřejmě budou o nukleární zbraně v dohledné době usilovat tak jako tak.

Další velký argument se týká financí, jelikož neochota většiny německé politické reprezentace zvyšovat obranný rozpočet napovídá, že by se těžko našla politická a veřejná podpora pro jistě velice nákladný projekt výroby „Bomby“. Značná část kritiků uznává, že se Berlín výraznému navýšení obranného rozpočtu prostě nevyhne, avšak místo jaderných zbraní by se mělo jít spíš cestou, která se osvědčila již za studené války. Spolková republika by tudíž měla opět postavit špičkovou konvenční armádu pro teritoriální obranu.

Mezi odpůrci německých jaderných zbraní se však někdy ozývají také hlasy, podle nichž jde o úplný nesmysl, neboť může pokračovat „business as usual“. Tvrdí, že Trumpovo prezidentství je naprosto výjimečný exces, po jehož skončení se vše vrátí do původního stavu. Jinak řečeno, v jejich představách bude Trumpův nástupce uskutečňovat „osvědčený“ postup, že Američané chrání Evropany a Evropané za to Američanům nadávají.

Je sice asi málo pravděpodobné, že příští prezident USA bude podobný excentrik jako Donald Trump, jenže stejně málo pravděpodobné je, že se vrátí k politice předchozích dvou dekád. Za oněmi představami stojí nepochopení elementární skutečnosti, že Trump zvítězil hlavně proto, že reagoval na reálnou (a sílící) poptávku americké veřejnosti. Mezi svými voliči se pořád těší silné podpoře a jeho doktrína „America first“ (tj. obhajoba národních zájmů na prvním místě) nezmizí v den, kdy nový prezident složí přísahu.

Především je tedy nutné přijmout, že už prostě nebude pokračovat „business as usual“. Trendy na globální scéně (opět) určují především hlavní světové velmoci, a jestliže nějaká země chce, aby se s ní počítalo jako s vlivným hráčem, musí se podle toho chovat. A bez ohledu na to, jak se to komu líbí či nelíbí, k této „hře“ patří i relevantní vojenská síla, což může obsahovat (mj.) nukleární zbraně jako prostředek racionálního odstrašování. Tento imperativ však samozřejmě platí nejen pro Německo, ale i pro další evropské země.