Kdysi, asi před dvaceti lety, napsala krásná Lucie Tvarůžková do časopisu Týden, kde jsem tehdy pracoval, článek o tom, jak kdesi v lesích za Prahou chátrá socha ukřižovaného Ježíše Krista od Josefa Václava Myslbeka. A ten její popis těla na kříži, pro jehož model si prý sochař obstaral skutečného nebožtíka, kterého zavěsil v ateliéru na kříž, byl tak sugestivní, že jsem se tam jel hned podívat. Mezi námi, bylo to i proto, abych se pak o tom mohl s redakční kolegyní odborně pobavit. K tomu nedošlo, ale já od té doby vím, že nedaleko Kamenice u Prahy je opravdu pozoruhodná věc, takový protipól či doplněk svatého Václava před muzeem, krucifix s hluboce procítěně modelovanou postavou muže, který umírá ve chvíli největší opuštěnosti.
Tehdy Lucie psala o pozapomenuté památce, o kterou se nemá kdo starat, neboť ti, kteří sochu objednali a zaplatili, zmizeli z Čech. Obec Kamenice jednou za čas poseká trávu okolo, možná posbírá nějaké odpadky, ale to je tak všechno, psala Lucie, takže je tam ta socha vystavená počasí a možná i vandalům a třeba i zlodějům… To se člověk hned lekne, jestli o ní tedy vůbec psát, ale naštěstí tam kříž i se sochou zůstal, navíc se dílo restaurovalo, okolí upravilo. Lze na ně hledět sice jen skrz krásnou původní mříž, ale i z těch asi třiceti metrů je zřejmé, jaká je to výjimečná věc. Sám velký Auguste Rodin, který model sochy viděl v roce 1890 v Paříži, se prý vyjádřil, že je to nejlepší socha Ježíše na kříži vůbec; Francouzi rádi přehánějí, ale dokonalá je. Myslbek si za ni naúčtoval 9000 zlatých, což byly slušné peníze, a jeho reputace sochaře monumentálního cítění a pevných tvarů se upevnila. A jeho cesta k Václavovi, té asi nejznámější soše u nás, se otevřela.
Ukřižovaný hlídá posmrtný klid opuštěné hrobky rodiny Ringhofferů. Té velké průmyslové dynastie, jejíž jméno před sto lety znal v Čechách, co v Čechách, v celém Rakousku, asi každý. Ale po roce 1945 nejdřív fyzicky zmizeli z Čech rodinní příslušníci a postupně se vytrácelo i jejich jméno, které by se mohlo třeba přeložit Kruhdvořák. Zůstaly samozřejmě fabriky a závody, které oni postupně během sto padesáti let svého působení v Čechách zakládali a budovali, ale ty měly už jiné názvy: Tatra Smíchov, Tatra Kopřivnice, Tatra Zličín, Strojmetal Kamenice, Velkopopovický Kozel… Nejhlubší stopu zanechali na Smíchově, městě (do roku 1921 byl Smíchov samostatný), které bylo z třetiny jednou velkou fabrikou. Julius Fučík, který se narodil kousek od ní a jehož otec tam pracoval, napsal, že Jan Neruda, jehož se Fučík cítil být pokračovatelem, si chodil pro hřbitovní kvítí kolem Ringhofferky, čímž chtěl říct, že tam nasával proletářskou atmosféru nebo něco v tom duchu.
Jak to tak bývá, když se vám nějaká pitomost uhnízdí napevno v paměti, tak vždycky když se ocitnu na Andělu, mihne se mi hlavou Neruda, jak si jde kolem začouzené fabriky do Košíř na Malostranský hřbitov, kde ostatně leží nejstarší zakladatelé Ringhofferova impéria, pro nějaké kvítí. Z Ringhofferky po demolicích a přestavbě teď zbyly asi dvě zdi a jeden oblouk, na místě továrních hal, které by teď byly úžasnou atrakcí, vyrostly banální prosklené krabice. Zanikl začouzený kus Smíchova, kus „Prahy mizerné“, což je krásný termín Josefa Kroutvora, a zaniká i povědomí o Ringhofferce. Když jsem si teď udělal malý sociologický průzkum na třech osobách, tak nevěděly. Ale tak to chodí. Kdo dneska kromě starců zná Rustonku, Waldesku, Wikovku, Portheimku, Portmonku, Rádiovku etc.?
Hrobka s Myslbekovým krucifixem byla na návrší nedaleko Kamenice vystavěna v letech 1889 až 1893. To v Čechách rod, který přišel do Prahy z Burgenlandska, což je malá zemička mezi Rakouskem a Uhry, působil sto dvacet let: první Ringhoffer je v Praze doložen roku 1769. Během 19. století se z řemeslníků, kovářů a mědikovců stali továrníci a průmyslníci, výrobci specializující se zprvu na měděné a mosazné předměty, různé roury, pánve a kotle a pak hlavně na zařízení pro lihovary, mlýny a cukrovary. S nástupem železnice se začali orientovat na výrobu železničních vozů, nejprve nákladních, pak taky osobních, včetně luxusních: v roce 1869 dodali první dvorský salonní vůz pro císaře Františka Josefa. Uživatelkou ringhofferských vagonů byla i cestování propadlá Sissi, doufejme, že spokojená. V čele rodu v těch nejklasičtějších letech stál baron František II. Ringhoffer (1817–1873), kapitalista par excellence, dravec a zároveň filantrop, pilíř firmy i státu, postava, z jakých se mohli marxisté vždy zbláznit. V obsáhlé knize Ringhofferové: Rodina a podnikání (2019) od historiků Milana Hlavačky a Pavla Beka je citováno jeho rodinné „desatero“, které je zároveň dobrým psychologickým školením. Třeba: „Vůči citlivému člověku užívej argumenty v menší míře. Buď vnímavý k jeho citům, nikdy ho neurážej. S dobromyslným hlupákem jednej trpělivě, nedávej mu najevo svou duchovní převahu. Svéhlavému hlupákovi jdi, pokud možno, vždy z cesty.“ Dobrá rada.
Ovšem hrobku na Zaječím vrchu nechal podle plánu „rodinného“ architekta Jiřího Stibrala (dobrého přítele Julia Zeyera) zbudovat jeho syn Emanuel Ringhoffer (1848–1923). Kamenice byla, dalo by se říct, venkovským sídlem Ringhofferů, kteří tady na jihovýchod od Prahy postupně vytvořili pozemkovou doménu, se statky v Lojovicích, Lužanech, Velkých Popovicích, Kostelci u Křížků, ve známém Štiříně: tam všude jsou po nich nějaké stopy. V Kamenici měli od první poloviny 19. století na rybníce hamry, kde se tlouklo do měděných plechů a rour, a aby měli věci pod kontrolou, postavili si tu v 70. letech 19. století zámek ve stylu novoanglické gotiky. Ten tam je dosud, zdálky je vidět jeho velkou hranolovou věž, zblízka vidíte, že je to vykuchaný skelet. Přístup k němu je zakázán, ale vedle je otevřená brána, a protože v areálu stojí kostelík sv. Františka Serafínského, kde v sobotu ve čtyři hodiny zrovna začala mše pro pět vymrzlých duší, vešel jsem tam bez obav. V tom kostelíku se konávalo také rozloučení se členy rodiny Ringhofferů, jejichž poslední cesta pak vedla lipovou alejí na Zaječí horu. S pohřbíváním se začalo roku 1893. Prvním pohřbeným členem rodu byl onen František II. Ringhoffer, jehož ostatky sem byly přeneseny dvacet let po smrti. Celkem se sem ubytovalo dvacet sedm rodinných příslušníků, poslední byl v dubnu 1945 Fritz Ringhoffer, o kterém se ve zmíněné knize píše jako o „marnotratném synovi, který spáchal sebevraždu“. To nebyl ostatně jediný případ v rodu: jeho prastrýc Vilém se zastřelil roku 1885, když shledal, že by po zaplacení všech dluhů skončil jako žebrák. Poslední v Čechách žijící hlavě rodiny, řediteli správní rady Závodů Ringhoffer-Tatra, Hansi (Hanuši) Ringhofferovi, však tento příbytek dopřán nebyl. V oné knize, kterou mi za účelem napsání tohoto článku zapůjčil šéfredaktor Dalibor Balšínek, jenž má kraj v oblibě, se podrobně píše o Hanušově složitém manévrování za protektorátu: dostal samozřejmě okamžitě německé občanství, vstoupil do NSDAP, požádal i o členství v SS, kam ale nebyl přijat. Byl to řekněme typický pragmatik, který stejně jako předtím spolupracoval s československými státem (znal se osobně s Edvardem Benešem), dbal na dobré vztahy s Říší. Zároveň byl zřejmě v kontaktu s některými představiteli domácího odboje a podařilo se mu intervencí zachránit štábního kapitána Vlastimila Blaháka z Obrany národa, který byl odsouzen k trestu smrti. V srpnu 1945 byl internován v táboře v Modřanech, pak na Hagiboru a v červnu 1946 předán orgánům NKVD a převezen do ruského tábora ve východním Německu na Labi v Braniborsku. Tam zemřel v poslední den toho roku. Éra Ringhofferů v Čechách skončila.
Zůstalo velké průmyslové dědictví a s ním také třeba sociální otázka a proletářské umění a technická úroveň a politická demagogie a pocit nostalgie po tom, čím Čechy kdysi byly a co uměly. A úplně konkrétně také ten Myslbekův Kristus na kříži na jednom návrší, kterému by se dalo říkat nekropole. Přišel jsem tam po odpolední mši, takže už se trochu stmívalo a tělo ukřižovaného už se spíš nořilo, než vystupovalo ze šera. Na hlavě měl sněhovou čepici, jak je to v Čechách v tuhle dobu rozumné.
00:01
