Elektrošoky automobilového trhu
SPECIÁL AUTO
Když v roce 2010 kancléřka Angela Merkelová ohlásila, že chce mít do roku 2020 na německých silnicích milion elektrických aut, mnozí si klepali na čelo. Přiznám se, že jsem byl mezi nimi. A prvních pět sedm let uplynulé dekády dávalo skeptikům za pravdu. Jenže pak nastal obrat a segment elektrických aut chytil pořádnou dynamiku.
I přesto, že ke konci září jezdilo v Německu jen něco málo přes půl milionu elektrických a plug-in hybridních aut, jsem si jist, že se Německo svého milionu brzy dočká. Objektivně vzato plánovat něco na deset let dopředu není vůbec snadné, a i když se Merkelová trefila jen napůl, stejně je to lepší, než co předvádíme u nás. Ona měla totiž nějakou vizi a její popularita v Německu svědčí o tom, že většina Němců je schopna se s ní ztotožnit.
My na to jdeme po našem – nic jsme v oblasti udržitelné mobility neplánovali a do budoucna pro jistotu ani neplánujeme. Stejně jako v mnoha jiných oblastech ani tady neexistuje vládní strategie. Nejsem zelený aktivista, ale racionálně vnímám situaci nejen u nás, ale v Evropě a ve světě. Ujíždí nám vlak. Skoro ve všem, nejen v elektromobilitě – nemodernizujeme železnici, neumíme opravit dálnici, natož postavit její viditelný nový kus, nemáme obchvat Prahy, chybí rychlodráha na letiště, na úřady stále chodíme ve většině případů osobně… Vlak nám ujíždí i mentálně. Zamrzli jsme v době, která se nevrátí, a jako společnost to z velké části odmítáme pochopit. Když se EU zmíní o tom, že chce postcovidové investice do hospodářství členských států rovnou využít i ve jménu nižší emisní zátěže, hned to kritizujeme. My chceme všechno postaru, proč tady zavádět nějaké novoty.
Také jsem měl rád svět, v němž se osmiválce dávaly i do passatu a po šumavských klikaticích jsem se proháněl v šestiválcovém cliu. Jenže to je minulost. Stejně jako doba, kdy se vyráběla auta jako Jaguar E-Type. Celospolečenský, technologický ani technický vývoj nelze zastavit. Evropa bude na ekologii tlačit dál i bez nás, přidají se další země. Můžeme remcat a za notného přispění politiků napříč spektrem se dál utvrzovat v tom, jak nejsme hloupí na rozdíl od všech kolem, kterým se mozek zbarvil dozelena. Jenže kdo chvíli stál, už stojí opodál. Kvůli nám se svět nezastaví, nikdo nebude měnit stanovené cíle ani modelovou nabídku.
Netvrdím, že máme bez rozmyslu a bez diskusí akceptovat vše, co přijde z Bruselu, ani se ze mě nestal zaslepený propagátor elektromobility. Vnímám i spoustu nedostatků: pořizovací cenu, problematickou ekologičnost výroby, dojezd, řídkou infrastrukturu, dlouhou dobu nabíjení… Je toho dost a je správné o tom diskutovat. Jenže k tomu, abyste se mohli bavit se spolucestujícími a třeba společně říkat strojvedoucímu, kam má jet, musíte mít lístek a sedět ve vlaku. Nesouhlasné výkřiky z peronu směrem k jedoucí soupravě nikoho nezajímají.
Pokud by, a prognózy jsou takové, do deseti let tvořily elektromobily zhruba čtvrtinu všech aut a šlo by o náhradu za vozy, které jsou dnes používány převážně ve městech, tak to přece není žádná tragická zpráva. Kromě toho bude s vysokou měrou pravděpodobnosti existovat i odpovídající cílová skupina zákazníků, pro jejichž potřeby bude elektromobil vyhovující volba, zejména proto, že mají nízký denní kilometrový nájezd.
Zaslepených propagátorů i radikálních „popíračů“ máme v naší společnosti až až a elektromobilita má určitě vysoký potenciál být jedním z dalších polarizujících témat. Přitom není důvod to nějak hrotit, stačí přijmout fakt, že se automobilová branže rychle mění a že tu budou auta na baterky jako alternativa k tomu, na co jsme zvyklí. Uspořádat si myšlenky mi pomohla i rozsáhlá debata, v níž z úst ředitelů zazněla spousta racionálních myšlenek, které nebyly ani zdaleka pouze proelektrické. Posuďte sami.
