Ochotní spolupracovníci internetových „padouchů“
lidský život na síti
1
Veřejný obraz internetových gigantů jako Google nebo Facebook utrpěl další ránu. Miliony a miliony jejich uživatelů mohou mít dojem, že tihle jejich velcí přátelé je třeba zas až tak rádi nemají. Že je využívají. Hodně o nich vědí a ty vědomosti neváhají zpeněžit.
Facebook ve snaze uklidnit veřejné mínění po skandálu kolem společnosti Cambridge Analytica, která neoprávněně využívala data obrovského množství uživatelů k lepšímu zacílení volebních kampaní, proto oznámil, že ukončuje spolupráci s podobnými firmami.
Ale nejde jenom o ně, Facebook bude vědět dál – co a komu píšete, komu a kdy voláte, odkud se přihlašujete, co se vám líbí a nelíbí, koho sledujete, koho šmírujete… Google zas má přehled o tom, co vyhledáváte (včetně těch, řekněme, žinantnějších věcí) a taky kdy a kde jste byli, a o spoustě dalších věcí. Dají se poskládat jedna k druhé a budou o člověku vědět víc než vlastní máma. Děje se to, zřejmě.
Na tom všeobecném pohoršeném údivu je ale cosi falešného. Společnosti by všechny ty informace nezískaly, kdyby s nimi miliony uživatelů nespolupracovaly – někdo třeba nevědomky, mnozí ale vědomě. Protože mají pocit, že výměnou za ty informace, za to odhalování se něco získávají. Něco, na čem jsou tak či onak závislí. A nejde jenom o nějaké praktické záležitosti, virtuální svět naplňuje nějaké jejich vnitřní potřeby, taky proto se ty pobouřené miliony ze sociálních sítí neodhlašují.
Nabízejí jim nějakou alternativu světa i jich samých v něm, místo, kde si mohou konstruovat svou identitu, nechat se krátkodobě stimulovat přicházejícími lajky, utvrzovat se o správnosti svých postojů nejenom pozitivní zpětnou vazbou, ale i opakovaným ujišťováním se o bezbřehém idiotství druhých.
Brání jim být sami a v tichu, nabízejí alternativu nekončícího proudu fragmentů cizích životů, k nimž člověk může něco přidat, ohodnotit a být hodnocen. Vyhnout se chvílím, kdy by na něj mohla dotírat nějaká sebereflexe, vystavoval by se nepřehlednému světu, který ho nutí, aby v něm učinil nějaké rozhodnutí, projevil svobodnou vůli se všemi důsledky.
Jistější je nechat se navigovat algoritmem a poskytnout mu pro to – samozřejmě – všechny podklady. Za ten usnadněný a často taky náhražkový život to stojí. Bez ohledu na to, že se mu člověk přizpůsobuje, mělkost emocí i myšlenek, zkratkovité, bezobsažné vyjadřování a mnoho dalšího si z virtuálního světa přenáší i do toho skutečného. Bez ohledu na závislost na přílivu prchavých vzruchů.
Jednou o nás budou vědět všechno, může si jeden říkat zhrozeně. Možná budou. A třeba ne proto, že se metody sběru informací zdokonalí a budou jimi postižitelná i ta nejhlubší hnutí. Ale třeba ta hnutí prostě zmizí a člověk se plně přizpůsobí tomu svému nudnému virtuálnímu já a nezbude nic než to, co se dá záměrně nebo bezděčně zveřejnit na Facebooku.
