Film o Myslivečkovi Il Boemo: Dušezpyt o těle, zvucích a kráse

Když zkraje letošního září proběhlo tuzemskými médii a sociálními sítěmi výsměšné rozčilení nad seriálem Jana Hřebejka a jeho kolegů Pozadí událostí, zavrhující toto dílko jako nemravné, protože místo odsudku milostných poměrů mezi študáky a kantory je de facto normalizuje, asi málokdo čekal, že uměleckou odpovědí na tyto rychle zašlé diskuse by snad mohl být svéhlavý, umanutý, nepříjemný, tíživý a artistní snímek scenáristy a režiséra Petra Václava nazvaný Il Boemo.

Tento film zachycuje nejen výseč osudů českého skladatele Josefa Myslivečka, slavně působícího v druhé polovině 18. století v Itálii, ale především poměry, jaké panovaly v pozdně barokní a vrcholně klasicistní společnosti. Ačkoli tehdejší... Kterékoli dílo přece vstupuje zejména do svého dobového kontextu, takže zobrazuje-li Václav prostřednictvím historie naši současnost, dobrou vizitku nám jeho velkopanská, zpovykaná, znuděná, sexem posedlá, jen krátkodobým vzrušením zaujatá, leč jinak neustále smutná, utrýzněná, osamělá, radosti a milého slova takřka prostá epocha nevystavuje… (Ostatně stojí za povšimnutí, že první z trailerů, jenž se k filmu objevil, začínal, v kontextu hodnoceného díla patrně ne náhodou, výmluvnou větou: „Proč ten smutek?“)

Dvě věci jsou ze snímku jasné dřív, než se na plátně objeví jeho název: zaprvé kolik práce se skrývá za údaji, jež mediální výstupy pohodlně odbudou spojeními „film za sto dvacet“ nebo „sto čtyřicet“ nebo i víc milionů korun, neboť sled producentů, koproducentů, nadací, státních a krajských fondů atd., které pomohly předestřený výsledek zafinancovat a které se jeho úvodem promítnou dvakrát za sebou nejprve coby série log a následně jako součást titulků, je zdánlivě nekonečný. Jsou jich desítky. Zadruhé že Il Boemo bude film intenzivně tělesný, jelikož úvodní scéna Myslivečkova úmrtí, ve které sledujeme hrdinu ve třetím, finálním stadiu onemocnění syfilidou, kdy se již skoro nemůže hýbat a kdy jeho tvář prakticky přestala existovat – místo nosu má rozeklaný kráter, jejž tvůrci, než jej naplno odhalí, nejprve skrývají ve stínu, aby si divák měl co představovat –, je rytmicky střídána s hrdinovou vzpomínkou na Caterinu Gabrielli, nejlepší zpěvačku, s níž Mysliveček pracoval, kterak zpívá jednu z jeho árií. A zpívá ji natěsno před kamerou, a tak s každým novým slovem či tónem je až s anatomickou posedlostí vidět každičký pohyb a každičké zatnutí, povolení či změna postavení krku, úst, rtů, zubů a samozřejmě nosu herečky Barbary Ronchi. Sledujeme tedy paralelně studii dvou obličejů: jednoho vyčerpaného a rozpadajícího se a jednoho plného sil a krásného a zjišťujeme, jak podobné si jsou. Je to děsivé, ale zároveň zvláštně přitažlivě vzrušující koukání.

Celou recenzi si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.