omezení pohybu a pobytu
ROZHOVOR
Foto: Přemysl Otakar – Wikimedia Commons
SOUD V NEW YORKU
Muž, který se dnes zapálil před budovou newyorského soudu, kde se koná proces s bývalým prezidentem Donaldem Trumpem, se jmenuje Maxwell Azzarello, je z Floridy ...
22:31
21:58
21:02
20:47
20:06
19:57
19:31
19:22
19:07
18:11
Opatření vlády s bojem proti šíření koronaviru, které omezují základní lidská práva na pohyb a pobyt, se mohou v některých případech pohybovat na hraně ústavnosti. Myslí si to ústavní právník Jan Kysela, který jako nejspornější body uvádí odložení senátních voleb na Teplicku a uzavření českých hranic. Má rovněž obavy o ústavnost případného zákazu vycházení, o kterém mluvil předseda Ústředního krizového štábu Roman Prymula.
Jsou současná opatření vlády v souladu s Ústavou?
Nevím, jestli se to dá říct úplně plošně, protože ta opatření jsou různá a u různých z nich najdeme jasnější vazbu na to, co je v krizovém zákoně, u některých však méně jasnou. Na rozdíl od některých jiných států nebo některých historických úprav to u nás není tak, že je nouzový stav a tím pádem přestávají platit základní práva. Základní práva můžete v nezbytné míře pouze omezit.
Která vládní nařízení jsou tedy sporná?
Pohybujeme se v oblasti omezení pohybu a pobytu. Pak jde tedy o to, co si pod tím omezení pohybu a pobytu všechno představíme. V krizovém zákoně totiž není napsáno, že zavřete hranice a nikoho nevpustíte do zahraničí. Je tam napsáno pouze, že můžete omezit pohyb a pobyt. Je tedy otázkou, jestli to takhle bylo myšleno, protože je zřejmé, že když se krizový zákon koncipoval, tak se koncipoval spíše se zřetelem k povodním nebo k orkánu Kyrill – do určitých oblastí nevstupujte, protože je to pro vás nebezpečné. Tvůrci krizového zákona asi nepředpokládali, že tou oblastí bude celá Česká republika a jedna z forem zákazu bude nechodit mimo její hranice. Zákon ale přitom nedopadá mimo území České republiky, takže nad tímhle lze nakreslit určitý otazník. Je to podobné jako u těch ostatních opatření.
Jaké jsou tedy další příklady?
Třeba příklad odložení teplických senátních voleb. Nikde v našem právním řádu nenajdete možnost, že byste zrušili, respektive odložili volby, ale přesto se to stalo. Jelikož jsou ustanovená omezení pohybu, tak tam nemůžete přijít a když tam nemůžete přijít, tak nemůžete volit. Tady je problém, že ten mandát je nějakou dobu uprázdněný a bude trvat, než se naplní. V tomto případě není nikdo konkrétně identifikovatelný, jemuž byste zasahoval do základních práv, protože nevíte, kdo je ten budoucí senátor, takže je to sporné. Když byste chtěl hledat nějakou kompetenci vlády, aby mohla něco takového udělat, tak ji spíše nenajdete.
Pan Prymula mluví například o úplném zákazu vycházení v případě obcházení karantény.
To je těžké. Pokud se pořád pohybujeme výlučně v té oblasti svobody pohybu, tak se k tomu vztahuje ta hrozba pana profesora Prymuly, že zakážou vycházení. U spousty věcí je otazník související s tím, že ta legitimní omezení mají probíhat v míře nezbytné, protože se pohybujeme v oblasti zásahu do základních práv a ta mají být v zásadě chráněná. Když je omezujete, tak musíte šetřit její podstatu a smysl. Znamená to, že ve chvíli, když řeknete, že teď dva týdny nesmíte vytáhnout paty, tak jestli vám ze svobody pohybu a pobytu vůbec něco zbyde, když jediné místo, kde se můžete pohybovat, je váš byt. Zdá se mi, že tohle je opravdu krajní řešení a musel bych pro něj hledat velmi silné argumenty i jiné než, že tady máme pandemii.
Vláda by tedy podle vás měla více dbát na základní lidská práva…
To co vláda dělá, může vzbuzovat pochybnosti, kolik přemýšlí právě o dopadech na základní lidská práva, protože ta jednotlivá usnesení nejsou opatřená žádným odůvodněním. V zásadě se také postupně dost mění – teď to tedy zavřeme všechno, pak otevřeme květinářství, poté zase uděláme něco jiného. Jde o to, jestli je v tom nějaká racionalita a jestli to nepůsobí pouze dojmem, že se schází vláda a přemýšlí, co by ještě zakázala. Takhle by to asi být nemělo a jde o to šetřit podstatu základního práva. Když do těch základních práv zasahujeme, tak je evidentní, že je krizová situace, ale neznamená to, že můžeme dělat úplně cokoliv aniž bychom nevnímali dopad na ta základní práva. Takže čím větší zásah, tak by neměl být opřen pouze o úvahu typu, jak se mi podaří zabránit šíření koronaviru, ale také o to, co to se základními právy udělá, jestli by nešlo nalézt šetrnější opatření, které docílí téhož efektu nešíření koronaviru, ale zároveň na ta základní práva má méně razantní dopady. Na kolik takové úvahy probíhají si nejsem jistý.
Krizový zákon počítá s nějakou dočasností?
Ono je to vázáno na ty stavy. To jsou opatření přijímána v nouzovém stavu, nebo ve stavu ohrožení státu, takže jde o to, jak dlouho ty stavy trvají. Nouzový stav je vyhlašován na dobu třiceti dnů a Poslanecká sněmovna jej může prodloužit, nebo zrušit. Takže dokud to sněmovna neudělá, tak se předpokládá, že ten nouzový stav je v pořádku. Ohrožení státu se vyhlašuje bez časového určení, vyhlašuje ho parlament a parlament ho zase ukončuje. Takže dokud ty krizové stavy trvají, tak mohou v zásadě trvat i ta opatření. To samozřejmě nebrání vládě, aby ta opatření limitovala časově, jak to udělala třeba teď u uzavření obchodů, restaurací a tak dále.
