Kýč je vždy lež, občas i doslova

Doporučovat články z jiných médií nebývá obvyklé, ale zaslouží si to článek Ivany Svobodové, která se v Respektu pokusila o rekonstrukci neštěstí, ke kterému došlo minulý týden na koupališti ve Lhotě, kde se utopili dva vietnamští chlapci. Mluvila s relevantními pracovníky koupaliště, s policií, ale i snad s každým, kdo se k události nějak připletl a stal se pak zdrojem informací o ní. A zjistila, že všechno bylo trochu jinak, než se zdálo z prvních zpráv, byť třeba nesly hrdý podtitulek „svědectví“.

Teoreticky samozřejmě nemusíme věřit ani jí, ale věrohodnost jejího textu je vyšší. Nejen kvůli množství lidí, se kterými mluvila, ale i kvůli způsobu kladení otázek. Přiměje lidi, aby dodali to, co třeba původně nepovažovali za podstatné, a aby sami zkoumali opodstatněnost svých vlastních předchozích soudů. To třeba když je dovede k tomu, že jejich původní časové odhady mohly být mylné. Staví jednotlivé výpovědi a poznatky vedle sebe. Původní story – personál se choval k rodičům přezíravě, nespěchal přivolat pomoc, a lidé k nim byli lhostejní, protože to byli Vietnamci – se ukazuje být něčím značně složitějším, chaotičtějším – a lidštějším a pravděpodobnějším.

Zdá se, že první, co člověka napadne, tzv. efekt přihlížejícího, se nijak výrazně neuplatnil (mimochodem získal popularitu po vraždě Kitty Genoveseové v roce 1964 v New Yorku, jíž mělo přihlížet 38 svědků, z nichž žádný jí nepomohl ani nezavolal policii. Byli lhostejní anebo si mysleli, že už pomáhá někdo jiný – až na to, že, jak bylo zveřejněno mnohem později, to nebyla tak docela pravda). Mnohem spíš se ukazuje, co taky člověk, který nějakou „mimořádku“ zažil, zná – v nastalé atmosféře se kdekdo snaží být nějak platný, a když to nejde – a ono to často nejde –, tak aspoň najít někoho, komu by mohl vzrušeně říci: Dělejte něco!

Ten dojem nerudnosti „paní z kanceláře“ je pak pochopitelný (byť Svobodová píše, že znalci Lhoty tvrdí, že tam je management tak trochu nerudný pořád). Když se jí před kanceláří srotí dav lidí a dožaduje se, aby se něco stalo, je tak nepochopitelné, že je pošle pryč, protože to není k ničemu dobré? Paní taky rozhlasem hledala lidi schopné tlumočit z vietnamštiny – „Na výzvu se dostavili tři dvoujazyční lidé; dva poslali zpátky na deku, jedna paní zůstala a po celou dobu pak tlumočila,“ čteme. Lze si představit, že když paní dva lidi ochotné pomáhat poslala pryč, působila nepříjemně. Ale k čemu by jí byli tři tlumočníci?

Obrysy tragédie jsou nakonec dost jasné. Tonoucí děti dlouho nikdo ve vodě nehledal především proto, že všichni včetně rodičů nejdříve předpokládali, že se zatoulaly v lese. Což je logické, pokud říká pravdu paní z kanceláře, že se jim tu za dvanáct let neutopilo žádné dítě, ale v lese se jich zatoulalo mnoho. A jistěže za děti nesou zodpovědnost rodiče, jak bylo mnohokrát řečeno v reakcích na narativ o bezcitných, xenofobních Češích. Ale který rodič je ochoten odpřisáhnout, že on děti nikdy v životě ani na minutu neztratil z očí?

Když se autorka vyptává aktérů na některé detaily včetně těch, které byly klíčové pro morální vyznění celého příběhu, nejednou druhdy sebejistý člověk dojde k pouhému bezelstnému „někdo to tu říkal“. Jenže – neorientujeme se v první chvíli v kritických situacích právě takhle?

Ve veřejném prostoru se pak dostávala ke slovu potřeba dát příběhu rychle jasný smysl. A jsme v Česku, jež se možná vyznačuje xenofobií, ale zcela určitě se podle seriózních studií vyznačuje vysokou mírou nedůvěry ve společnosti. Jednání cizího člověka, o němž nevíme všechno, si dokreslujeme a vykládáme automaticky tím nejhorším způsobem. Jedna z osob, na jejímž facebookovém svědectví první zprávy o přezíravém personálu stály, přiznává Svobodové: „‚To jsem říct nechtěla, že nevolali policii. Na tu otázku, jestli volali, jsem přímou odpověď nedostala, takže možná volali,‘ říká majitelka účtu Keiko Rico do telefonu. Že z jejích slov plyne, že to areál neudělal, si všimla až z různých komentářů a mrzí ji to. A mrzí ji zpětně i to, že žena, která mluvila o hysterčení, se pak v jiných příspěvcích odkazujících na její slova stala zaměstnankyní areálu – tak to ale nebylo, byla to prý ,typická čumilka‘ z davu v plavkách.“

Lidé – očití svědkové – v rekonstrukci Svobodové ovšem nezdůvodňují některé své nejrozhodnější soudy jen tím, že to „někdo říkal“, ale dokonce že „to říkali v televizi“. Dnes, kdy každý ví, že největším nebezpečím pro demokracii jsou fake news a manipulace na sociálních sítích, jaksi už nezbývá energie na kdysi tak populární lomení rukama nad bulvárními médii. Je to jakási záliba pro zastydlé estéty. V tomto případě je třeba bulvár nebrat na milost. Hlavním zdrojem rychlých soudů o české xenofobii se kuriózně najednou staly Blesk a televize Prima – ano, ta obviňovaná z řízeného šíření nenávisti k uprchlíkům. Přitom Svobodová dokumentuje, že mezi všemi omyly se v příběhu vyskytuje přinejmenším jedna lež, která je lží čistě bulvární – takovou, kterou v bulváru za lež ani nepovažují. To jsou ty dojemné plovací kruhy na hladině, to jediné, co po nebohých chlapcích zůstalo. Koho by nezatahal za srdce letitý symbol filmového jazyka, nepochybně použitý v desítkách filmů? Koho by neutvrdil ve spravedlivém rozhořčení? Určitě nejen Marcela Wintera, mediální tvář Česko-vietnamské společnosti, který událost označil za „xenofobní a odporný lidský hyenismus“. Svobodové vysvětluje: „Říkali to v televizi, viděl jsem ty kruhy na vodě, slyšel mluvit ty svědky a četl svědectví v Blesku. Vždyť podle toho tam dvě hodiny personál rodičům nepomohl, tak čemu mám věřit?“

Jak to tedy bylo s kruhy na vodě?

Michaela Orlíková v reportáži TV Prima uvedla mimo jiné, že ví od matky mladšího chlapce, jak se to událo: že se jen na chvilku otočila – a kluci byli pryč a zbyly jen prázdné kruhy na vodě. S tím otočením prý to nějak pochopila, i když maminka česky téměř nemluvila. Tu druhou část odpovědi o kruzích na vodě jí napověděl redaktor – a ona přikývla a zopakovala ji. Viděla ty kruhy? „Ne, já jsem je neviděla, ale paní o kruzích nějak mluvila, ukazovala na místo na břehu.“

O prázdných kruzích na vodě mluví lidé na koupališti týden po tragédii taky. Přemýšlejí, proč všechny nenapadlo jít do vody, když se přece ve vodě našly prázdné kruhy – lidé je viděli v televizním zpravodajství. V reportáži TV NOVA se skutečně v závěru reportáže o smrti dětí objevily dva dětské kruhy houpající se na vodě – ale ty chlapcům nepatřily. Šlo o nahraný ilustrační záběr.

Kýč je vždy lživý – umělá, mechanická cesta k zaručeným emocím. Tento kýč je lživý doslov. V jistém slova smyslu se z pokleslých médií nikdy nedozvíme nic, co bychom nevěděli. Říkají nám jen to, co chceme slyšet. „Jdu dnes od 18.30 do Interview ČT a trochu musím po zjištění o utonutí dvou dětí v důsledku lidské lhostejnosti k etnicky odlišným z hluboka dýchat, abych nebyl vzteklý z důsledků atmosféry vůči cizincům v této zemi. Potřebujeme zásadní obrat této debaty, z Afriky do Evropy,“ napsal na sociální síti jeden poslanec Parlamentu. „Festival sobectví. To většinově předvádí Česká republika. Nikomu pomáhat nebudeme. Ani jednomu jedinému. Ať si bojují za lepší ve své zemi! Sami máme málo! Že se někde topí vietnamští kluci? Co je nám po tom, líp je měli hlídat!“ rozhorlil se tamtéž jeden společensky činný člověk. „A z míst, ze kterých normálně slyšíme plno populistických vyjádření a která obvykle komentují každou blbost, nic. Hrobové ticho,“ upozorňoval bývalý eurokomisař na titulek „Matky utonulých dětí na Lhotě žádaly o pomoc. ‚Nikdo se s nimi nebavil, protože byly Vietnamky‘“. „Tykáním to začíná a takhle to končí,“ měla jasno jiná proevropsky profilovaná osobnost. Všichni opření o tu kýčovitou lež. Protože ji tak chtěli vidět.

Obtížně se vysvětluje, že na pokleslé bulvární žurnalistice jsou zhoubné víc než nějaký jednotlivý fakt její formální, strukturální složky, jako třeba využívání „dramatické rekonstrukce“ ve zpravodajství. Obtížně se vysvětluje alergie na ilustrační fotografie z fotobank, jež se staly na zpravodajských webech nezbytností. Není to jen estétství. Tak jako funkcionalistický architekt Adolf Loos v nadsázce tvrdil, že ornament je zločin, můžeme říci, že kýčovitý „ilustrační záběr“ v novinařině je vždy lež, která devalvuje a škodí. Důležitější než to, že Blesk demonstrativně nebude poskytovat prostor SPD.

Reportáž Ivany Svobodové naopak obsahuje to, kvůli čemu společnost potřebuje kvalitní média – respekt k realitě. Její reportáž má díky tomu nakonec i větší emocionální dopad než osamělé kruhy na hladině. Místo trpkého zjištění o české xenofobii přináší mnohem trpčí zjištění, že chlapcům zřejmě nikdo pomoci nemohl, že v době, kdy se lidé dohadovali, jestli už někdo zavolal policii, asi už byli dávno mrtví. Protože utonutí bývá rychlé a nenápadné. Text tak nechává zaznít tragédii – takové, pro jakou v bulváru, kde se slovo tragédie skloňuje dnes a denně, není místo.