Nahrávky pro časy pozdního lockdownu. Život v izolaci může být pobídkou ke kultivování ducha

Život v izolaci je možné optimisticky vnímat jako pobídku ke kultivování ducha (vím sice, jak to aspoň v mém případě většinou dopadá, ale nesmí se ztrácet naděje), například poslechem hudby. Koncerty se sice už měsíce nekonají a kapely mohou mít problém už jen s tím, aby se během lockdownu sešly na zkoušku. Desky ale vycházejí pořád – aspoň nějaké. Následuje výběr několika nahrávek z posledních týdnů a měsíců, které by snad mohly čtenáře osvěžit na duši, samozřejmě je to výběr ryze subjektivní, ovlivněný vkusem autora i dalšími faktory včetně věku. Co se dá dělat… Takže:

The Hold Steady: Open Door Policy

Frontman kapely The Hold Steady Craig Finn vypadá antihvězdně, v horších dnech „drží image“ byrokrata nižší kategorie nebo životem znaveného učitele v obnošeném obleku a s ne zrovna stylovými brýlemi. Taky je to velice talentovaný autor, písničkář, vypravěč, pobavený, sarkastický, tak akorát sentimentální a někdy i nevšedně pronikavý. V písních, často vyprávěných ve třetí osobě, líčí momentky ze života nejrůznějších ztracenců: jejich perspektivy bývají nevalené a jejich životy dlouhý sled vážných dietních chyb. Kapela The Hold Steady k těm vyprávěním přidává energický a inteligentní rock, který má blízko k americké klasice sedmdesátých let, třeba Bruceovi Springsteenovi, nasazením se ale podobá punku pozdějších časů. Na nové (už osmé) desce Open Door Policy dělají The Hold Steady zas tu „svou věc“, jenomže ji dělají dobře, však se taky všechno nemusí pořád měnit. Hořkost života podaná euforicky a chvílemi taky s poetickou pronikavostí člověka, který – jako jeden z Finnových protagonistů – je uklízečem v hotelu, kde straší duch mrtvého námořníka; sleduje tam, jak lidé pro sebe taky nacházejí chodby, jimiž se jednou budou ploužit coby přízraky. Nemluvě o tom, že toasty k snídani byly zas spálené. „Jako umělce mě vždycky zajímala kocovina. Ne jenom oslavy a konfety, ale taky zvracení u kanálu,“ definuje svůj přístup, to zní skoro výchovně. Hudba The Hold Steady z nikoho abstinenta neudělá. Ta kocovina sice z jejich písní vychází jako stav těžký, vysilující a místy trapný, získává v nich ale taky jakousi syrovou a paradoxní důstojnost.

Celý text Ondřeje Štindla si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.