Provařené dny 4: Jít do kina na poradu?

Rekapitulovat highlighty mého festivalového pondělka je docela vysilující práce. Nalézám se totiž ve stavu poněkud vláčnějším, čtenář, který karlovarský festival vnímá jako záminku pro orgie nezřízeného konzumu pro lokální smetánku, má jistě jasno, co se mi asi zvečera přihodilo. Ale mýlí se. Celou noc jsem dřel jako mezek, dělník hudby a zábavy – a byla to teda lopota. K tomu možná později.

Taky jsem viděl další dva české filmy, ten první je hraný a je to režijní debut Beaty Parkanové, která také psala scénář. Jmenuje se Chvilky, což mi nejdřív přišlo jako dost abstraktní název, ve skutečnosti je ale docela výstižný. Parkanové film je skutečně jakýsi řetězec chvilek ze života Anežky (Jenovéfa Boková), houslistky a zřejmě taky novinářky, na kterou jsou svět a lidi v něm soustavně zlí. Ona pro ně přitom dělá první poslední, je na roztrhání, na sebe pořádně nemá čas, vyčerpanost občas maskuje ironií. Ta jistě má taky obrannou funkci, Jenovéfa je okolím permanentně zraňována. Prochází jakýmisi zastaveními své cesty, od babičky, která má možná rakovinu, k ženatému milenci, depresivní matce, sobeckému a necitlivému otci, dědovi, který je možná fajn, ale je už v kómatu. Bere na sebe břemena jich všech, oni jí vracejí ústrky a slova, o nichž si ani neuvědomují, jak jsou pro Anežku bolestivá, nebo jim to je jedno.

Ty jednotlivé chvíle jsou (přinejmenším na české poměry) dobře napsané, na tlučení významem do divákovy hlavy dojde jenom zřídka, snímek má i nějaký obrazový styl, autoři s rozmyslem užívají především statické záběry, herci jsou dobří. Jenomže nakonec je sledem situací v jádru identických, průběžně udržuje „hladinku“ deprese, moc pod povrch se ale nenoří, taky postavy jsou spíš jednorozměrné typy, což se týká i hrdinky. Slogan Chvilek je „I láskyplný člověk může padnout na dno“ – nezní to zrovna objevně, o moc víc toho ale film neříká. Na mě z něj táhla mentalita automatického obviňování okolí (jasně velmi subjektivní soud), z níž něco skutečně silného vyroste málokdy.

Po poněkud ubíjejícím filmu jsem se chtěl odreagovat u fotbalu, stihl jsem konec normální hrací doby zápasu Španělska s Ruskem – všichni už víme, k jak hluboce neuspokojivému výsledku dospělo. A byl na něj odpovídajícím způsobem ubíjející pohled. Ruská média o výkonu ruského týmu prý psala jako o obdobě hrdinství bojovníků od Stalingradu. Mně pohled na ně spíš připomínal blokádu Leningradu – všichni Rusové obklíčeni v pokutovém území a kolem nich si s nepochopitelnou letargií přihrávají příslušníci invazní armády. Pohled na to by nudou utrápil i vola. Zvedl jsem se, než mě to začalo ohrožovat na zdraví.

Promítal se totiž dokument Tomáše Bojara Mimořádná zpráva, zaměřený na práci žurnalistů, kteří „dělají politiku“; jako žurnalista píšící taky o politice jsem si ho nechtěl nechat ujít. Právě to se ale ukázalo jako důvod na ten film nejít. Vůbec ne proto, že by novinářskou práci reprezentoval nějakým manipulativním způsobem, zobrazuje ji docela věrně. Jenomže člověk, který v tom prostředí nějakou dobu žije, v něm nemůže vidět nic, co by už neznal, divák outsider tam pro sebe může naopak něco zajímavého najít, posoudit to nedokážu.

Film zachycuje den v redakcích Hospodářských novin a České televize loni na jaře, když měl Miloš Zeman před stoupenci oznámit, zda půjde podruhé do prezidentských voleb. Zástupce většiny redakcí tam ale nepozval, musely řešit, jak se zprávu o prezidentových slovech dozvědí. Takže se jejich členové hodně radili a já si kvůli tomu při sledování Bojarova filmu připadal jak v práci na poradě a kvůli tomu člověk na filmové festivaly nejezdí. Navíc předmět těch porad nemusí dnes být zas až tak vzrušující, ve filmu novináři neřeší něco skutečně zásadního, nepředvádí se žádný střet myšlenek, není k tomu ani důvod. Obě vybrané redakce jsou navíc jaksi spřízněné, možná by bylo zajímavější ukázat nějaké ideově protikladnější týmy.

V Mimořádné zprávě se řeší především technický problém – jak získat a zprostředkovat právě tu mimořádnou zprávu. Ale na druhou stranu – publikum se z toho filmu dozví, že rytmus práce je jiný v novinách a televizi. Skeptici, kteří věří, že žurnalisté v pracovní době jen za těžké prachy vymýšlejí jednu ďábelskou manipulaci za druhou, je mohou vidět, jak se snaží informace ověřovat. Že se v redakcích občas používají vulgární výrazy a někteří novináři si tam taky nosí jídlo z kantýny. Já občas odskakoval k online přenosu toho infernálního fotbalu. Ovšemže to moc nepomohlo.

Pak byl čas připravit se na výkon na poli hudby a zábavy, pojal jsem to odpovědně a dopadlo to navzdory obavám dobře. Zdravím jednorázovou dýdžejskou partnerku Anche R. Docela jsme to, myslím, rozpohybovali.