KOMENTÁŘ
2
FICO O MOSKVĚ
Slovenský premiér Robert Fico opět zvedl vinu pozdvižení tentokrát svým příspěvkem na síti Facebook. Zveřejnil totiž video, kde otevřeně mluvil o svém plánu ...
16:10
15:15
14:57
14:15
13:52
13:31
12:40
12:26
12:03
11:42
Jeden z mnoha protivných rysů současné české a vůbec západní debaty je popisování současných střetů pomocí analogií s Orwellovou knihou 1984. Většinou jsou taková srovnání totálně přemrštěná a slouží jenom k tom, aby si jejich pisatel připadal ještě hrdinštěji - jako odvážný disident, který statečně pozvedá hlas proti diktatuře Velkého bratra. Svojí alergii na orwellovská přirovnání navzdory teď ale jedno udělám, nemůžu si pomoct.
Těžko si nevšimnout, jak snadno účastníci veřejné debaty – často ti nejvášnivější a nejbojovnější – s naprostou samozřejmostí obracejí svoje stanoviska, se stejným zaujetím hlásají pravý opak toho, zač bojovali před týdnem. V době vrcholící pandemie byli v anglosaském světě a především v Americe všichni, kdo hrozbu zlehčovali, nebo dokonce proti omezením protestovali, označováni za nezodpovědné lidi, kterým je úplně jedno, že ohrožují druhé, ve své omezenosti jsou schopni myslet jenom na sebe.
Potom, co v USA začaly protesty proti policejnímu násilí, se z porušování pravidel chování v časech pandemie stala v očích části autorů ctnost. Lidé, kteří (třeba právem) kritizovali vládního poradce Dominica Cummingse za nerespektování pravidel, vyjadřují hrdost nad účastníky masové demonstrace v Londýně, kteří pro šíření covid-19 nepochybně udělali víc.
Mohou se spolehnout, že jim tuhle nekonzistentnost o hlavu nikdo otloukat nebude – tedy nikdo z vlastního tábora, o ty druhé nejde. Bývalý americký ministr obrany Jim Mattis ostře (a podle mého názoru právem) kritizoval chování prezidenta Trumpa během současných bouří, prezident v reakci psal na Twitter snadno doložitelné lži o Mattisově odchodu z funkce. Může tak ale činit bez obav z toho, že by mu to u jeho příznivců neprošlo. Mnoho lidí žije ve světě, kde jeden den platí x a druhý den pravý opak x, třetí den x neexistuje a není třeba se o něm zmiňovat.
Je v tom skutečně cosi orwellovského. Hrdina 1984 Winston Smith taky žije ve světě, kde oficiální, příslušným ministerstvem určená pravda se průběžně mění. „V této chvíli například, v roce 1984 (jestliže je rok 1984), vede Oceánie válku s Eurasií, ve spojenectví s Eastasií. V žádném veřejném nebo soukromém projevu se nikdy nepřipustilo, že tyto tři velmoci byly někdy seskupeny jinak. Ostatně jak Winston dobře věděl, ještě před čtyřmi roky vedla Oceánie válku s Eastasií a byla spojencem Eurasie. Ale to byl jen pokoutní poznatek, který si náhodou uchoval, protože jeho paměť nebyla dostatečná. Oficiálně ke změně partnerů nikdy nedošlo. Oceánie byla odjakživa ve válce s Eurasií. Momentální nepřítel představoval absolutní zlo, a z toho vyplývalo, že žádná minulá nebo budoucí dohoda s ním nebyla a není možná.“ Západní diskurz probíhá často podobným způsobem, především v jeho extrémnějších polohách, které ovšem získávají na síle a významu s tím, jak se rozpadá střed, postupně se stávají dominantními nebo přinejmenším nejvíc hlasitými, a proto také nejvíc slyšenými.
Na rozdíl od Orwellova fiktivního světa k tomu ale není potřeba nějaké všemocné Ministerstvo pravdy. Nežijeme v systému Velkého bratra, pyramidě moci, která je seshora dolů striktně uplatňovaná a poslušnost neúprosně vynucovaná. Už delší dobu je zjevné, že v té rýsující se variantě Orwellova světa je Velký bratr jaksi kolektivní, všichni mají být pod dohledem a všichni ten dohled mohou provádět. Jeden den bojovat s Eurasií a druhý den se s ní spojit proti Eastasii a potlačit vzpomínku, že to někdy bylo jinak. Nedá se to vysvětlit jedinou příčinou, jakkoliv se na tomhle stavu jistě projevuje také destruktivní vliv sociálních sítí, může být plodem „kultury narcismu“ a tak dále a tak podobně. Nějakou roli v té horečné snaze držet krok s proměnlivými názory uvnitř bubliny, agilně projevovat konformitu a trestat ty, kdo „zaspali“, může taky souviset se sektářskou mentalitou.
Hodně se píše o tom, jak soudobý politický aktivismus připomíná náboženskou víru nebo přesněji je její perverzí – svými vnějšími projevy i myšlením. Mentalita sektáře je ale specifická ještě jiným způsobem. Je to stav ducha člověka, který od příslušnosti k nějaké rigidní skupině odvozuje svou hodnotu, svou identitu, skupina představuje jeho svět, uvnitř ní existují všechny jeho vztahy. Takový člověk, když dojde na spor o články jeho víry, nikdy nedebatuje o nějakém problému, ale o sobě, svém životě a jeho smyslu, o tom, jestli celá jeho současná existence je legrační omyl, anebo ne. A pokud by byl ze skupiny (sekty) z nějakého důvodu exkomunikován, přijde o hodně, třeba i o všechno. V téhle situaci je docela pochopitelné, že jsou někteří lidé ochotní měnit stanoviska a podle potřeby popírat, co sami řekli, aby se vyloučení vyhnuli.
