Inflace prosakuje ze zahraničí

ÚHEL POHLEDU: Nedá se tomu v poslední době vyhnout. Alfou a omegou ekonomických disputací je v posledních týdnech vždy stejné téma: Inflace. Nejsme v tom ale sami – inflace roste všude v Evropě. A ještě zdaleka není u vrcholu. Potvrdila to další várka čerstvých statistických dat. Podle posledních údajů takzvaný harmonizovaný index spotřebitelských cen v Německu v listopadu vzrostl meziročně na 6,0 %. Odhadoval se přitom růst „jen“ o 5,5 % - jako kdyby snad 5,5% inflace bylo „malá“. O měsíc dřív přitom harmonizovaná inflace v Německu dosahovala „jen“ 4,6 %.

O harmonizované inflaci mluvíme proto, že se jedná o údaj mezinárodně srovnatelný. Používá zkrátka metodiku jednotnou pro každou zemi, abychom nesrovnávali hrušky s třešněmi. Pro českou ekonomiku ještě tento harmonizovaný údaj za listopad k dispozici nemáme, budeme ho znát až počátkem prosince, ale pokud se podíváme na poslední známé číslo za říjen, pak v říjnu tento český harmonizovaný index vzrostl meziročně o 4,8 %. A za celou eurozónu byl v říjnu 4,1 %. Aneb jak je vidět, Německo je na tom po stránce inflace opravdu dost nepříjemně. A hlavně: inflační čísla měsíc od měsíce pořád rostou.

Už teď je inflace v Německu nejvyšší za posledních 29 let. A přitom právě Německo je mezi evropskými zeměmi na inflaci patrně nejpřecitlivělejší, a to kvůli své předválečné zkušenosti s hyperinflací.

Na rozdíl od doby před 29 lety máme ovšem v eurozóně jednu novinku: prakticky nulové úrokové sazby. Takže peníze uložené na účtech v bankách ztrácejí inflačně na hodnotě mnohem rychleji než před oněmi 29 lety. A navíc co bylo kolem roku 1992 v Německu? Bylo to dva roky po jeho znovusjednocení. Tehdy tedy Německo mělo na vysokou inflaci „nárok“. Dneska mu byla natištěna v podobě vytištěných peněz Evropskou centrální bankou. A ta se vůbec nesnaží na své politice, která víc a víc rozdmýchává inflační požár, nic měnit.

Většina evropských centrálních bank se totiž zaklíná tím, že inflace je takto zvýšená jen přechodně, dočasně. A některé tomu dokonce i vážně věří.

Jen tak mimochodem, na toto téma promluvil před pár dny i guvernér České národní banky Jiří Rusnok. Prohlásil dvě významné věci: Zaprvé že úrokové sazby v ČR v rámci boje proti inflaci pravděpodobně ještě budou zvýšeny, a zadruhé ke konci příštího roku by se inflace prý měla „bezpečně vrátit“ k dvouprocentnímu cíli, který si ČNB pro inflaci stanovila. Jinými slovy: S ECB se obě centrální banky shodnou jen na tom, že inflace má být krátkodobá. (To ovšem bylo řečeno již mnohokrát v minulosti a zatím stále roste.) Na přístupu k měnové politice se ovšem centrální banky neshodnou ani trochu. Zatímco ČNB se aspoň snaží s inflací více či méně účinně bojovat, ECB takovou snahu ani nepředstírá.

Nejsme ovšem izolovaným ostrovem. Není pravdou, že by nám mohlo být jedno, co se děje v eurozóně. Svou politikou „nedělat s inflací nic“ bohužel ECB dost značně hází klacky pod nohy i ČNB. Ceny, respektive jejich růst, se samozřejmě propisují ze zahraničí i do domácí ekonomiky. Takže pokud bude hypoteticky v zahraničí inflace vysoká, i kdyby se všechny lokální instituce na hlavu postavily, stejně domácí inflaci budou schopny ovlivnit jen velmi omezeně. Zpráva o německé inflaci je tedy do značné míry zprávou i o budoucí domácí české inflaci.