Německý technologický koncern Bosch zaměstnancům centrály zkrátí pracovní dobu. Od března jich bude 450 pracovat jen 35 hodin týdně, místo dosavadních 38 nebo ...
V úterý zemřel P. J. O’Rourke, americký reportér, komentátor, humorista, satirik, spisovatel – jak by v různých obdobích jeho kariéry zněla jeho nejpřípadnější charakteristika. Česky vyšly dvě jeho knihy – Jak se dnes chovat ve společnosti a Průvodce domácností starého mládence – a taky snad kdysi dávno ukázky z jeho reportáží péčí autora tohoto komentáře – a tak to snad opravňuje vzpomínku na něj.
O’Rourke se, když musel, politicky identifikoval jako libertarián. Zároveň býval někdy nazýván reakcionářem. Ze sváru těchto dvou charakteristik vycházel jeho pohled na svět. Libertariáni jsou ve slušné společnosti jako neškodná kuriozita tolerováni, reakcionáři už míň. Je to ošklivé slovo v liberální Americe neméně než v komunismem poznamenaném Česku – všude tam, kde vládne Pokrok. Ale ve skutečnosti znamená tolik, že ne každá změna je k lepšímu, protože některé věci, třeba lidská povaha, se nemění. Zkuste si to, je to důležitý a velmi osvobozující pohled na svět.
Nebyl ten druh libertariána, kterého by vzrušoval Liberland nebo bitcoin. Jeho libertariánství jen odráželo vědomí, že každá moc jedněch nad druhými má potenciál vést ke špatným koncům, demokracii nevyjímaje. Byl to vlastně tragický pohled na svět. O’Rourkeho odpovědí byl humor.
Tomu se profesionálně věnoval jako redaktor jednoho humoristického časopisu v 70. letech, ale v 80. a v 90. letech hodně jezdil po světě a psal reportáže hlavně pro časopis Rolling Stone. Jezdil tam, kde zuřily či se spíš vlekly konflikty, občanské války, puče. Jeho přístup reakcionáře byl dost jiný než těch, kteří v neprůstřelných vestách s nápisem PRESS defilují před televizními kamerami. Aniž by kdy zlehčoval násilí a utrpení, jehož byl svědkem, neostýchal se zachycovat lidskou hloupost, trapnost a komičnost ani v těchto situacích.
„Tato kniha neobsahuje žádná závažná sdělení,“ píše v úvodu sbírky reportáží z konce 80. let Prázdniny v pekle. „Polovina lidského utrpení je způsobena závažnými sděleními obsaženými ve velkolepých teoriích, jež postrádají vztah k realitě – marxismu nebo havarijním pojištění bez prokazování zavinění, abych jmenoval jen dvě. Vážnost je jen hloupost, kterou poslali na univerzitu… Ať už jsem byl svědkem sebezávažnějších událostí, nikdy jsem nezaznamenal, že by to, že k nim budeme přistupovat s vážností, jakkoli zlepšilo osud dotčených lidí. Někteří reportéři, ti mladí a hloupí, si myslí, že to, že jsou v blízkosti něčeho závažného, činí závažnými i je, takže by se měli chovat a mluvit vážně, díky čemuž se nějak stane závažným i jejich publikum. Pak, až budou všichni naplněni dostatečnou dávkou závažnosti, Něco Se Udělá. Není to pravda. Třicet let závažného přistupování k holocaustu nijak nezabránilo tomu, co se stalo v Kambodži.“
Takže hned vedle důležitých úředníků a aktivistů globalistických organizací to v jeho reportážích ve srovnání se standardním zahraničářským zpravodajstvím schytávají novináři. I když je to zas jen napůl komická figura – O’Rourke jen dává přiměřené místo neoddiskutovatelnému faktu, že značnou část zpravodajského pokrývání zabírá popíjení v hotelových barech. Je to nezbytné jak pro uvolnění po zážitcích lidské krutosti a ubohosti, tak i proto, že „nejdůležitějším zdrojem novinářů jsou ostatní novináři“.
Čeho si tedy všímá při svém pesimistickém pohledu na lidské počínání? Pokrytectví. Jen v tomto tragikou formovaném kontextu můžete na návštěvě Jihoafrické republiky v posledních letech apartheidu najít něco osvěžujícího:
„Kamkoli na světě přijedete, někdo tam znásilňuje ženy, vyhání etnické Číňany, zotročuje kmeny z doby kamenné, střílí komunisty, nahání Židy, unáší Američany, upaluje sikhy, zakazuje katolíkům členství v country klubech a střílí rolníky samopaly z vrtulníků. Svět stojí na té nejhorší diskriminaci. Problém s Jihoafričany je ten, že to připouštějí. Neříkají jako Francouzi ,Alžířané mají plné právo bydlet v šestnáctém okrsku Paříže, ale nemůžou si to dovolit‘. Neříkají jako Izraelci ,Arabové mají plné právo žít v západním Jeruzalémě, ale bojí se‘. Neříkají jako Američané ,Indiáni mají plné právo žít v Ohiu, ale ouha, všechny jsme je zabili‘. Jihoafričané prostě říkají ,Polibte nám prdel‘. Jsem si jistý, že to mají v ústavě. ,Článek IV: Polibte nám prdel. Jsme bigotní.‘ Nenávidíme je za to. A budeme pořádat pobouřené demonstrace a přinutíme naše univerzity prodat všechny jejich Krugerrandy, dokud se Jihoafričané nedokážou pochlapit a lhát jako správní běloši.“
Jakožto reakcionář měl O’Rourke vnímavost pro kulturní vzorce lidských skupin. My jsme se ze samého strachu, aby nás někdo neobvinil z diskriminace a ze šíření stereotypů, naučili nevnímat, jak setrvalé jsou a jak rozhodují o tom, co se stane a jak se komu povede. Člověk je koneckonců nebezpečné zvíře a jen pracně se osvojením si nějakých zvyklostí dopracuje k aspoň trochu stabilnímu způsobu života.
O’Rourkeho skepsi vůči výsledkům americké invaze do Iráku lze vidět třeba z toho, jak sledoval rozdělování humanitární pomoci uprchlíkům v Iráku v březnu roku 2003. „Al-Kandari přesvědčil Iráčany, aby se postavili do řady,“ píše. „Vypadali trpělivě a vděčně, tak, jak si soukromě představujeme příjemce potravinové pomoci, když posíláme peníze humanitárním organizacím. Pak se otevřely dveře přívěsu a všechno šlo do pekla… Žadatelé o pomoc v Anglii by se automaticky seřadili do fronty podle potřebnosti s válečnými invalidy a kojícími matkami v čele. Američané by si přinesli skládací zahradní židle a spacáky, kempovali by tam od předchozího večera a prodali by svá místa ve frontě tomu, kdo nabídne nejvíc. Japonci by za pomoci esemesek vytvořili virtuální formace, fronty na místo ve frontě. Němci by vyčkali rozkazů nějakého místního činitele, třeba zástupce správce městských hodin. Dokonce i Italové se umějí postavit do fronty, byť je to spíš bujarý klínovitý útvar. Šťastnější části světa mají schopnost samoorganizace tak základní a očividnou, že je od pohledu zřejmé, že to je pilíř civilizace… Ale tady, na cestě k městu Ur, v údolí Tigridu a Eufratu, střechu nic nepodpíralo.“
To samé vnímání kulturních vzorců vlastně sleduje, když vzpomíná na své dětství v malém městě v Ohiu, kde jeho rodina náležela k tomu, čemu se v americké terminologii říká střední až nižší střední třída. O’Rourke ovšem někde po letech vyhrabal rodinné účty a daňová přiznání a zjistil, že tehdy žili pod oficiálně stanovenou hranicí chudoby. Jenže, jak říká, „nebyli jsme chudí, nemohli jsme si to dovolit“. Je to způsob, jakým opisuje, že jeho rodina lpěla na středostavovských zvyklostech, takže jejich obydlí, zahrada, oblečení a chování nepůsobilo jako chování chudiny.
Podobné vzpomínky na „reakční stereotypy“ z dětství využil v roce 2015 ve svém sžíravém útoku na antisemitské výroky tehdejší Trumpovy mediální fanynky Ann Coulterové. Děti ve škole nesly jasné stopy etnického původu rodiny. Největšími šprty byly děti z německých protestantských rodin, děti z německých katolických rodin byly stejné, jen trochu méně aktivní. I mezi Irčany a Poláky byly chytré děti, ale klopily hlavy, protože „vyrostly v rodinách, kde ,Nedělej na mě chytrého!‘ a ,Proč si myslíš, že jsi chytrý?‘ byly výchovné techniky zpravidla doprovázené pohlavkem. A děti bílé chudiny, ty byly úplně blbé. Na školním parkovišti se cvičily v blbosti, zkoušely se z ní navzájem… Jediné děti, pro které bylo cool být chytrý, byly židovské děti. A jejich rodiče“.
A vzpomíná na to, jak se jednou u večeře doma zeptal, o čem je Gibbonův Úpadek a pád Římského impéria, za což se mu dostalo od nevlastního otce vypeskování, že je prťavý chytrák, který se jen předvádí. „Samozřejmě jsem se předváděl. To, o čem ta kniha je, je jasné z jejího názvu. Jen jsem si samolibě vychutnával, že jsem jediný v rodině, kdo ví o existenci a názvu (i když ne už o ničem dalším) tohoto svazku. Ale jsem si jistý, že by se ta konverzace tak nevyvíjela v domácnosti mého kamaráda Barryho Cantora. Tam by začali diskutovat. Možná by taktně přešli, že podle Gibbona za to za všechno mohli křesťané. Anebo by aspoň někdo vyhledal Gibbona ve Světové encyklopedii. Cantorovi vlastnili kompletní vydání.“
Všímat si něčeho takového je dnes považováno doslova za reakční – to slovo je opět v módě. A s ním je v módě rasový esencialismus, na jehož praktickém odstraňování Amerika právě za dobu O’Rourkeova života udělala nejvíc. Až v posledních letech jako by skončil civilizační příliv a nastával odliv.
O’Rourke psal i o Americe, i přímo o americké politice. Jako správný libertarián a normální Američan říkal, že ho politika nebaví, ale na to, jak ho nebavila, o ní psal docela hodně. Nejvíc těch textů je sebraných v knize Parliament of whores z roku 1991 – slušný překlad by asi byl Parlament prostitutek, ale uznejte, že Parlament kurev zní líp. Zůstává jednou z nejlepších knih o americké demokracii, jakou si můžete přečíst, něco jako Tocquevillova Demokracie v Americe pro dvacáté století, akorát že kratší. Je to nejlepší příklad jeho libertariánství – měl rád svobodu, ale taky měl rád civilizaci. Takže třeba z jeho reportáže o velké panice ze samovolně akcelerujících aut v 80. letech vycházejí jako hrdinové státní úředníci. Tehdy se začaly magicky množit případy údajné samovolné akcelerace u automobilů Audi. Experti z vládního úřadu pro regulaci automobilového provozu snadno odhalili, že je to tím, že Audi má plynový a brzdový pedál blíž u sebe než běžná americká auta – což je dobře, protože to umožňuje rychlejší brždění. Jenže nezkušení řidiči občas omylem šlápli na plyn místo na brzdu a byla tu mysteriózní akcelerace. Ovšem v demokracii nemohou státní úředníci jen tak říct daňovým poplatníkům a voličům, že jsou nemehla. O’Rourke byl milovník aut, tady ho opouštělo jeho reakční vlastenectví a bez mučení uznával, že USA sice v druhé světové válce porazily země Osy, ale po válce automobilový průmysl těchto zemí porazil americký. Jedna z jeho starších reportáží se jmenuje Ferrari vyvrací úpadek Západu. Takže v tomto případě jsou jeho hrdiny státní úředníci, kteří rozumějí autům.
Jeho libertariánství se dostává ke slovu v poslední kapitole knihy, kde se místo Washingtonu věnuje fungování demokracie ve venkovském New Hampshire, kde v té době bydlel. A popsal standardní případ nimbyismu – jeho dobří spoluobčané se spikli a zabránili postavení golfového hřiště a bytového komplexu na soukromém pozemku v jejich blízkosti. „Využili jsme svého volebního práva k tomu, abychom zbavili svého spoluobčana jeho vlastnických práv,“ píše, „a ani jsme neprojevili dost zmužilé odvahy na to, abychom ho okradli s pistolí v ruce.“
Taková nízkost, uzavírá svou knihu, by neměla překvapit, protože „moc vždy přitahovala ty nejnižší živly lidského plemene… Ti, kdo panují nad svými druhy, udílejí rozkazy na všechny strany a nejraději by nařídili stéblům trávy, na jakou stranu se mají naklánět ve větru, jsou ty nejzkaženější z prostitutek. Podstoupí jakékoli ponížení, dopustí se jakékoli zvrhlosti, udělají cokoliv, aby získali moc… Každý parlament je parlament kurev. Problém je, že v demokracii jsme ty kurvy my“.
Tady vidíme, jak je reakcionářství, které spočívá ve vědomí lidských omezení, důležitým pomocníkem k udržení svobody.
00:02
