Průvodce inteligentního čtenáře po tureckém osudu

Esej

Průvodce inteligentního čtenáře po tureckém osudu
Turecký spisovatel a hudebník Tuna Kiremitçi Foto:

AUTOR: David Konečný

3
Panorama
  • Tuna Kiremitçi
' alt="Tuna Kiremitçi" />
Sdílet:
Echo24 u příležitosti Měsíce autorského čtení, který se bude konat v červenci, přináší unikátní sérii esejů tureckých spisovatelů. Hostující turečtí autoři budou na festivalu prezentovat své povídky, poezii i detektivní příběhy. Jejich eseje, publikované také v denících na Slovensku, Ukrajině a v Polsku, by středoevropskému čtenáři měly přiblížit situaci „tureckého osudu“.

Turecko: Nešťastná píseň mezi Východem a Západem

Tuna Kiremitçi (nar. 1973), turecký hudebník a spisovatel

Dnes je pro tureckého umělce velmi těžké vyprávět Evropanům o tom, co si sám myslí o Turecku. Evropané totiž ani neposlouchají, pokud nehovoříme jazykem plným klišé. Očekávají, že budeme mluvit o věcech, které jen potvrdí předsudky v jejich vlastní hlavě. Myslím, že jde o beznadějné úsilí. Ale když už je zde ten požadavek, udělám, co bude v mých silách.

Podstatou všeho je, že v Turecku existují pouze dvě polické ideologie: okcidentalismus a orientalismus. Od té doby, co Osmané započali s pozápaďováním, tedy před dvěma sty lety, spolu tyto ideologie soupeří. Někdy převezme otěže moci jedna, jindy druhá. Ale ať má nadvládu ta, či ona, oběma je společná vzájemná nesnášenlivost. Politický nátlak v Turecku nepolevuje, jen se mění utlačovatel.

Někteří historici to nazývají „200 let trvající studenou občanskou válkou“. Je to trochu ohavné označení, ale jen těžko se dá říct, že je nesprávné. A štěstím pro nás je, že dokud nepromluví zbraně, nezmění se ona studená válka v horkou. Zatím.

Hranice mezi okcidentalismem a orientalismem je pro Turecko stejně významná, jako je mexická hranice v amerických kriminálních či hraničářských filmech. Rozděluje totiž každou politickou stranu, každou instituci, každou profesi, každé město, a dokonce každou rodinu. Je tak mocná, že i bratři na sebe hledí s pochybností, předsudky, ba možná se zlostí. Mezi kemalisty, islamisty, nacionalisty, socialisty, či dokonce liberály jsou ti, kteří vzhlíží k Východu – nebo k Západu.

Politici, spisovatelé, umělci, duchovní, učitelé, profesoři, číšníci, řidiči taxíků, nosiči, zloději, gangsteři, prostitutky, opraváři, hudebníci, truhláři nebo rybáři, všichni se dělí na dvě skupiny: na ty prozápadní – a na ty provýchodní.

Ti provýchodní velmi milují „posledního opravdového vládce“ Abdülhamida II., dále Istanbul a samozřejmě Recepa Tayyipa Erdoğana. Věří, že ochrání náš národ před Západem, který nás chce zničit. A nemají rádi nic, co je spjaté se západní kulturou nebo s tamějšími lidmi, nesnášejí vše, co Západ připomíná. Takovým říkají „gavur“. Jejich nejoblíbenějším básníkem je Necip Fazıl Kısakürek a obvykle pocházejí z Anatolie.

Naopak prozápadní lidé mají rádi zakladatele Turecka Atatürka, mladoturky, kteří povstali proti Abdülhamidovi II., a město Izmir. Považují je za revolucionáře, kteří vyvedli Turecko z temného středověku do moderního světa. A naprosto nemají rádi Východ a ty, kdo k němu hledí. Takovým říkají „zobaz“. Jejich nejoblíbenějším básníkem je Nazim Hikmet, nejčastěji pocházejí z Balkánu.
Cemal Süreya, oblíbený básník 20. století, řekl: „Mé verše jsou střetem Východu a Západu. Není tu syntéza ani shoda.“ Vlastně to jsou slova, pod která by se dalo shrnout celé Turecko.

K těmto dvěma skupinám lze připojit ještě třetí – Kurdy. I oni se dělí na prozápadní a provýchodní, nicméně navenek se snaží vypadat jako koherentní skupina.

Nejpalčivějším problémem současného Turecka je však otázka jeho vlády. Největším problémem je skutečnost, že emocionální a ideové vazby mezi těmito třemi skupinami se na politickém poli ocitly na bodu mrazu. Dostaly se do situace, že jedna s druhou jedná bez nejmenší empatie. Pohlíží na sebe se strachem a vzájemnou nevraživostí. V Turecku se každý, kdo má všech pět pohromadě, s obavou zaobírá myšlenkou: „Nedopadne to u nás jako v Jugoslávii?“

A jsou zde ještě ženy – ze všech těchto skupin –, které prožívají největší nespokojenost. Neboť politické půtky zasahují do jejich způsobu života.

Jsem hudebník a spisovatel s kemalistickým pohledem na Turecko. Podle mého názoru je právě současnost pro umění a literaturu v Turecku možná nejdůležitějším obdobím v jeho historii. Jsou to právě umělci, kteří mohou obnovit emocionální a duševní vazby mezi třemi skupinami, jež byly vystaveny předávkování toxickými látkami politiky. Dobrá báseň nebo povídka může otevřít cestu k empatii, která překoná zdi vystavěné politikou. Usilovat o to je podle mě mnohem opravdovější a upřímnější než jakákoli politická proklamace.

Průvodce inteligentního čtenáře po tureckém osudu

Měsíc autorského čtení, což je největší středoevropská putovní literární akce, přivezl již stovky autorů z nejrůznějších evropských zemí. Letos přijedou Turci. Se zástupci jejich ministerstva kultury jsme se sešli vloni v říjnu na knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem. Čaj v malých skleničkách, elegantní cukřenky. Nálada družná do chvíle, než jsme vytáhli seznam zvažovaných autorů. Oficiálně tedy spolupráce skončila, o cenzuře se ovšem přímo mluvit nedá. Ale tak je to prý obvyklé, když něco není v pořádku, přestává dialog a začíná mlčení.

Turky zveme proto, abychom dali hlas velké evropské kultuře, ale také abychom slyšeli odpovědi na otázky, které se tu kumulují, a běžné zpravodajství je nezodpoví.

Do Brna, Košic, Lvova, Ostravy a Vratislavi přijede rovnou 31 spisovatelů, protože tolik má červenec dnů. Nejčastější otázka zahraničních agentů je, jak je to v zemích festivalu s extradicí, tedy jestli se spisovatel z exilu ocitne v tureckém vězení, nebo ne. Bude vydán, nebo ne? ptají se často. Ale samozřejmě ne všichni. Dobrá třetina se o politiku nezajímá, tři až čtyři autoři jsou dokonce podporovateli režimu a v Istanbulu jsme viděli jejich plakáty polepené centrum města. Někteří jsou v domácím vězení, ale i tak mají asistenta a terasu směrem k moři. Turecká literatura i realita nebude černobílá.

Autoři jsou to různí, žijí v Turecku, především pak u Bosporu nebo v Izmiru, Švýcarsku, Německu, v USA. Píšou povídky, poezii, divadelní hry i detektivky. Nepřijede Orhan Pamuk, protože prý v Praze byl, ale jinak je náš seznam v Turecku chválen, uvidíme, co tady.

Požádali jsme autory, aby nám napsali eseje, v nichž by ty nesrozumitelnosti vysvětlili středoevropskému čtenáři. Po vzoru našeho exilového gurua jsme si řekli o „průvodce inteligentního čtenáře po tureckém osudu“. Eseje budou vycházet v ukrajinské Pravdě, slovenském Denníku N, polském Onetu a českém Echu24.

Petr Minařík, zakladatel a organizátor festivalu Měsíc autorského čtení

 

Sdílet:

Hlavní zprávy

×

Podobné články