Průvodce inteligentního čtenáře po tureckém osudu

Turecko: Nešťastná píseň mezi Východem a Západem

Tuna Kiremitçi (nar. 1973), turecký hudebník a spisovatel

Dnes je pro tureckého umělce velmi těžké vyprávět Evropanům o tom, co si sám myslí o Turecku. Evropané totiž ani neposlouchají, pokud nehovoříme jazykem plným klišé. Očekávají, že budeme mluvit o věcech, které jen potvrdí předsudky v jejich vlastní hlavě. Myslím, že jde o beznadějné úsilí. Ale když už je zde ten požadavek, udělám, co bude v mých silách.

Podstatou všeho je, že v Turecku existují pouze dvě polické ideologie: okcidentalismus a orientalismus. Od té doby, co Osmané započali s pozápaďováním, tedy před dvěma sty lety, spolu tyto ideologie soupeří. Někdy převezme otěže moci jedna, jindy druhá. Ale ať má nadvládu ta, či ona, oběma je společná vzájemná nesnášenlivost. Politický nátlak v Turecku nepolevuje, jen se mění utlačovatel.

Někteří historici to nazývají „200 let trvající studenou občanskou válkou“. Je to trochu ohavné označení, ale jen těžko se dá říct, že je nesprávné. A štěstím pro nás je, že dokud nepromluví zbraně, nezmění se ona studená válka v horkou. Zatím.

Hranice mezi okcidentalismem a orientalismem je pro Turecko stejně významná, jako je mexická hranice v amerických kriminálních či hraničářských filmech. Rozděluje totiž každou politickou stranu, každou instituci, každou profesi, každé město, a dokonce každou rodinu. Je tak mocná, že i bratři na sebe hledí s pochybností, předsudky, ba možná se zlostí. Mezi kemalisty, islamisty, nacionalisty, socialisty, či dokonce liberály jsou ti, kteří vzhlíží k Východu – nebo k Západu.

Politici, spisovatelé, umělci, duchovní, učitelé, profesoři, číšníci, řidiči taxíků, nosiči, zloději, gangsteři, prostitutky, opraváři, hudebníci, truhláři nebo rybáři, všichni se dělí na dvě skupiny: na ty prozápadní – a na ty provýchodní.

Ti provýchodní velmi milují „posledního opravdového vládce“ Abdülhamida II., dále Istanbul a samozřejmě Recepa Tayyipa Erdoğana. Věří, že ochrání náš národ před Západem, který nás chce zničit. A nemají rádi nic, co je spjaté se západní kulturou nebo s tamějšími lidmi, nesnášejí vše, co Západ připomíná. Takovým říkají „gavur“. Jejich nejoblíbenějším básníkem je Necip Fazıl Kısakürek a obvykle pocházejí z Anatolie.

Naopak prozápadní lidé mají rádi zakladatele Turecka Atatürka, mladoturky, kteří povstali proti Abdülhamidovi II., a město Izmir. Považují je za revolucionáře, kteří vyvedli Turecko z temného středověku do moderního světa. A naprosto nemají rádi Východ a ty, kdo k němu hledí. Takovým říkají „zobaz“. Jejich nejoblíbenějším básníkem je Nazim Hikmet, nejčastěji pocházejí z Balkánu.
Cemal Süreya, oblíbený básník 20. století, řekl: „Mé verše jsou střetem Východu a Západu. Není tu syntéza ani shoda.“ Vlastně to jsou slova, pod která by se dalo shrnout celé Turecko.

K těmto dvěma skupinám lze připojit ještě třetí – Kurdy. I oni se dělí na prozápadní a provýchodní, nicméně navenek se snaží vypadat jako koherentní skupina.

Nejpalčivějším problémem současného Turecka je však otázka jeho vlády. Největším problémem je skutečnost, že emocionální a ideové vazby mezi těmito třemi skupinami se na politickém poli ocitly na bodu mrazu. Dostaly se do situace, že jedna s druhou jedná bez nejmenší empatie. Pohlíží na sebe se strachem a vzájemnou nevraživostí. V Turecku se každý, kdo má všech pět pohromadě, s obavou zaobírá myšlenkou: „Nedopadne to u nás jako v Jugoslávii?“

A jsou zde ještě ženy – ze všech těchto skupin –, které prožívají největší nespokojenost. Neboť politické půtky zasahují do jejich způsobu života.

Jsem hudebník a spisovatel s kemalistickým pohledem na Turecko. Podle mého názoru je právě současnost pro umění a literaturu v Turecku možná nejdůležitějším obdobím v jeho historii. Jsou to právě umělci, kteří mohou obnovit emocionální a duševní vazby mezi třemi skupinami, jež byly vystaveny předávkování toxickými látkami politiky. Dobrá báseň nebo povídka může otevřít cestu k empatii, která překoná zdi vystavěné politikou. Usilovat o to je podle mě mnohem opravdovější a upřímnější než jakákoli politická proklamace.