Muzeum literatury bez spisovatelů

KOMENTÁŘ

Muzeum literatury bez spisovatelů
Z Muzea literatury Foto: Jiří Peňás
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Dovedete si představit českou literaturu bez Jaroslava Haška, bez Karla Čapka, bez Vladislava Vančury, bez Josefa Škvoreckého, bez Bohumila Hrabala, bez Milana Kundery, bez Ludvíka Vaculíka? Vlastně i bez Kafky nebo Havla? De facto bez dějin, bez politiky, bez společnosti. A dovedete si představit muzeum jako počítačový program s minimem reálných předmětů, tedy muzeum jako de facto virtuální prostor, do kterého bez „chytrého telefonu“, na který budete chytat QR kódy, nemá smysl vůbec vlézt? Zkrátka pokud si dovedete představit literaturu jako panoptikální rébus pro sektu zasvěcenců, pak ano, pak je pro vás určeno nově otevřené Muzeum literatury v pražské Bubenči!

 

Ale je to svým způsobem zážitek. Rekonstrukce jedné z Petschkových obřích vil musela stát obrovské peníze, expozice také nepůsobí vůbec lacině, technologicky je všechno na výši: dotykové obrazovky, audio- a videokanály, rafinované zařízení s nerozluštitelnými účely, interesantní kóje v panoptikálním přítmí. Do toho ambiciózní filmové projekce (říká se tomu videoart), třeba Máchův Máj jako upíří travesty show, předtím čtení z Masarykovy České otázky v podání žen z opiového doupěte, avantgardní poezie jako psychedelický výjev určený k uspávání jedovatých plazů, literární expresionismus v podobě švankmajerovsky nechutného guláše a literární kritika jako nějaká telefonní ústředna s kabelovým vedením… Všechno v jakémsi přízračném a velmi sofistikovaném podání, jakoby v nějaké laboratoři na výrobu vysoce éterických plynů, jež evokují tajemné médium, jímž prý literatura je: „Naše pojetí expozice nesleduje žádnou konkrétní vyprávěcí linii – poukazuje na otevřenost a variabilitu vazeb, interakcí a přenosů, k nimž v rámci literatury dochází.“ Čili ptydepe jako metoda.

S těmi nahoře vyjmenovanými autory se tam tedy téměř nesetkáte, jsou pravděpodobně příliš konvenční a příliš mnoho lidí je kdysi četlo a měli představu, že takhle vypadají spisovatelé. Jsou proto zmíněni jen okrajově, uvolnili místo třeba Miladě Součkové, Josefu Váchalovi, Otokaru Březinovi, Václavu Černému… To jsou zajisté významná jména a člověk by jim nechtěl upřít místo, ale děje se to na úkor autorů a tvůrců, kteří do vztahu se čtenářem zasáhli zásadně a bez kterých prostě není zdejší literatura myslitelná. Literatura samozřejmě není nějakým strnulým panteonem velkých jmen, ale redukovat ji v „muzeu literatury“ na několik odtažitě a povýtce autisticky pojatých záhad, jejichž řešení možná leží v hlavách vybraných expertů, je prostě nedostatek pokory, možná zpupnost. Zbytečná a nákladná exhibice pro pár (snobských) přátel a vlastní sebeuspokojení.

 

×

Podobné články