Ještě pořád jste rasisti

Skutečně za populistickým obratem v západní politice, za brexitem, zvolením Trumpa atd. stojí fake news? Jedním z důvodů, proč o tom pochybovat, je, že ti, kdo před fake news varují, jsou vůči nim zcela slepí, pokud konkrétní fake news ustřelují jiným než kritizovaným směrem. Jinak by se nemohlo stát, že redaktoři televizního pořadu „90’“ včera lovili diváky na fake news. „Česká republika má jedno neslavné prvenství. Podle průzkumu Harvardovy univerzity je rasismus v myslích Čechů zakořeněný výrazněji, než je tomu u ostatních evropských národů. Téma (ne)tolerantní společnosti dnes večer probereme se sociologem Janem Jandourkem,“ stálo včera na twitterovém účtu pořadu Hydepark ČT24, který byl do nové 90’ inkorporován. Člověk, který má základy mediální gramotnosti a připravuje pořad na podobné téma, by nutně musel narazit na informace, že dotyčný průzkum byl zdiskreditován. Což moderátor pořadu zohlednil tak, že uvedl, že proti němu byly vzneseny určité námitky, a pokračoval ve stylu „ale stejně – pojďme reagovat na to, že Češi jsou rasisti“.

Je otravné se opakovat, ale průzkum si zaslouží být psán v uvozovkách. Je naprosto bezcenný. Šlo o anketu, kterou mohl vyplnit každý, kdo chtěl a dozvěděl se o ní. Tudíž reprezentativnost vzorku nula. Neadministrovala a negarantovala ho Harvardova univerzita. Ale „podle obrázku z webu Mindhacks.com“ by neznělo tak dobře jako „podle průzkumu Harvardovy univerzity“.

Anketa byla založena na testu Race IAT. To, jak tento test selhává ve dvou ze tří nejdůležitějších kritérií testování, validitě a reliabilitě, popsala socioložka Ivana Chylíková. Lze jen dodat, že nemusí mít tak docela pravdu, když píše, že „výzkumnice a výzkumníci, kteří test vyvinuli, na to šli docela lišácky. Studovaný subjekt si vlastně vůbec není vědom toho, že je testován jeho rasismus, resp. není v jeho silách ovlivnit výsledky.“ Test IAT byl na Západě léta popularizován, je hodně známý a leckdo si možná uvědomí, že ho absolvuje.

Ne že by se hosté pořadu nesnažili mluvit nuancovaně a přinést do diskuse něco nového, zejména psycholog Jeroným Klimeš. Ale v zásadě bylo východiskem pořadu dnešní převládající schéma: etnická proměna společnosti je tu s námi, chtít ji je dobré, pokrokové a západní, nechtít ji je projevem typické východoevropské zaostalosti, jíž je třeba se zbavit.

Branko Milanović je srbsko-americký ekonom, nějaký čas byl hlavním ekonomem výzkumného oddělení Světové banky. Nemluví se o něm jako o kandidátovi na Nobelovu cenu za ekonomii, ale k diskusi o krizi globalizace přispěl jedním z nejdůležitějších postřehů vůbec, tzv. Milanovićovým slonem. Na datech o vývoji příjmů v celém světě v letech 1988–2008, která shromáždil a analyzoval, ukázal, že globalizací si příjmově polepšili skoro úplně všichni – kromě těch úplně nejchudších a kromě středních vrstev na Západě. Takže ti, kdo se diví, že vychvalování toho, kolik lidí ekonomický rozvoj v posledních desetiletích pozvedl z chudoby, nepadá vždy na úrodnou půdu, by se měli přestat divit.

Milanović loni v prosinci na svém blogu načrtl důvody toho, proč je východní Evropa tak neochotná přijímat africké a asijské migranty. Tedy jiné důvody než ten, že Východoevropané jsou prostě ti pětkaři v poslední lavici.

Západ, ale i domácí protagonisté revolucí v roce 1989, přeceňují, do jaké míry ty revoluce byly demokratické a do jaké národní. Základní historickou situací těchto zemí po staletí bylo úsilí vymanit se z imperiálního panství čtyř impérií: německého (pruského), habsburského, ruského a osmanského. Impérií odlišných jazykově, etnicky, nábožensky. V meziválečném období, kdy mnohé z nich dosáhly samostatnosti, byly ale etnicky smíšené – a nemají na to dobré vzpomínky. Milanović zdůrazňuje, že ti, kdo dříve byli utlačováni, sami pak prokázali schopnost utlačovat, a nepřisuzuje jim žádnou morální nadřazenost. Ale to, že v dějinných příbězích mnoha zemí není etnická různorodost svázána s pozitivními vzpomínkami, je prosté, nenapadnutelné konstatování.

Revoluce roku 1989, píše Milanović,

byly často interpretovány jako demokratické revoluce. Takže je současné demokratické „zaostávání“ východoevropských zemí ke skrytému nebo otevřenému autoritářství vnímáno jako zrada demokratických ideálů, či dokonce obecněji a extravagantněji jako zrada ideálů osvícenství. Odmítání přijímání migrantů je považováno za rozpor s ideály těch revolucí. To je ale založeno na chybném čtení revolucí roku 1989. Pokud na ně pohlížíme, jak si myslím, že bychom měli, tedy jako na revoluce národní emancipace, prostě jako na poslední etapu staletého boje za svobodu, a jako na demokratické revoluce samy o sobě, pak se postoje vůči migraci a takzvaným evropským hodnotám stanou zcela pochopitelné. Součástí těchto hodnot ve východoevropských očích nikdy nebyla etnická různorodost v jejich hranicích. Pro obyvatele Západu to může být jasná implikace demokracie a liberalismu, ale ne pro obyvatele východní Evropy, po nichž se chce, aby dávali všanc své klíčové výdobytky kvůli tomu, aby vyhověli nějakým abstraktním principům.

Milanović vlastně udělal něco podobného jako se svým slonem – ukázal, že někteří z posluchačů mají jinou zkušenost, než mluvčí automaticky předpokládají.

Vedle argumentů Ivana Krasteva je to další hlas, který upozorňuje, že pohled na odmítání migrantů jako projev zpoždění, jež má Východ dohnat, je pohled neúplný a partikulární – pohled lidí ze Západu, kteří znají jen své dějiny. To jsou převážně dějiny budování a rozpouštění impérií, nikoli dějiny vymaňování se z impérií. To, proč východoevropské země nechtějí přijímat migranty, je celkem vysvětlitelné. Vysvětlovat je naopak povinen ten, kdo si myslí, že by o nucenou změnu populačních poměrů měli stát.