Novozélanďanka po zranění prožila čtyři dny hrůzy v poušti v Kalifornii
Strastiplný příběh
NOVÉ
Foto: Facebookový profil Claire Nelsonové
Claire Nelsonová si ani neuměla představit, že se stane hrdinkou hrůzyplného příběhu, ve kterém ji půjde o život. Pak spadla z balvanu a zranila si kyčel. Ocitla se sama a nemohoucí v divočině pod pálícím sluncem, píše stanice BBC na svém webu o příběhu novozélandské turistky na výletu v Jižní Kalifornii.
Claire již dříve navštívila národní park Joshua Tree a tamní pouštní krajinu si zamilovala. Jednou ráno vyrazila do divočiny na túru, která měla trvat šest hodin. Vzala si pár litrů vody, turistickou hůl a opalovací krém. S průvodcem v informačním centru probrala trasu, kterou popsal jako nepříliš náročnou túru po hezké stezce.
Ušla po ní asi asi tři kilometry, když si uvědomila, že nemůže najít další turistickou značku. Rozhodla se, že si odpočine na jednom z obřích balvanů u cesty. „Byla jsem docela vysoko. Když jsem se pokusila slézt dolů, balvan byl kluzký a hned jsem sletěla,“ řekla BBC. „Věděla jsem, že padám a nemůžu to zastavit. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Dopadla jsem na zem, pořádně to třísklo, zabolelo mě celé tělo. V tu chvíli jsem si pomyslila, že to je zlé,“ dodala.
Dopadla na levý bok a poranila si pánev. Nemohla se ani pohnout, ani si přivolat záchranu. Mobilní telefon neměl žádný signál.
„Nikdy jsem si nepomyslela, že se mi může něco takového stát. Nedokázala jsem si představit, že by se tak extrémní scénář odehrál ve skutečnosti,“ řekla. „Pomyslila jsem si: Nemůžu uvěřit, že jsem v situaci, kdy jsem sama, lidi nevědí, že tu jsem, sama jsem se zranila a nemohu se s nikým spojit. Byla to chvíle naprosté a nesnesitelné hrůzy,“ dodala.
Nejdříve propadla panice, ale myšlenky se ji brzy stočily k praktickým věcem: potřebovala zmírnit bolest, dostat se pryč ze slunce a uchovat si vodu nezbytnou k přežití. „Věděla jsem, že mohu ovlivnit jedině to, jak dlouho bych mohla vydržet.“
Proti bolesti spolkla aspirin, který měla v kapse, a před sluncem se chránila závěsem, který vyrobila z klacku a plastové tašky. Když jí další den došla voda, pila vlastní moč, aby přežila.
„Od chvíle, kdy jsem spadla, jsem natáčela krátká videa, aby bylo jasné, co se stalo, kdyby mě někdo našel. Ještě jsem je neviděla a nevím, zda budu chtít,“ řekla.
Nad vodou ji držely myšlenky, které se jí honily v hlavě: koho by chtěla znovu vidět, kam by se znovu podívala, co by zase okusila. Nesnesitelná ji připadala představa, že by ji jednou našli její nejbližší v poušti.
Opuštěná a zraněná strávila v poušti čtyři dny a tři noci. BBC řekla, že si dny rozkládala do sledu malých úkolů. Půlku prvního dne prokřičela voláním o pomoc. Druhou půlku věnovala tomu, aby se vyvarovala slunce a úžehu. Naštěstí neměla nic do činění s chřestýši a kojoty.
„Pokaždé, kdy přicházela noc, jsem byla čím dál zoufalejší. Čtvrtého dne bylo obzvlášť horko a musela jsem bojovat, abych se držela. Přestávala jsem doufat. Říkala jsem si, jak dlouho ještě můžu vydržet,“ řekla.
Pozdě odpoledne poprvé uslyšela vrtulník. Myslela si, že má halucinace. Pak uslyšela, že ji volají: „Claire, hledáme tě.“
„Ležela jsem za balvany a nemohli mě vidět. Začala jsem křičet z plných plic, ale neslyšeli mě,“ vzpomínala. Z turistické hole a ze závěsu proti slunci si udělala mávátko a začala jím mávat ze zbytku sil. Snaha se vyplatila, záchranáři ji brzy našli. „Říkali, že jsou zvyklí nacházet lidi ve velmi špatném stavu, ale já jsem se smála – tak jsem byla bez sebe štěstím, že mě našli,“ poznamenala.
Novozélanďanka absolvovala množství vyšetření, spolykala spoustu prášků a podstoupila chirurgický zákrok. „Péče v nemocnici je neuvěřitelná, ale nevím, co bude na účtu, až dorazí,“ dělá si starosti. „Vím, že to musí být drahé, protože se zaznamenávala každá pilulka a injekce, kterou jsem dostala.“
Její přátelé ale založili internetovou stránku se sbírkou peněz, aby ji pomohli pokrýt léčebné náklady. Claire nyní postupuje rehabilitaci, podle vlastních slov se znovu učí chodit. A netrpělivě se těší na chvíli, kdy zase bude samostatná a nezávislá.
