„Jsem dromomaniak.“ Když se cestování mění v posedlost

Mezi psychické poruchy naší doby patří prý také dromomanie, symptom nutkavé potřeby cestovat. Má to různé příznaky, především stav, kdy máte pocit, že nemůžete vydržet doma či na jednom místě, a když zrovna necestujete, tak aspoň cestu plánujete. Když se z pak z jedné vrátíte, už chystáte další. Tento stav prý postihuje v bohatém světě stále větší počet lidí a lze o něm mluvit jako o civilizační chorobě. V Salonu Echa se proto sešli lidé, kterých by se mohla týkat. Cestovatelka a majitelka cestovní agentury Zuzana Petrásková, cestovatel a filmař Petr Horký, cestovatel a novinář Ivan Brezina, poutník a filozof Jiří Zemánek, cestovatel a písničkář Jan Burian a cestovatel a profesor Stanislav Komárek.

Dámo a pánové, pociťujete na sobě příznaky dromomanie?

Komárek: Já bych se nejdřív zeptal, pane Peňási, jestli je na tu dromomanii taky invalidní důchod? Že by se to dalo užitečně spojit.

Zemánek: Tenhle druh mánie mě spíš děsí. V naší civilizaci má cestování často podobu útěku před sebou samým, stále se pohybujeme, těkáme, sbíráme zážitky… Já asi tedy úplně dromomaniak nebudu. Volím poutnictví, jako způsob, jak po krajině neklouzat, ale spíš se do ní zanořit, nechat se jí pronikat, splývat s ní. To jde ovšem jen pomalým pohybem, tím, že se vyhneme běžným dopravním prostředkům. Proto se s přáteli vydáváme po stopách velkých poutníků, jako byl Karel Hynek Mácha, nyní půjdeme cestou malíře Caspara Davida Friedricha, který v roce 1819 podnikl svou pouť do Krkonoš.

Je možné poutnictví do vzdálenějších zemí?

Zemánek: Možné je, když tam budete putovat. Jde o to, jak se tam dostat. Já se letadlům vyhýbám, už jenom jízda po dálnici mi nahání hrůzu…

Horký: Já jsem to slovo dromomanie neznal, ale přiznávám, že jsem asi dromomaniak, i když už to spíš polevuje. Takže vás, milí dromomaniaci, zdravím na setkání anonymních dromomaniaků, já jsem Petr… Jako dromomaniak jsem prožil zvlášť devadesátky, tehdy jsem déle než tři týdny v Čechách nevydržel, to jsem opravdu začínal mít feťácký syndrom a potřeboval jsem zmizet. Vlastně to bylo i z frustrace, já jsem tehdy přišel o byt v H-systému, jestli si pamatujete, co to bylo, vůbec jsem byl dost zklamaný z toho, jak se to všechno vyvíjí. Tak jsem utíkal. A trvalo nějakou dobu, než jsem přišel na to, že to není objevitelství, ale zdrhání. A až teprve když jsem na to přišel, jsem pochopil, že musím mít také nějaký domov, kam se budu vracet a kam se chci vracet. A až pak jsem si jasně uvědomil, že jsem Čech, že jsem Evropan a že jím chci být. Teprve tehdy jsem začal jezdit na cesty s nějakým cílem, abych tam něco opravdu poznal, něco natočil, něco přivezl domů. A abych měl pocit, že to k něčemu je. Jinak bych řekl, že klasické cestovatelství bylo spojené s dobrodružstvím a dotykem s něčím nepoznaným a neznámým, takže už dneska vlastně neexistuje. To přesouvání se je natolik rozšířené, že se stalo součástí životního stylu bohatší části světa, něčím úplně normálním, takže přinejmenším o cestách po Evropě bych jako o cestovatelství nemluvil.

Petrásková: Já určitou závislost na cestování taky pociťuju, vím, v čem jsou nebezpečí. Ale mě na cestování nebo pobytech v cizích zemích láká, že tam mohu přejít do stavu téměř absolutní přítomnosti: všechno, nebo skoro všechno, čím se tady musím zabývat, tam jde stranou, jsem tam osvobozená a volná. Opakovaně se vracím do Asie, kde to mám moc ráda, nebo do Jižní Ameriky, nikdy necestuju jen tak, tedy bez přípravy, nikdy bych nebyla v resortech, vždy se snažím být co nejvíc autenticky v té zemi, co nejvíc s ní splynout a poznat místní kulturu.

Celý Salon si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.