Vlhošť, hora v labyrintu skal. Esej Václava Cílka

Vlhošť je kopec v severních Čechách. Vypadá jako Říp, ale je o něco větší – má výšku 614 m. Leží pár kilometrů na východ od Úštěka a asi 15 km západně od Máchova jezera. Ze severu je omezen obloukovitou sníženinou, ve které leží nejkrásnější rybníky severních Čech, jako je Dolanský, Milčanský, Holanský, Novozámecký rybník, a dále k jihovýchodu Máchovo jezero a Břehyňský rybník. Ze všech ostatních stran jej lemují pískovcové rokle. I když jsme nepočítali ty úplně nejmenší, tak jen kolem Vlhoště mají celkovou délku 50–60 km. Je to sice jeden kopec, ale kolem něj leží celý skalní labyrint. Cizinci o něm hovoří jako o Kokořínsku, ale to je historicky vázáno na Kokořínský důl a povodí Pšovky a několika místních toků na jih od Dubé. Oblast je součástí nepřesně definovaných Polomených hor či Dubského Švýcarska, ale v okolí Vlhoště nejčastěji slyšíme trampský výraz „Roverky“.

Moji rodiče v kraji pod Horou před více jak 40 lety koupili chalupu. Postupně jsme objevovali, jak vznikají pískovcová města, a společně s archeology kopali v rámci projektu National Geographic o posledních lovcích Evropy ve zdejších převisech. Geolog Jiří Adamovič byl jedním z navrhovatelů přírodní rezervace Vlhošť, dokumentoval místní geologii a žil ve společnosti místních trampů.

Památkář Kamil Podroužek patřil mezi skupinu nadšenců, kteří opravovali hrad Helfenburk. Studoval památky po zaniklých vsích a skalní stavby. Každý z nás má s krajem pod Horou víc než třicet let zkušeností, avšak každý se k ní přibližoval z jiné strany. Deset let nám trvalo, než jsme našli čas a napsali knihu o Vlhošti s vědomím, že v počítačové době se podobná situace dlouhodobého, fyzického kontaktu s místem bude opakovat jen málokdy.

Zem v zemi

Karel IV., Josef II., Karel Hynek Mácha, a dokonce Čtyřlístek se naštěstí zastavili na jeho okraji. Nezanechali žádnou větší viditelnou a ani neviditelnou stopu. Není zde pořádná tradice, se kterou bychom se museli vyrovnávat, což je v kulturních dějinách střední Evropy šťastná výjimka. Dějiny šly po okraji skalního labyrintu, duchovní události minulých staletí směřovaly k Ojvínu, Žitavě a dalším pomezním městům.

A můžeme říct proč – je to kraj skoro bez vody. Pramenů je málo. Lidé dřívějších staletí byli z nouze víceméně vegetariáni, ale bez koz a krávy by nepřežili. Dobytek potřebuje mnohem víc vody než člověk. V menších vesnicích lidé vůbec neměli koně, pluhy a vozy tahal skot. Kráva patřila k nezbytnostem života stejně jako pole, pár ovocných stromů a palivové dříví.

Esej Václava Cílka si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.