Český rozvědčík v polské uniformě: Arnošt Valenta

Český voják Arnošt Valenta se dal do služeb polské rozvědky, aby mohl bojovat proti nacistům. Jeho dobrodružný příběh je dalším česko-polským osudem, který prezentujeme ve spolupráci s Polským institutem v Praze v rámci seriálu sPOLeCZně: Češi a Poláci 1918 – 2018.

Rozpad Československa v březnu 1939 přiměl řadu jeho občanů, kteří se nesmířili s tím, že Třetí říše obsadila jejich vlast, k rozhodnutí podniknout riskantní a často dramatický pokus o emigraci. Když svou zemi opouštěli, nebyli si jisti, jaký ji čeká osud ani jaká budoucnost čeká je samotné. Zvláštní skupinu mezi nimi tvořili vojáci z povolání. Své odhodlání k boji neztratili, přestože je dosavadní spojenci nechali na holičkách. Začali své plány tedy spojovat se severním sousedem: Polsko bylo totiž dalším státem, který měl padnout za oběť Hitlerovým expanzivním choutkám, a muselo se proto připravovat k obraně.

Vztahy mezi oběma státy byly na konci třicátých let napjaté. Přestože se nacházely v podobné situaci, neprojevovaly mnoho zájmu o zlepšení vzájemných vztahů. V Praze znepokojeně přihlíželi podpisu polsko-německého paktu o vzájemném neútočení v roce 1934. Ve Varšavě zase vzbudilo odpor uzavření československo-sovětských spojeneckých dohod v roce 1935. Cílem těchto aktivit bylo zachovat rovnováhu a bezpečnost s ohledem na případné vypuknutí ozbrojeného konfliktu. V obou hlavních městech však byly tyto kroky přijaty negativně a s obavami. Pozvolna budované československo-polské smíření se rozpadlo. Vzrůstalo napětí. A přestože mnozí představitelé armádního velení i důstojnických kádrů obou států poukazovali na to, že nebudou-li obě země spolupracovat, povede to k závažnému oslabení jejich obranného potenciálu, k nápravě pošramocených vztahů se nedostávalo politické vůle ani z jedné strany.

Kritický okamžik nastal na podzim 1938. Varšava usoudila, že osud Československa je v podstatě zpečetěn, a polská armáda vstoupila na území Těšínska. Zdálo se, že vzájemné vztahy se na řadu let dostanou na bod mrazu, avšak skutečnost byla – jak se ukázalo – jiná. Pád Česko-Slovenska expanzivní choutky Třetí říše nezbrzdil. Slovensko a Maďarsko se staly satelity ve sféře vlivu Berlína. Od toho okamžiku byly hranice Polska ohroženy prakticky ze všech stran a postavení Varšavy nevypadalo lépe než to, v němž se nacházela Praha o několik měsíců dříve. Tedy s tím rozdílem, že na obsazení Polska měl kromě Třetí říše zájem i Sovětský svaz.

Jako nečekaní spojenci Poláků se projevili čeští a slovenští vojáci a důstojníci, kteří se tváří v tvář blížící se válce rozhodli bojovat po boku polské armády. Odhaduje se, že po pádu Česko-Slovenska se do Polska podařilo dostat přibližně dvěma tisícům vojáků. Byli mezi nimi například generál Lev Prchala nebo podplukovník Ludvík Svoboda, budoucí československý prezident. Přikročili k ustavení českých a slovenských jednotek.

Situace však byla mimořádně složitá. Oficiální činitelé ve Varšavě totiž nemohli přiznat, že podnikají přípravy k válce a využívají k tomu občany německého protektorátu. Dokonce i v pozdějších obdobích války nepokládal Berlín zajaté české vojáky za válečné zajatce, nýbrž za německé vlastizrádce. Proto také byla většina vojáků, kteří do Polska přišli, převezena do Francie, kde vstoupili do cizinecké legie. Zbylí (přibližně 600 lidí) byli shromážděni v táboře v Bronowicích u Krakova. Do polské armády navíc byla v postavení instruktorů přijata téměř stovka českých a slovenských letců. Byli vysláni do Leteckého školicího střediska v Dęblinu. Byl mezi nimi i legendární Josef František, pozdější nejlepší letecké eso polské 303. stíhací perutě v bitvě o Británii.

Nebyla to ovšem jediná forma spolupráce. Nové styky byly navázány i mezi polskou a československou exilovou rozvědkou. Díky tomu se do Varšavy dostávaly informace o rozmístění jednotek wehrmachtu a aktivitách Němců v protektorátu i na Slovensku. Plánovaly se společné sabotážní a diverzní akce na českém území, k nimž mělo dojít po vyhlášení války.

Jedním z prvních československých důstojníků, který se rozhodl do Polska odjet, byl poručík Arnošt Valenta. Důstojník, který se stal hrdinou pro oba národy. Narodil se v roce 1912 ve vesnici Svébohov na severní Moravě. Po maturitě v roce 1933 nemohl kvůli tíživé finanční situaci pokračovat ve studiu. Rozhodl se proto vstoupit do armády. Absolvoval kurz u leteckého pluku v Praze, avšak ze zdravotních důvodů nebyl k letectvu přijat. Dostal se k pěchotní divizi, která sídlila v Opavě, a v roce 1936 absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Už jako poručík byl převelen k 39. pěchotnímu pluku, jenž sídlil v Bratislavě. Tam plnil funkci velitele čety a později roty.

Během své vojenské dráhy se rozhodl splnit si sen o vysokoškolském vzdělání. Do března 1939 vykonával své armádní povinnosti souběžně se studiem historie a romanistiky na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Jeho nadřízení mu proto uštěpačně přezdívali „intelektuál v uniformě“. V hodnoceních ovšem nešetřili slovy chvály a uznání, vysoce oceňovali jeho inteligenci, odhodlání zvyšovat si kvalifikaci a také neochvějné vlastenectví.

Když se Česko-Slovensko rozpadlo, společně se skupinou jiných českých důstojníků se rozhodl nevracet se do protektorátu a místo toho odjet rovnou do Polska. Jejich cílem bylo zahájit boj proti Třetí říši. Byli přesvědčeni, že vypuknutí ozbrojeného konfliktu je nevyhnutelné a že dalším cílem německé agrese se stane právě Polsko. 22. března 1939 navštívili vojáci kancelář atašé své vlasti ve Varšavě. Domoci se podpory ani pokynů ohledně budoucnosti se jim však nepodařilo. S ohledem na to se rozhodli, že nabídnou spolupráci polské rozvědce.

V intenzivním dvoutýdenním kurzu, který polská rozvědka spěšně zorganizovala, se naučili základy polštiny, šifrovací metody, používat neviditelný inkoust a mrtvé schránky a také se obeznámili s tím, jak je uspořádán wehrmacht. Školení se údajně zúčastnilo pět českých důstojníků. V dubnu už byli zpět v protektorátu. Valenta se následně zapsal ke studiu na Univerzitě Karlově. Díky tomu si mohl v českém hlavním městě pronajmout byt, který se stal styčným místem celé skupiny. Českým důstojníkům se mimo jiné podařilo odposlouchávat pražskou policii a navázat styky s lidmi z protektorátního ministerstva dopravy. Díky tomu mohli shromažďovat informace o pohybu německých armád, a dokonce se jim podařilo dozvědět se o protipolském zaměření německo-sovětského paktu o neútočení. Další mimořádně cennou informací, kterou získali, bylo datum, kdy měl wehrmacht převzít kontrolu nad železniční dopravou v protektorátu. Mělo k tomu dojít o půlnoci 29. srpna. Bylo zřejmé, že vypuknutí války bude brzy následovat. Členové skupiny se rozhodli neprodleně odjet do Polska. Na místo srazu v Ostravě se kromě Arnošta Valenty dostavili ještě dva vojáci – Miloslav Kašpar a Karel Pecina. Po překročení hranice v noci 27. srpna kontaktovali zástupce polské rozvědky. Podali jim hlášení o svých aktivitách a informovali je o tom, že Němci zaujali bojové postavení podél hranice s Polskem.

Poté, co podali tuto zprávu, se vypravili do Bronowic u Krakova, kde vstoupili do Legie Čechů a Slováků, která byla oficiálně vytvořena začátkem září 1939 na základě dekretu polského prezidenta Ignacyho Moścického. Osud českých a slovenských vojáků se příliš nelišil od situace polské armády. Legie byla evakuována směrem na východ. Nepřátelské ostřelování si vyžádalo první oběti. Pokoušela se dostat do Rumunska, ale celému útvaru se to nepodařilo. Část vojáků legie padla do sovětského zajetí. Stalo se to i poručíku Valentovi.

V dochovaných denících a zápiscích, které si poznamenával do sešitu a později na kousky papíru, ba dokonce na polské bankovky, čteme Valentovy postřehy a pozorování, související mimo jiné se Sovětským svazem: „Revoluce tudy prošla a bořila, svou strašlivou silou postihla každou chaloupku, každý dům a každého člověka, veškerou přírodu.“ Po uplynutí půlroční internace si zapsal: „Rusko máme za zády. Máme šest měsíců zkušeností s pobytem v komunistickém státě a odjíždíme odsud s tísnivými pocity, všichni jsme vlastně zklamáni.“

Přes Oděsu, Varnu, Tripolis, Bejrút a Alexandrii se v dubnu 1940 dostal do Marseille a následně do tábora československých vojsk v Agde. Tam působil v administrativních funkcích. Bojů ve Francii se zúčastnit nestačil. Podařilo se mu však splnit si sen z mládí – byl přijat k letectvu. Po evakuaci do Velké Británie (koncem července 1940) vstoupil do řad RAF v pozici „pilot officer“, čímž se stal jedním z prvních členů 311. československé bombardovací perutě. Absolvoval kurz palubního radisty.

Osud ho ale brzy zavedl zpět k polskému území. Během šestého letu bylo jeho letadlo donuceno přistát v okupované Normandii. U města Caen se dostal do zajetí. Zprvu pobýval v leteckém zajateckém táboře Oberursel poblíž Frankfurtu nad Mohanem. Přes Stalag Luft I v Barthu (severní Německo) byl eskortován do Stalagu Luft III Sagan (Zaháň, dnešní Żagań v Polsku). Tam si brzy získal důvěru Poláků, Čechů a ostatních zajatců. Aktivně se zapojil do činnosti takzvaného útěkového výboru. Díky svým zkušenostem s rozvědnou prací a znalostem němčiny i angličtiny se stal šéfem rozvědky tohoto „výboru“ a také osobou zodpovědnou za styky s Němci. Vyučoval i v tajné táborové vojenské škole.

Spojeneckým zajatcům se nakonec podařilo vykopat více než stometrový tunel zvaný Harry. Připravili si rovněž falešné doklady a civilní oděv. V noci z 24. na 25. března 1944 uprchlo tímto podzemním tunelem přibližně 80 zajatců. Pouze třem z nich se podařilo dostat až do Velké Británie. Padesát polapených zajatců bylo na přímý Hitlerův rozkaz zastřeleno. Byl mezi nimi i poručík Valenta. Zastřelen byl 31. března 1944 v lesích mezi Zahání a Zhořelcem (dnešní Zgorzelec na polsko-německé hranici). Vedle něho byl popraven jeho nejbližší spolupracovník z tábora, polský poručík a navigátor Włodzimierz Kolanowski.

Jeho hrob nalezneme na Vojenském hřbitově britského Commonwealthu v Poznani. Posmrtně byl povýšen do hodnosti plukovníka. Arnošt Valenta patřil k prvním, kdo se postavili proti německé agresi, a stal se tak symbolem společného česko-polského boje za svobodu a nezávislost.

Autor je historik, působí ve vratislavské pobočce Ústavu národní paměti.