Záchranným plánem vzhůru ke zničení prosperity

Tak se během posledních zhruba dvaceti let přihodilo, že se stalo velkou módou vymýšlet velkolepé záchranné balíčky. Tedy ne že by předtím nebyly. Ale rokem 2008 nabralo balíčkování grády. A korona rok 2008 strčila do kapsy.

Tento měsíc představila takový „záchranný“ program Francie. A na jejím příkladu si můžeme názorně ukázat, kam Evropa – a bohužel my s ní – postupně spěje. Slovo „záchranný“ si uvozovky zaslouží – vysvětlím. Prezident Emmanuel Macron hodlá do ekonomiky nalít 100 mld. eur, ze kterých půjde 30 mld. na zelenou politiku, 35 mld. eur na zvýšení konkurenceschopnosti, 6 mld. na zateplení budov a zbytek na tvorbu pracovních míst.

Ekonomu, který pouze počítá má dáti – dal, používá elementární logiku a netahá do ekonomiky politickou ideologii, se z toho ježí vlasy na hlavě. Víc než pomoc ekonomice z toho čouhá blížící se kampaň na příští prezidentské volby v roce 2022. Pokud totiž někdo chce pomoci ekonomice, pokud někdo chce, aby ekonomika byla konkurenceschopná, musí udělat vše k tomu, aby se v ekonomice líp podnikalo. A realita?

To, co plán obsahuje, je pravý opak snadnějšího podnikání. Aby se lépe podnikalo, potřebuje ekonomika nižší a jednodušší daně, pružnější trh práce, méně regulace, méně byrokracie, méně úředníků, méně úřadů, nižší veřejný dluh. Potřebuje, aby se soukromý sektor zvětšil a státní zmenšil.

Jenomže vyšší dluh a větší státní sektor je to jediné, co prezident Macron voličům nabízí. Hned 40 % plánu hodlá financovat z nového evropského záchranného fondu. Francie je přitom už dnes nehezky zadlužená. A bude víc. To, že bude vyšší dluh, znamená, že bude třeba zvyšovat daně. Bude třeba vydávat státní dluhopisy. Na trhu bude přetlak státních dluhopisů, který způsobí nedostatek výnosů kupříkladu u penzijních fondů. Stát bude soukromému sektoru odsávat peníze i zaměstnance. A bude nutit ty, kdo v soukromém sektoru ještě stále zůstanou, aby to zaplatili. A protože to nebude stačit, jak by ostatně taky tak oslabený soukromý sektor mohl ufinancovat tak metastazující stát, bude se zadlužovat u budoucího soukromého sektoru, který se dnes ještě ani nenarodil. Bude docházet k tomu, co se nazývá vytěsňování soukromých investic. Stát bude větší a větší.

Realita bude přesným opakem vzletného cíle plánu „zvýšení konkurenceschopnost země“. Plán samozřejmě k žádnému vytváření skutečných pracovních míst nepovede. Politici z definice vytváří jen a pouze nové úředníky vykonávající zbytečnou, respektive nadbytečnou práci. Pracovní místa vytvářejí pouze podnikatelé. To je jen taková hra s jazykem, s níž se politici snaží voliče obalamutit.

Bohužel Francie jako motor evropské integrace infikuje svými nešvary zbytek EU. Podobné antikonkurenční výmysly se rozlévají napříč celou Evropou. Všichni budou víc zadlužení, všichni budou čekat, až politici „vyrobí“ pracovní místa, na kterých se v pravém slova smyslu nepracuje. U nás je to v bledě modrém. Vždyť o čem jiném je kurzarbeit? Je o tom, že je zbytečný zaměstnanec placen za to, že nic nedělá, a nemá motivaci hledat si práci v perspektivní firmě - zatímco perspektivní firma, která kurzarbeit ze svých daní platí, nedokáže sehnat zaměstnance, aby rostla a byla schopná tuhle legraci platit.

Bohužel vliv Francie je cítit i jinde. Francii se podařilo prosadit na post šéfky Evropské centrální banky Christine Lagardeovou. Ta sice nikdy v žádné bance nepracovala, nikdy ekonomii nestudovala, ale má dnes cennější kvalifikaci k vedení centrální banky - byla původní francouzskou ministryní financí. Tedy političkou. Nyní proto tlačí politiku i do Evropské centrální banky.

Centrální banka se má pod jejím vedením věnovat nikoliv monetární politice, nikoliv péči o euro, nýbrž moderním politickým doktrínám. Má bojovat se změnou klimatu. To je naprosté nepochopení funkce centrální banky. Prvořadým cílem centrální banky je cenová stabilita spojená se stabilitou bankovního sektoru. Druhým cílem případně může být jistá podpora hospodářského růstu. Tlačit centrální bance další cíle je jako tlačit do sousedovy kočky násobilku.

V Evropě je však dnes takové tvrzení – totiž že centrální banka se nemá plést do ideologie - naprosto politicky nekorektní. Zajímavé je, že v USA to neplatí. Šéf tamní centrální banky Jerome Powell v lednu prohlásil, že společenská odpovědnost za klimatické změny je na politicích a nikoli na centrální bance. (Dodávám, že americká centrální banka zjevně období od roku 2008 až dosud zvládla výrazněji lépe než ta evropská, jak je jasně patrné z hospodářského růstu, větší normality úrokových sazeb, větší normality inflace i z menšího podílu polomrtvých firemních skořápek nazývaných zombie firmy.)

Podobně se vyjádřila i Banka pro mezinárodní vyrovnání. Ta prohlašuje, že boj s klimatem představuje kombinaci fiskální a průmyslové politiky spojené s územním plánováním, což centrální banka nedělá. Evropa si to však představuje jinak. Podle představy Evropské centrální banky kdo nebude dost ekologický, nedostane úvěr - a však on si to rozmyslí, jestli bude emitovat uhlík. Kde je v tom skryta péče o stabilitu měnu, známo není.

Komerční evropské banky tím najednou získávají jiný než normální cíl. Normálním cílem je dosahovat zisk, přinášet dividendy svým vlastníkům. A to dělají tak, že váží rizika a výnosy a poskytují úvěry tomu, kdo je nejspíš bonitní dlužník. Ne tak teď. Najednou už nebudou posuzovat, zda financují projekt, který dává ekonomicky smysl a zda se jim vrátí peníze – budou především posuzovat, zda projekt úředníci vyhodnotí podle aktuálně platné ideologie jako dostatečně zelený. (Bez ohledu na to, zda „zelený“, tedy ekologicky přínosný, skutečně je.) To je zvrácené. Nejen že to není práce bankéře, který to umět nebude. Především je to v rozporu se základní logikou kapitalismu – jediného společenského uspořádání, které přináší spravedlnost a současně ekonomickou funkčnost.

Bankám nikdy nešlo prvořadě o sociální odpovědnost, vždy jim šlo v první řadě o peníze. A nejen že na tom nebylo na tom nic špatného – bylo to mimořádně záslužné. Kdyby to totiž nedělaly, ohrožovaly by nejen peníze akcionářů, ale i peníze střadatelů. Francouzští politici však chtějí nyní komerční banky skrze regulaci změnit, a to hned napříč celou Evropou. Blaho majitele banky i střadatelů už není cíl.

Přesně před 50 lety napsal nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman do New York Times Magazine článek s „provokativním“ názvem: „Sociální odpovědností firmy je zvyšovat zisk.“ Popravdě, mě na tom nic provokativního nepřipadá, je to navýsost logické: Vydělávej peníze, tím dávej lidem práci. Tím jim nejvíc prospěješ. Smyslem podnikání je vydělávání peněz a peníze jsou úžasným vynálezem.

Bohužel dnes se svět tak změnil, že – troufám si říct - většina lidí tento výrok za kontroverzní považuje. A mnozí lidé si myslí, že nejvíc světu prospějí, když nebudou mít děti, protože svět je prý přelidněný. Friedman měl štěstí, že žil, kdy žil. Dnes by totiž se svým logickým viděním světa Nobelovu cenu za ekonomii už nedostal. Místo toho by se dost možná dostal na seznam zakázaných autorů, kteří se nemají v některých médiích objevovat. Načas. Než si svět nabije ústa a pochopí.