Co když jsme v Sýrii zase skočili na špek džihádistům?

Rok po posledních vzdušných úderech USA, Francie a Británie v Sýrii se celý spor o to, jestli tehdy Západ nesedl na lep džihádistické opozici proti sekulárnímu diktátoru Asadovi, otevírá do nečekané hloubky. V dubnu 2018 svět řešil vraždu několika desítek lidí v Dúmě, poslední povstalecké enklávě poblíž Damašku. Povstalci dodali záběry a svědectví o chemickém útoku ze vzduchu. Týden nato letectvo tří zmíněných vlád provedlo odvetný úder na režimní cíle. Samozřejmě to byl přístup podle hesla najprv strílím, potom volám; přesto i česká diplomacie pro něj vyjádřila pochopení. Podle premiéra Babiše byl „úder proti syrskému režimu, který útočí chemickými zbraněmi na civilní obyvatelstvo, nevyhnutelný“.

V Echu jsme tehdy k Dúmě pořádali salon, i v něm zastánci letecké odvety používali srozumitelný argument, že nelze čekat do chvíle, kdy se věc vyšetří a pachatelství režimu bude potvrzeno úředně. Letos v březnu jim Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) jako kdyby zpětně dávala za pravdu. Nález OPCW sice neurčil pachatele, ale konstatoval, že útok byl proveden ze vzduchu – neboli že krev má na rukou Baššár Asad, neboť povstalci si o letadlech nebo helikoptérách mohou nechat zdát. Hypotéza, že útok buď úplně narafičili, nebo aspoň místo činu posléze naaranžovali džihádisté, kterým těsně před rýsující se porážkou už nezbývala jiná naděje než nálety Západu proti režimu, mohla být odložena ad acta.

Kdyby do tohoto minulý týden takříkajíc nehodila vidle jedna překvapivá zpráva. V OPCW ještě před zveřejněním závěrečně zprávy vznikl interní rozbor, jehož autor dochází k opačnému závěru: po posouzení toho, jak jsou pláště od granátu a bomby zohýbané a v jakém vztahu jsou k dírám ve střeše, kudy měly do obou staveb vniknout, apod., je pravděpodobné, že granát i bomba byly na místo dodány ručně, tedy ex post, tedy nejspíš chlapci z Armády islámu, která v Dúmě panovala (viz dokument ZDE).

Někteří vyvraceči fake news na sociálních sítích zprvu pochybovali o povaze dokumentu – než Organizace pro zákaz chemických zbraní v mailové korespondenci se známým britským komentátorem a spisovatelem Peterem Hitchensem těsně před koncem své nicneříkající odpovědi píše, že v souladu s platnými zásadami organizace „interně vyšetřuje neautorizovaný únik tohoto dokumentu“ (viz článek ZDE). Takže analýza je z OPCW.

Zásadní pro posouzení jejího významu je samozřejmě postavení, jaké autor Ian Henderson v OPCW zaujímá. Tady panují nejasnosti. Henderson je zřejmě incommunicado. Podle samotné organizace nebyl členem výzkumné mise. Ale toto dementi je trochu moc formální a poloviční, nic dalšího kromě faktu, že Henderson nepatřil k průzkumnému týmu, neprozrazuje. A to je zvláštní; v dobách, kdy jsme neustále varováni před dezinformacemi a různými fake news, by člověk čekal, že OPCW tak škodlivou spekulaci utne v zárodku.

Henderson není žádná nicka, která by OPCW viděla z vlaku nebo z vrátnice. Jiný uniknuvší dokument OPCW, datovaný v březnu 2018, jmenuje Hendersona coby vedoucího technického podtýmu organizace. Vypracovával pro ni posudky v podstatě od jejího založení (od roku 1997).

Jak to s interním závěrem Hendersona bylo a proč se v jakoby neutrálně a pedantsky psané zprávě nijak neprojevil, se asi jen tak nedozvíme. Velká západní média totiž až na výjimky Hitchensova typu o celé věci zatím mlčí. Mlčí zatím i profesionální dementéři fake news. Působí to jako rozpačité mlčení někoho, kdo se teď musí sám sebe ptát, jestli před rokem už zase nespolkl džihádistické PR. Taky se tu dotýkáme delikátního tématu, jímž je vztah Západu k džihádistickým skupinám, které bychom na naší půdě, v Evropě, správně považovali za smrtelné nebezpečí, ale na Blízkém východě se zázrakem proměňují v tiché společníky Západu. OPCW se dosud těšila seriózní pověsti, teď zaznívají hlasy, že ve vrchním patře už je zoufale zpolitizovaná – asi tak jako Mezivládní panel OSN pro klimatickou změnu. Pokud kauza Henderson zůstane v této rovině (ne)vysvětlování, máme tu další kamínek do mozaiky pod názvem „Jak se v moderním světě rozpadla důvěra“, kterou jednou někdo určitě poskládá.