Italský pat

Itálie je příliš velká na to, aby mohla jen tak zkrachovat. Ale zároveň také příliš velká na to, než aby se dala zachránit. Návrh italského státního rozpočtu na rok 2019 v Bruselu narazil na tvrdý odpor. Evropská komise jej vrátila do Říma k přepracování, aby vzápětí dostala zpátky tentýž materiál. Situace nepostrádá určité komické elementy, třeba Salviniho tweetování o tom, že kromě zprávy z Bruselu čeká i dopis od Ježíška.

V podstatě je však velmi vážná. Italské rozpočtové potíže jsou pomyslnou trhlinou v základech pyšné eurověže, která může způsobit její kataklyzmatický pád.

Maastrichtská kritéria, která má správně splňovat každý člen eurozóny, stanoví maximální deficit na 3 procenta HDP a maximální zadlužení státu na 60 procent HDP. Zvláště ta druhá hodnota je pravidlo, o kterém by naše babičky řekly, že je pro srandu králíkům – nikdy se nevymáhalo a aktuální hodnota pro celou eurozónu je 87 procent. Nízké zadlužení má dnes v eurozóně jen hrstka pobaltských států, pod šedesátiprocentní linií se pohybuje Malta, Slovensko, Finsko a Nizozemsko, shora se k ní blíží Německo. Ale už naši rakouští sousedé dosahují pěkných 77 procent, Francie a Belgie pak sedí kolem stovky. A Itálie, táhnoucí si s sebou ohromné břemeno dluhů z minula, se může pochlubit číslem 133 procent. Jestli je to k chlubení.

Kromě těchto dluhů bychom ale neměli zapomínat i na ohromné nerovnováhy v bankovním platebním systému Target 2. Jeho graf je perfektní ilustrací procesu, kterému soukromě říkám rozkližování eurozóny. Zhruba do začátku velké krize se závazky a pohledávky jednotlivých zemí držely kolem nulové osy, od té chvíle však zamířily od sebe a tento trend se nezdá ani zpomalovat. Německo už má v systému Target 2 skoro bilion eur pohledávek a Itálie přes čtyři sta miliard eur závazků. A tyto hodnoty stále rychlým tempem rostou. Sice jde technicky vzato o závazky bank, a nikoliv státu, ale při hodnocení celkového ekonomického zdraví země by se neměly ignorovat.

(Mimochodem, závazky v systému Target 2 se pravidelně vyúčtovávají, ale o vyrovnávání nemůže být řeči. Jejich úroková míra je nulová, takže věřitelé z toho nic nemají. Známý profesor ekonomie Hans-Werner Sinn komentoval letos tuto situaci pro německý Handelsblatt slovy, že jde o naprosto nevymahatelné závazky, které by každý soukromý podnik dávno odepsal.)

Nová italská vláda není Bruselu příznivě nakloněna, a spor mezi Evropskou komisí a Římem má tedy nepříjemný politický podtón. Italové – právem – upozorňují na to, že když si před třemi lety v rozpočtových záležitostech „vyhazovala z kopýtka“ Paříž, nikdo z Bruselu jí nevyhrožoval pokutou a sám předseda EK Juncker komentoval situaci slovy „Francie je Francie“. Ve srovnání s tehdejšími francouzskými hodnotami je navrhovaný italský deficit 2,4 % stále ještě pod maastrichtským limitem. Itálie má ovšem vyšší celkové zadlužení v procentech.

Reálně vzato je Bruselu jakákoliv pokuta k ničemu. Maximální trest, který může Itálii uložit, je při prvním porušení pravidel 0,2 % HDP, tj. necelé 4 miliardy eur. Situaci by takový trest nevyřešil, naopak zhoršil; v extrémním případě by uspíšil bankrot země o pár týdnů. Proto je dost pravděpodobné, že jej Junckerova komise, přes veškeré verbální výhrůžky, nakonec neudělí, případně obratem promine. Ostatně jak sám předseda pravil v případě Francie, taková pravidla je nutné uplatňovat „pružně“.

Daleko větší problém pro Itálii představuje možné zhoršení úrokových sazeb na jejích cenných papírech. Italský státní rozpočet dávno není rozhazovačný, to je představa zděděná z minulých desetiletí. Většinu dluhového břemena „zasekly“ vlády v 80. letech 20. století a politici, kteří se pod něj podepsali, jsou dnes převážně mrtví. A naopak: nedávné vlády systematicky škrtaly a šetřily, občas „až na krev“. Důsledkem je zanedbaná infrastruktura a podfinancovaný sociální systém. Zvláště ta druhá položka vyvolává v jižní Itálii, postižené těžkou nezaměstnaností, ohromné resentimenty u voličů. (Přidejte do tohoto mixu nedávný statisícový migrační pohyb z Afriky, v jehož rámci dostávali mladí muži ubytování a jídlo od italského státu zdarma, a Salviniho rétorika se vám začne jevit až pozoruhodně umírněná.)

Primární přebytek italského státního rozpočtu, tj. výsledek hospodaření před placením úroků z dluhů, je v Itálii velmi vysoký, jeden z nejvyšších na světě. Kdyby Itálie nebyla zadlužená, mohla by si ze vzniklého přebytku stavět, přidávat důchodcům nebo snížit daně. Teprve obsluha stávajícího dluhu je tím, co celý rozpočet sráží do záporu. A tato rozpočtová položka závisí na aktuální úrokové sazbě. Ztratí-li finanční trhy důvěru ve schopnost Italů splácet úroky, sazba povyroste – třeba o jedno procento (naprosto reálná hodnota). A to by znamenalo nějakých 27 miliard eur ročně jen na úrocích navíc. Proti takové sumě se případná pokuta z Bruselu jeví jako levná.

S tímto problémem si reálně nikdo neví rady. Ani Brusel, ani Řím – a že se v italských vládních křeslech už vystřídalo lidí. Oblíbená knížecí rada, že Itálie musí zredukovat svůj dluh razantním hospodářským růstem, je dalším principem z kategorie „pro srandu králíkům“. Kdyby to šlo, asi by to během posledních deseti let už někdo dokázal. Místo toho je růst v celé eurozóně anemický, dokonce i německá ekonomika v posledním kvartálu zpomalila. Nedá se vyloučit, že i na sever od Alp přejde v roce 2019 konjunktura v recesi.

V situaci, kdy všechny možné standardní cesty nevedou nikam, je možné, že Řím zkusí jít cestou vysoce nestandardní: totiž opustí eurozónu. Stane-li se tak, dozvíme se o tom až ráno dne D – taková opatření se nikdy neohlašují předem. Pro opuštění eura ovšem neexistuje žádný právní rámec, takže celý proces by byl nesmírně chaotický. Tak chaotický, že současný brexit je proti němu příjemným piknikem v zahradách Buckinghamského paláce.