Na hlavu postavený svět

Periodické krize amerického systému rozpočtování vedou někdy až ke krátkému zavření vlády. Tyto kritické situace jsou jako stvořené k vydírání – jedna strana či frakce podmíní souhlas s pokračujícím financováním vlády nějakým zcela nesouvisejícím, ale jí drahým požadavkem. Ledy se pak mohou pohnout překvapivě rychle.

V posledních týdnech se takto dvakrát nakonec nepohnuly ve věci imigrace. Demokraté vyhrožovali, že bez pokroku v imigraci nebudou schválené výdaje, prezident přišel se svým návrhem. Ale demokraté nakonec dvakrát zacouvali. Spokojili se s vágním slibem vůdce Sněmovny reprezentantů Paula Ryana, že někdy v budoucnu téma nastolí v plénu. Ukázala se tak slabost demokratů? Jistě, ale taky to, že když není dosažitelné nejlepší řešení – shoda na reformě imigrace –, dají obě strany přednost osvědčenému druhému nejlepšímu řešení – pod nevyřešenou otázkou pěkně přitápět a nechávat ji bublat, aby jejich skalní voliči přišli k příštím volbám pořádně rozhicovaní.

O „komplexní reformě imigrace“ se na americké politické scéně mluví už hezkou řádku let. V živé paměti je tzv. návrh Gangu osmi, skupiny senátorů z obou stran, který v roce 2013 schválil Senát, ale Sněmovna reprezentantů o něm odmítla hlasovat. Návrhy mívají stejnou strukturu: jednak legalizaci a cestu k občanství pro některé z těch asi jedenácti milionů ilegálních přistěhovalců, kteří v USA žijí už dlouhá léta, mají rodiny a všichni vědí, že už je nikdo nikdy nevystěhuje. To je hlavní politický zájem zastánců imigrace. Výměnou za to je součástí mixu posílení ochrany hranic a změny v systému legální imigrace, hlavní zájem imigračních restrikcionistů. Neprojdou, protože jedna strana mívá pocit, že ve vyjednaném kompromisu přišla zkrátka, a hlavně druhé straně nevěří. Jestliže dohoda předpokládá, že k legalizaci ilegálů dojde hned, ale ochrana hranic se posílí až průběžně, zastánci ochrany hranic pojmou podezření, že jakmile budou ilegálové zlegalizovaní, k omezení přílivu už nikdy nedojde – jak se stalo po tzv. Reaganově amnestii čili zákonu Simpson–Mazzoli v roce 1986. A samozřejmě naopak.

O imigraci ve Spojených státech toho bylo a bude řečeno mnoho, ale část toho jsou tvrzení kontroverzní, ne všeobecně sdílená. Rozlišit, co je co, je nesnadné.

Amerika je země imigrace. Její postoje nejsou přenositelné do jiných zemí, byť by v nich migrace mezitím taky dosahovala amerických rozměrů. Názor, že by se USA měly úplně uzavřít imigraci, je prakticky zanedbatelný. Amerika se asi nezbaví ani svého ve světě výjimečného ius soli, podle něhož je americkým občanem každý, kdo se na jejím území narodí. O moc kontroverznější nejsou ani programy, jejichž prostřednictvím se do USA dostávají špičkoví experti, nadaní vědci či bohatí investoři. Ale co ta zbývající, běžná imigrace?

Imigrace v posledních sto letech byla zjednodušeně řešeno ve znamení dvou režimů: zákona z roku 1924, který jednak omezil celkový objem přistěhovalců, jednak místa, odkud směli přicházet – Jihoevropané a Východoevropané dostali utrum. Vlna, která dala Americe mimo jiné i českou menšinu a pro její intelektuální život nesmírně vlivný židovský element, skončila. Byl to nepokrytý projev preference pro určitá etnika a kultury na úkor jiných. Ale aby to nebylo s diagnózou rasismu tak jednoduché, omezení tehdy podporovali i mnozí černošští vůdci. Podíl obyvatel narozených v cizině od té doby klesal až do roku 1965, kdy byl schválen nový zákon. Ten Ameriku opět více otevřel imigraci a zvýhodnil sjednocování rodin. Dnes se podíl obyvatel narozených v cizině opět blíží historickému maximu z počátku 20. století. A mezi přistěhovalci převládají Mexičané a lidé z dalších latinskoamerických zemí.

Výroky prosáklé rasismem

Donald Trump svými názory na imigraci rozhodně upoutal pozornost. Ať už to bylo jeho vyjádření v samotném zahajovacím projevu jeho kampaně, že Mexiko sem posílá lidi, kteří znásilňují, jeho slib postavit na mexické hranici zeď, jeho názor, že soudce hispánského původu nemůže spravedlivě rozhodovat jeho spor, anebo nedávno třeba vyjádření, že USA mají příliš mnoho přistěhovalců ze „shithole countries“ (vhodný český překlad by byl asi „prdele světa“) a že by chtěl víc lidí z Norska. Zároveň ovšem Trump dal několikrát najevo, že zejména s osudem jedné diskutované skupiny, dětí narozených ilegálním imigrantům v USA, cítí a chtěl by ho nějak vyřešit. On sám je taky prostřednictvím svých firem zaměstnavatelem levných, nekvalifikovaných cizinců s dočasným pracovním povolením. To, jakož i jeho notorická potřeba být chválen, z něj paradoxně v očích aktivistů za restriktivnější imigraci dělá slabý článek při jednáních.

Trumpovi fanoušci vidí v jeho rasismem prosáklých výrocích jen to, že konečně někdo říká „pravdu bez politické korektnosti“. Jenže to je právě dobrá ukázka toho, jak je dnes kdejaké hulvátství a omezenost zaměňováno za „říkání pravdy natvrdo“. Trump ztotožňuje nízkou rozvinutost některých zemí s tím, že přistěhovalci z nich musí být rovněž nízké kvality. Jenže to není pravda. Například 37 procent Nigerijců usazených v USA má bakalářský titul, 17 procent magisterský a 4 procenta doktorát. Pro srovnání, čísla pro bělošskou populaci jsou 19, 8 a 1 procento. Velmi vzdělaní jsou také Indové, kteří tvoří podle příjmů nejbohatší etnickou skupinu v USA. Vysoko nad příjmovým průměrem bílých Američanů jsou rovněž Američané tchajwanského, filipínského, libanonského, srílanského či íránského původu. Trump bezděky prozrazuje, že o „systém založený více na zásluhovosti“, což je součástí návrhu Bílého domu, buď nestojí, anebo neví, co to je. A že mu asi spíš jde o Ameriku co nejvíce bílou.

O což jistě některým lidem jde. Je to součástí celé složité dynamiky rasy, třídy a identity, jež se v Americe posledních desetiletí rozjela. Vystihuje ji třeba jedna scéna z reportáže o Dylannu Roofovi, mladém bělochovi, který v roce 2015 zastřelil v černošském kostele v Severní Karolíně devět lidí. Autorka reportáže mluví s ředitelem střední školy, do které Roof chodil:

„Divná věc je, že kdybych tu měl teď na večeři skupinu bělochů s doktoráty, bylo by společensky nepřijatelné, abych použil jakákoli hanlivá pojmenování pro Afroameričana nebo Hispánce nebo muslima, ale když bych o chudých běloších mluvil jako o rednecks –“

„Anebo crackers nebo white trash,“ dořekla jsem slova, která nechtěl vypustit z úst.

Zašklebil se, ale vzal to na vědomí.

„Říct to by bylo skoro společensky přijatelné. Vidíte na tom, jak jsou odcizení. A ti chudí běloši si to musí uvědomovat. (…) A tohle nám Trump ukázal – že jsme podceňovali, jak zranitelné je sebevědomí bílých lidí z dělnické třídy v této společnosti. Nevidí jen bílé elity, ale i...“

„Vidí nás, černochy, jak je zezadu předbíháme.“

Ředitel se naklonil dopředu, ukázal na mě, jako že jsem správně odpověděla, a pak pokrčil rameny a položil otázku, o níž věděl, že na ni ani jeden neznáme odpověď.

„A říkají si: ‚Co tam nahoře mají tihle lidé co dělat? A co já, co se stalo se mnou?‘“

Ale neposunuly se jen názory na pravici. Na liberální levici, v akademickém světě, v mainstreamových médiích, všude tam, kde se vytyčují hranice přijatelného vyjadřování a politiky, se názory posunuly neméně výrazně. Tento svět se v podstatě přiklonil k ideologii „no borders“, zcela neomezené imigrace, ve všem kromě toho názvu. Má to tři základní příčiny. Ideologickou – v progresivním vidění je tradiční bílá civilizace ztotožňována s útlakem a vykořisťováním a maximalizace rasové diverzity se považuje za dobro samo o sobě. Mladší generace dnes přívlastek „bílý“ cítí jako posměšek. Ekonomickou – pro elity není na současném stavu co měnit. Kvalifikovaní imigranti zvyšují produktivitu jejich firem a univerzit, nekvalifikovaní tvoří levné služebnictvo. A politickou – od imigrantů si levice slibuje postupné definitivní přetlačení republikánů, neboť imigranti hlasují většinou pro demokraty. Hmatatelným projevem extrémního rozporu je hnutí tzv. měst-útočišť – liberálních jurisdikcí, které nespolupracují s federálními imigračními institucemi, odmítají zjišťovat imigrační status obyvatel a fakticky negují platné zákony.

Tento postoj je tak všudypřítomný, že je snadné zapomenout, jak je radikální. Pokusy to připomenout působí bezmála jako subverze. Třeba Peter Beinart v časopise Atlantic loni uvedl:

V roce 2005 napsal jeden levicový bloger: „Ilegální imigrace pustoší zemi ekonomicky, sociálně a kulturně; dělá z vlády zákona frašku a je nechutná už jen z hlediska elementární spravedlnosti.“ V roce 2006 napsal jeden liberální komentátor, že „imigrace snižuje mzdy domácích pracujících, kteří soutěží s imigranty“ a že „fiskální břemeno málo placených imigrantů je taky celkem zřejmé“. Jeho závěr: „Musíme omezit přísun nekvalifikovaných imigrantů.“ Téhož roku napsal jeden demokratický senátor: „Když vidím, jak na proimigračních demonstracích mávají mexickými vlajkami, někdy mnou projede vlna vlasteneckého naštvání. Když na to, abych se domluvil s člověkem, který mi opravuje auto, potřebuji tlumočníka, pociťuji jistou frustraci.“

Ten bloger, prozrazuje Beinart, byl Glenn Greenwald, pozdější hlavní mediální spojenec Edwarda Snowdena. Ten komentátor byl laureát Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman. A ten demokratický senátor se jmenoval Barack Obama.

Vynucování nové ortodoxie

Dnes by nic takového neřekli. A kdo něco takového řekne, je volán k odpovědnosti a musí svá slova odvolat. Mluvit o vynucování nové ortodoxie není přemrštěné. Třeba pojem ilegální imigrant je dnes v liberální Americe nepřijatelný. Starají se o to mimo jiné stylistické kodexy publikací jako New York Times, AP nebo Reuters, jejichž vliv určuje vyjadřování ve veřejném prostoru.

Novou ortodoxii ve zkratce vystihuje tweet redaktora respektovaného levicového webu Vox Zacka Beauchampa z loňského srpna: „Co kdybych vám řekl, že imigrační restrikcionismus je a vždy byl rasistický?“ Odpověď na jeho rádobyhypotetickou otázku je nasnadě. Část lidí se zastydí, nechce na sobě takovou nálepku nosit. Ale část lidí si řekne: Tak ať mi říkají rasista, mně už je to jedno.

Debata o imigraci je dnes toxická, s manipulacemi a zlou vůlí na obou stranách. Restrikcionisté na pravici vyzdvihují případy, kdy se ilegální imigranti dopouštějí zločinů. Liberálové kontrují, že kriminalita imigrantů je ve skutečnosti v úhrnu nízká. Jejich argumentace by ovšem byla přesvědčivější, kdyby se nesnažili sběr a šíření dat o ilegálních imigrantech potlačovat.

Z dat lze vždy vyzobat taková, jež vyznívají dobře pro tu či onu stranu. Záleží na tom, zda zahrnete imigranty první, či i druhé generace, zda z dat vyčleníte určitou etnickou či národnostní skupinu a podobně. Prospěšnost imigrace se jeví jinak, když zahrnete prospěšnost pro imigranty samé, a jinak bez nich. Občas se sáhne ke klasickým statistickým manipulacím – oblíbený argument, že za prezidenta Obamy stoupl počet deportací ilegálních imigrantů, byl založen na směšování dat o klasických deportacích a imigrantech vrácených bezprostředně po zadržení na hranici. Každou zprávu je třeba číst skepticky: například srdceryvný titulek CNN vám řekne, že muž žijící v USA dlouhá léta byl deportován do Jordánska s padesáti dolary v kapse; neřekne vám už, že mezitím žil i v Brazílii a deportační rozsudek dostal už v roce 2009.

Když prezident Trump použil restrikcionisty často diskutovaný termín „řetězová migrace“, reagoval na to demokratický senátor Chris Murphy: „Je to vymyšlený termín tvrdých restrikcionistů. Jeho účelem je dehumanizace imigrantů. Pokud to slovo používáte, přidáváte se k jedné straně.“ Ve skutečnosti je termín „řetězová migrace“ běžně používán v akademické sociologii od 60. let.

Návrh, který vzešel z Bílého domu, počítal s legalizací pobytu a cestou k občanství pro velkou část z dětí ilegálních imigrantů narozených v USA výměnou za snížení celkové roční kvóty imigrantů na polovinu, tedy na úroveň z 80. let 20. století, a na zvýraznění kritérií jako kvalifikace a znalost angličtiny. Neprošel, ale lze očekávat, že se v nějaké obměně brzy znovu začne projednávat. Pokud by se to podařilo, byla by to po daňovém zákonu další podstatná reforma a Trumpova éra – úmyslně neříkáme, že jenom Trump – by Ameriku změnila víc, než se donedávna zdálo.